Šarlatové slečny - mé legendy

               I

tam kde se všechno zastavilo

na moment

na zastávce autobusu

zapálila si cigárko a řekla:

„já prostě ráda píšu básničky“

…

Nedýchám

domorodé bubny v hrudi

přerušily další větu

…

„…a já jsem jí půjčila tu knížku“

„…a dávala jí to přečíst…“

bla bla bla

„ale ta Magdalena je stejně nádherná“

takový hlas jako hlazení štěrku

havraní vlasy

rozverné pohazování ručičkou

…

hovor se stočil prudce

víno, bublinková koupel s přítelkyní

něco, něco

psal se mýtus

psala se legenda

…

nevím, kam my tehdy mysl sešla

kdo tohle dělá?

 

                              II

ve vlaku od Nevidim do Nevidim

ve vlaku od Nikud do Nikam

do rodné vesnice

do Nikam

tak nechtěně zavlečena do rozhovoru

jako já zahleděn a zaposlouchán

do ni

…

a hlavně těmi gesty, tou lehkou apatií

tichým pomalým vyjadřováním

nevyhlazeným hlasem a ručkou postavenou

na druhé jako by držela cigaretu

co se z prava do leva nepatrně hýbala

její rtíky ve zvláštním úšklebku

v polosmíchu

v polonářku

a její myšlenky –

někde jinde

…

a něco v té nezaujatosti

v těch očních stínech

jakoby prodlouženích drobných

modrých pytlů z nespavosti

které s bílou pletí vytvářely

podivnou alchymií

elixír podivuhodné temnoty

….

ta je schopná žít ve své kůži

svůdná svoji vnitřní tmou

jela tehdy do Škvorce

kdyby byla vystoupila

byl bych ztracen

 

III

...

čekám

hudba jako padání hraje

déšť na nose i na ramenou

autobusy projíždí zemí nikoho

nocí bloumání

já stále čekám

ale románové ženy

asi neexistují

…

a legenda přerůstající realitu se píše

o mých kolážích sestavených

ze střípků

o těch šarlatových slečnách

se vší naivitou a nepokrytostí

růžolícího děvčátka

se vší nonšalancí a prohnaností

té nejhorší pouliční

děvky

 

(Čekám trpělivě na jednu osudovou cestu rychlíkem

kdy slečna tajemná svým nahým pohledem

pokřtí mě mlíčníkem)

 

---