Sníh

Sníh je zvláštní… chybí nám tehdy, kdy bychom si ho přáli, a naopak je ho moc, když jsme nasycení. Někdy je ho vážně příliš, to když neví, kdy se má tiše vytratit. Jindy je ho tak málo, že stěžují si úplně všichni. Má bílou barvu a básníci a všemožní poetové se mohou zbláznit, když mají popsat jeho krásu. Zvláštní je sníh právě tou neurčitostí… pro jedny je životní nutností, pro jiné jen komplikací.

Jsou tací, kdo se s ním v životě nesetkají a těm se ostatní diví. Jak bez poznání sněhu mohou vůbec žít? Vždyť právě sníh je tak romantický, studený na omak a proměnlivý. Je předzvěstí zimních radovánek, sněhuláků a radosti z hor. A taky vánoc. Copak tihle lidi, co se nesetkali se sněhem, neví, kolik radosti přináší koulovaná, válení andělů v něm a co vše lze zažít nejen na horách, když jsou jím pokryté? Kdyby nic jiného, jak mohou žít bez pocitu z čurání do sněhu? Jak naivní, prosté a lidské… možná sprosté, hloupé a dětinské? Ale kdo kdy zkusil čárat obrazce, ten ví, jak je to nevděčné. Kolik jen komplikací provází správný postoj a dostatek barvy na kreslení?

Žít se sněhem je těžké, bez něj to ale nejde. Aspoň ne tady, v našich končinách, kde je zpestřením ročních období. Ano, on má snad i smysl pro humor? To když se zčistajasna objeví v době, kdy ho nikdo nečeká, nebo na místech, kde setkání vyloudí jen udivené pohledy. Ještě těžší je žít bez něj, a tak mu člověk nakonec odpouští i čas, kdy tu měl být, ale schoval se před krajinou i lidmi kdesi v nedozírné dáli. Jako by si snad vybíral místo a čas, kde chce nasněžit.

Sníh je podobný v tomhle lásce, i když ne tak úplně. Jenže tak to mezi lidmi je. Většina z nás poznala krásu sněhu, podobně jako kouzlo lásky. Vždy se najde někdo, kdo zatracuje to i tamto, kdo poznal jedno a nezná druhé… Lidé naštěstí jsou různí a tak se snadno stává, že ten co nezná sníh, má radost z lásky. Jiný zas nezná lásku, přitom sníh je pro něj tak všední, že už si ho ani nevšímá. Tak krásné jsou debaty, když neznalý sněhu přesvědčuje druhého o kráse citu. Jak poutavé jsou diskuze, to když znalý sněhu nechá se přesvědčovat o neznámém kouzlu milování. On se vždycky najde ten, kdo připomene všechny ty boule, karamboly a pády způsobené bílou nadílkou. Stejně jako se vždy najde přizvukující mu do noty, který spílá všem zlomeninám z lásky, horuje pro hoře a žaluje o žalu z ní.

Možná se zdá pošetilou snaha o propojení lásky a sněhu… Někdo namítne, že láska je trvanlivější než sníh, říkám ne. Někdo řekne, že láska hřeje, však umí být studená úplně stejně. Není nakonec pošetilé pochybovat? Láska má mnoho podob, tu podobá se košatému stromu, jindy zas nezměrnému oceánu. Ta podobná sněhu se vyznačuje tím, že ji člověk vnitřně sice očekává, ale nikdy neví, odkud se objeví. Vykoukne snad zpoza rohu, nebo zaklepe na dveře? Přijde dnes, nebo za týden? Nemá jízdní řád, náhle se objeví, stejně jako zmizí. Někdy se zdá, že jsou příhodné podmínky a mohla by kvést. Jindy zas jako by se vytratila ze světa. Tu roztaje, jinde odhalí jen střípky mozaiky… pokaždé jiná, jako ty vločky sněhu.

Jedna taková vločka mi přistála v dlani, podobná ptáčkovi se zlomeným křídlem. Najednou prostě byla, koukal jsem na ni jak na zjevení. Tolikrát si člověk říká, že bude připravený a pokaždé je to pak jiné. Jen málokdy se splní očekávání, tohle naplánovat nejde. Stejně tak vločka co si vybrala mě, najednou se objevila, nezmohl jsem se na víc, než že jsem ji pozdravil a užasle zíral. Oplývala takovou krásou, jedinečná ve své struktuře a tak křehká na pohled. Bál jsem se promluvit, abych ji neodfoukl. Nezbylo mi, než si vybrat… buď ji láskou rozehřát a dívat se jak taje, nebo ji pustit mezi ostatní vločky, co padaly si kolem. Jenže to ztratil bych ji, onu magickou vločku, co si vybrala moji dlaň. Ne jinou, jen tu mou… až jsem se musel usmát, když jsem si takto lichotil. Co jsem udělal? Mezi sklíčka jsem ji vložil, abych zachoval aspoň na chvíli tu kouzelnou chvíli.

Jsem blázen? Ano. Fantasta a snílek? Ano. A nebojím se s tím žít… je to těžší, jiné a někdy to přináší nezvyklé překážky. Ale tak dlouho čekal jsem na ni, až konečně přišla. Nosím od té chvíle svoji vločku při sobě, má se dobře, a když je jí smutno, vrací se mezi své. Náš vztah je zvláštní a jedinečný, přitom tak stejný a podobný… je variací na jedno téma, stejně jako ten sníh vracející se rok co rok. Nedělám si iluze, ona ta moje vločka vločková je sice jedinečná, magická, o jinou už nestojím. Ale pořád je to jen vločka, která se jednou možná nevrátí. Občas si to připomínám, protože když se člověk zamiluje příliš, ztrácí se sám sobě. A to jediné nechci, slíbil jsem to i jí, že kdybych ji miloval víc, tehdy raději zmizím a už se nevrátím. Náš vztah je v tom jiný… mohu ji milovat a nejspíš to i udělám. Však jako má ona své hranice krásy, tak má láska k ní má své hranice času. Je to možná zvláštní, vyhradit si čas na lásku? Sníh přichází a odchází…

Má vločka skrývá se mezi sklíčky a občas dělá psí kusy. Jednou takhle řekla mi, abych s ní šel na kávu a já naletěl. Smála se mi, jak prý mohu na rande s vločkou? Jindy zas vykreslila číslo na sklo, smála se až běda, že mám jí zavolat. Musím se sám sobě smát… nikdo tu vločku totiž neviděl, jen já sám. A přece jsem do ní zblázněný. Když se někde zmíním, že jsem zamilovaný do vločky sněhu, lidi ťukají si na čelo. Jsem prý blázen a marnivý, jak mohu milovat tak nestálou věc? A já v duchu odpovídám… lidi zlatí, kdybyste jen věděli. Nechci jim, ani nikomu jinému vysvětlovat, že tahle vločka je sněhová a zvláštní právě tím, jak je magická. Udělám výjimku… pro Tebe… vždyť tou vločkou jsi Ty.

Má vločko křehká, zamiloval jsem si Tě na první dobrou ve chvíli, kdy jsi usedla na mou dlaň. Napsal jsem si na ni tehdy pár slov, malý tahák, abych se necítil úplně sám. A Ty ses náhle objevila, drze dopsala svoje slova za ta má. Užasle jsem si Tě prohlížel a nechápal, jak s takovým minimem prostoru umíš kouzlit tolik obrazců. Stačilo se na Tebe podívat z jiného úhlu a už jsi byla jiná. Snadno bych Tě přehlédl, jenže když jsi dosedla na mou hrubou dlaň, něco mě přimělo nedýchat. Tehdy jsem prvně dostal od Tebe pozdrav a nezbylo mi, než se nadechnout a vykročit. Přešel den, uběhly dva dny… dnes už je nespočítám. Neboj, vím přesně, že dlaně dvě mi nestačí, ale kdo by se tím zabýval? Vločko má, zamiloval jsem se do Tebe ve chvíli, kdy jsem cítil z Tebe energii. Nevím, proč ses rozhodla tehdy přijít a proč právě moje dlaň? Já svůj tahák z dlaně už smazal. Na pole slunečnic, kde stačí zvolat jméno a nějaká ta květina se otočí, tam zapomněl jsem cestu. Vždyť přišla jsi Ty.

Jsi křehká, a když si Tě člověk v dlani prohlíží, nestačí se divit. Směješ se mým představám, přesto toužíš se v nich koupat jak ve vaně plné lásky. Kdyby má slova měla tuhle schopnost, pak napustil bych Ti ji plnou… celou naplnil po okraj, abys mohla nahá vstoupit do náruče plné lásky a citu. Tak moc jsem si Tě zamiloval, víš? Vločko, Tvá krása je něžná a křehká, přitom sama jsi neskutečně pevná a silná. Proto neměl bych strach, že se mi rozpustíš. Z pohlazení a dotyků stvořím Ti pěnu, aby ses nestyděla a mohla se pohodlně uložit. Má lásko, na chvíli nám dopřej svou něhu, já přidám sílu. Vstup do vany se svou chutí, já přimíchám touhu… zavři oči a já budu Tě milovat.

Jsi kouzelná a Ty to víš… bráníš se, bojuješ. A přesto zůstáváš. Jsi růže, kterou nesmím utrhnout, protože pak bys mi zvadla. Jsi sněhová vločka, kterou nesmím hřát v dlani, protože pak bys mi roztála, mezi prsty protekla. Jsi kouskem mého srdce, které ve mně bije, však nesmím mu naslouchat příliš, protože bys mohla podobná motýlu odlétnout. Přála sis číst, nakolik způsobů Tě mám rád a proč? Vlastně to nechci vědět, věříš? Chci na to s Tebou mezi polibky přicházet. Jednou ses objevila podobná Polárce na nebi a já v skrytu duše doufal, že jsi ta pravá. Ani teď nevím, jestli nejsi náhodou levá… je mi to jedno. Vím, že jsi obětavá, upřímná a zvláštním způsobem má. Něco v Tobě připomíná ocel, pevná jsi a kdo zkusí Tě zranit, navždy kousek Tebe ztrácí… Přesto snažíš se být taky spravedlivá. Je spousta věcí, které umíš a kterým se obdivuju. Nechápu Tvoji sílu, nerozumím Tvým pohnutkám. Vlastně máš pravdu, když říkáš, jak moc jsme odlišní… jenže zároveň s tím vším, musím Ti říct, že kdybychom byli dvě vločky sněhový, nestalo by se víc, než bychom se do sebe zaklesli a hluboce se milovali. I když… možná ne, nemusím přece na vše znát odpověď?

Vločky padaj´ kolem, možná sněží… lidi natahují dlaně a touží chytit tu svou. Někomu proletí mezi prsty, jinému sednou na klopu kabátu. Někdo si vloček nevšímá, jiný chytá je do sítě motýlí… i ty vločky maj´ svý poslání, vybíraj´ si, kam dosednou. Někdy se nestrefí, jindy s humorem sobě vlastním obkrouží kolem a letí zas dál. Proto člověče nezoufej´… že odejde sníh a roztaje láska. Přijde jaro a s ním kvítka ožijí, rozehrají krajinu barvami a třeba půjdeš pro šafrán. Je vzácný, podobně jako pravá láska. Vždyť jsem Ti to říkal… že o lásce sní poetové a snílci, že sníh přikryje krajinu a uspí přírodu. Ale s jarem odhalí krásu a nabídne barvy tak krásný… až oči přechází z té nádhery, to když láska s něhou sobě vlastní dává vyniknout odstínu šafránu…

Můžeš stát ve frontě na brambory, nebo plakat do studánky. Sůl z očí se v ní rozpustí a těch pár gramů duše, co je vyprodali těsně před tím, než zmizely i brambory? Přijde léto… a po něm podzim. Život není spravedlivej a sníh přichází... Tady to končí, nemusíš rozumět všemu a já Ti jen chtěl říct, že svět bez Tebe je takový místo k žití, který… vždyť víš. Sníh přichází a odchází… a slova podobná vodě tečou bezcílně dál do zimních krajin.