Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Prima volta

05. 10. 2017
1
2
660
Autor
Kkira
Vím, že vím. Ještě vím, že vím. Stojím v koupelně a šlapu na střepy. Bolí to a je mi zima. Musím to udělat vždycky, když se vrátím domů. Musím, jinak bych nevěděla, jestli jsem pořád naživu. Povadlý obličej, ošklivě krásný. Nedokážu říct, jak dlouho ještě dokážu chodit ven. Už mi dochází síla. Na dlaždičky dopadly poslední dešťové kapky, která jsem si přinesla z venku. Někdy si jen tak v noci dám na balkon deku, aby byla mokrá a pod tou pak v noci spím. Nespím. Žiju. Umíram? Všichni umírají, ale až nebudu vědět, že umíram, umřu skutečně. Moje první smrt. Ta, na které záleží. Čerstvá krev pohltila zaschlou malbu ba podlaze. Jdu o oknu. Auta jezdí na mokré vozovce. Už neprší. Ještě neprší. Obloha je ocelově šedá. Cítím její tíhu na ramenou. Měsíc tu vládne pospolu s deštěm. Slunce mě nemá rádo. Slunce by mělo plout pryč a nechat lidi umrznout. Tma. Černá tma, která polyká pohyb. Lehnu si. Ležím. Prší.

2 názory

Lakrov
20. 10. 2017
Dát tip

Střepy na začátku navodí náladu sebepoškozování (připomněly mi film  Černá Labuť) a dál za toho pak na mě padá taková bezvýchodná melancholie.  Přeju ti, ať se z toho brzy vyspíš -- nebo propiješ :-) (dle věku a pohlaví)  ...malbu ba podlaze... ## malbu  


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru