DVOJÍ KREV 8.kapitola

                                    8. kapitola

 

       William procitl z děsivé noční můry. Bodná rána se rychle hojila. Díky bylinné masti a stařeně, kterou považoval za čarodějnici, nabral dost sil na to, aby mohl konečně vstát z lůžka a dojít ke stolu. Rukávem od tuniky si otřel orosené čelo. Zdál se mu děsivý sen. Bojoval po boku nejvyššího důstojníka královského vojska. Znal ho velmi dobře a stát po jeho boku byla pro něho ta největší pocta. Stovky bitev pocítil na svém těle. Stovky bitev vyhrál. V osobních soubojích neměl protivník šanci. Jeho hbitosti a síle úderů mečem se nevyrovnal nikdo, koho William znal. Říkalo se mu nesmrtelný. Jeho zjizvená tvář byla známá po celé zemi. Jeho noční můrou se stal nejvyšší důstojník královského vojska sir John z Kentu. 

      Zavrzaly zárubně dveří. William se prudce otočil, až pocítil bodnutí v rameni. Stařena držela v rukou otep chroští. ,,Jsi dost silný?" promluvila.

       William si připnul opasek s mečem k pasu. S obtížemi se nasoukal do kabátce, přes ramena si přehodil plášť a sepnul ho kovovou sponou. Prsty jemně přejel po oblé zlaté slze na záštitě meče. ,,Jsem," odpověděl odhodlaně.

      ,,Dám ti radu," zaševelil její hlas jako listí v lese. ,,Nech Vlka na pokoji."

      ,,Do toho ti nic není, ženo!" S ostrým pohledem tasil meč směrem k jejímu krku. ,,Nemáš právo mi radit, co můžu a co ne! Jsi jenom ubohá stařena, čarodějnice, bylinkářka, či vědma? Prokletá zaříkávačka ďábla, co pomocí kouzel.....!" zmlkl. Uvědomil si, že právě tato čarodějnice, bylinkářka nebo vědma, mu zachránila život. Vzývala bohy, aby se nad ním smilovali a zachovali mu život. Spustil ruku i s mečem podél těla.

      ,,Viděla jsem tvou budoucnost. Luna ustupuje. Až nastane noc úplné tmy, postavíš se Vlkovi a zemřeš. Vyslyš mé rady a ustup od svého prokletí. Vzdej se nenávisti k Vlkům a vrátíš se domů, cizinče," její hlas byl klidný, vyrovnaný, ale přitom prosebný. V očích měla lítost. Litovala snad jeho osudu?

       William se zachmuřil. ,,Já musím!" zachraptěl. Pocítil sucho v krku. Nepříjemné škrábání, které ho dusilo, jako by polykal chuchvalce chlupů. Nadechl se, zakašlal, polkl. Bolest sílila. Upustil meč na zem a stiskl si hrdlo. 

     Žena položila otep ke krbu a podala mu džbánek s vodou.  William se spásně napil. S úlevou si otřel vlhké rty. Náhle cítil slabost v nohách. Nebyl až tak silný, jak si myslel. Usedl na trojnožku a tvář skryl do dlaní. Žena stála opodál, mlčela, vyčkávala.

     ,,Já musím! Musím!" Promnul si čelo. Chystal se opustit chatrč, ale stříbrné mžitky před očima a hučení v uších ho přimělo vstát a vrávoravou chůzí se dobelhat až k lůžku. Rukama šmátral kolem sebe, až nahmatal kožešinu. Pak se ozval tichý vzdech a jeho tělo se bezvládně svezlo k zemi. S hlavou zabořenou v chlupaté přikrývce, napůl klečící na zemi, napůl ležící na lůžku, přerývaně dýchal. Přes plátěnou tuniku mu prosakovala krev. 

       Stařena usedla na kožešinu vedle jeho hlavy. Tiše hleděla na bledou tvář, světlé krátké vlasy a zavřená víčka, pod kterými se skrývaly nezvykle zbarvené oči. Byl pro ni raritou, šlechticem, důstojníkem královského vojska, mužem neodolatelných rysů, cizincem, ale hlavně někým, kdo za každou cenu dostojí svému slibu. Věrný rytíř královského trůnu.Věrný svému slibu. Neústupný, nelítostný, nebojácný. ,,Bohové s tebou, cizinče," povzdechla si. Namočila hadřík do studené vody a otřela mu orosené čelo. Světlé vousy na lícních kostech, na krku, na bradě i pod nosem se začínaly měnit v plnovous. ,,Jsi zvláštní, cizinče. Krutost ti není cizí. Proč se tolik ženeš do náruče smrti. Proč tolik nenávidíš Vlčí bojovníky. Kéž by ti Bohové ukázali jinou cestu. Cestu žití, spokojenosti a lásky. Vím, o koho ti jde, ale jeho síla je mocnější. Jeho krev je jiná. Stává se z něho válečník a vůdce svého rodu. Nechtěj poznat jeho stříbrnou dýku, cizinče."

                                              ***

        Nad Worhanovou hlavou přelétl černý stín nočního dravce. Mladík pozvedl hlavu. Oči upíral k temné obloze poseté hvězdami. Stříbrem zářící Luny byla jen půl. Ohnivý plamen ho šlehal do tváře a ozařoval jeho siluetu. Zahalený do kožešin seděl s pokrčenými koleny na hrubě opracované kůži a vzpomínal na Miranu. Nemohl uvěřit, že je mrtvá. Zavřel oči a představil si její mladou tvář. Byla tak mladá, snad patnáctiletá. Mladší než on sám. Nezasloužila si zemřít. Ne tak - ne teď. Jen na nepatrný okamžik oddálil nevyhnutelné. Osud se nedá obelhat. Teď už to věděl také. 

    Ucítil na svém rameni stisk dlaně. ,,Musíš se s tím smířit, chlapče," promluvil vousáč. Stařec zahalený v kožešině sejmul dlaň z ramene a usedl na vyvrácený kmen poblíž ohniště.  

     ,,Já vím, Bothrone, ale nejde to. Chtěl jsem ji zachránit před stopařem a přitom ji předhodil jako návnadu Bludným. Osud se nedá obelstít, teď už to vím."

     ,,Bohové to tak chtěli," odpověděl stařec.

     ,,Bohové?!" vykřikl opovrženě Worhan. Pohledem se zaryl do stařeckých vrásčitých očí. ,,Tam bohové neurčili její konec! To Bludní zabili jednu z nás. Ty to víš, Bothrone! Víš, že mám pravdu! Bohové nejsou mezi námi. Bohové zůstali v kamenech!" rozlíceně křičel na muže. Hlas mu chvílemi vynechával. Tvrdě a neústupně hleděl starci do očí. Muž sklonil hlavu k ohni. Worhan vztekle mrštil klacek do plamenů. V ohništi to zapraskalo a sprška jisker se rozlétla do všech stran. Jako střela se vymrštil ze sedu. Napřímil se a ráznou chůzí zmizel v lese. 

      Stál na malé skalce tyčící se nad mýtinou a upřeně hleděl na Měsíc. Jen on a kamenná propast.

     ,,Jsi bláhový, jestli si myslíš, že svým činem spasíš její duši. Ona je mrstvá a nic jí už nevrátí život. Nepřivolávej Bludné z bažin do našeho tábora, aby prolévali naší krev a soustřeď se na proměnu. Čas se krátí a síly ubývají."

     ,,Nech mě, starče! Nikoho se neprosím o pomoc. Je to jenom má vůle a mé rozhodnutí." Vzdorovitě pohlédl Bothronovi do tváře. 

      ,,Pamatuješ na den, kdy jsem tě vzal na tvůj první lov? Byl jsem tam, viděl jsem tě vyděšeného a se slzami v očích. Věděl jsem, že máš zranitelné srdce, ale je to i srdce bojovníka, který se nikdy nevzdá. Je to srdce mého syna. Tehdy jsem ti řekl, že nesmíš nikdy ukázat slabost. Nikdy nesmíš ukázat strach, ale nyní ho vidím. Třeseš se a hlas se ti lomí. Jestli odejdeš, už se nevrátíš," domluvil sotva slyšitelným hlasem. 

      Worhan se zadíval na otce. Viděl něco, co ještě nikdy v jeho tváři nespatřil. Byl to strach. Strach, že ztratí svého syna, nástupce a vůdce Vlčího společenství. Cosi děsivého, bolestného, prosebného. V posledních letech ho bral spíše jako dalšího z členů společenství než jako vlastní krev. Už zapomněl, jaké to bylo, když společně lovili ryby nebo číhali na lišku. To byl ještě dítě, malé ufňukané dítě, ale teď je z něho lovec. Silný, ctižádostivý a bojeschopný muž odhodlaný bojovat se smečkou skřetů jen proto, aby pomstil nesmyslnou smrt dívky, která by pro něho neměla nic znamenat. Byla to jen žena, nedochůdče, sotva schopná obstát a uspokojit muže, ale v jeho srdci měla své místo.

      Mezi stromy zašustilo jehličí a poryv větru pročísl jeho černé vlasy. Obloha potemněla  tmavými mraky. Vítr sílil, fučel mezi smrky, začal padat sníh. Bílý povlak se snesl na kamenný výběžek a zahnal vzpomínky. Worhan se již rozhodl. Nic ho nezastaví. Ani otec ani sníh, který seslali bohové nebes, aby zvyklali jeho rozhodnutí. Další závan větru, sprška ledových vloček, slova mizící v šepotu lesa. 

     ,,Velký vlk tě bude následovat, synu," řekl s bolestí v srdci. Položil dlaně na chlapcova ramena, zarytě se mu zadíval do očí, neslyšně pohyboval rty.  Modlil se k Velkému vlkovi, aby doprovázel jeho syna do ďábelských míst posetých močály a bažinami. Do zapáchajících mokřin, kde přežívá jen Ďáblova posluhovačka. Smrt tančící po boku skřetů vylézajících z černé mazlavé hnilobou zapáchající Ďáblovy tlamy.

    Worhan už na níc nečekal a rozběhl se do černoty lesa. Daleko od míst, kde se shromáždilo společenství, aby se modlilo k bohům lesa, nebes i země, ale hlavně k Velkému vlkovi, ochránci a spasiteli jejich duší. V kožešině a s černou kápí na hlavě seděli všichni muži kolem ohně a jako jeden hlas odříkávali modlitby. Stříbrem zapečetěné dýky z ušlechtilé oceli drželi ostřím k ohni. Při posledním slově se každá z čepelí rozzářila stříbrným leskem. Celou plochou každé z dýk se řinula magická energie prostupující dlaněmi a krví proudící cekým tělem každého z bojovníků. Bohové ohně jim dávali sílu překonat mráz. 

                                          ***

    ,,Pojď si pro mě, démone podsvětí! Beze strachu tu stojím před tebou a čekám! Nebuď vystrašenou ženskou a ukaž svou sílu!" zařval do temnot lesa. Horlivě se rozhlížel kolem sebe, křečovitě svíral dýku připravenou tasit. Očima kmital ve tmě. ,,Tak pojď, skřete, vládce močálů a bažin. Jsem tvým osudem a právě přicházím!"

      Několik kroků od něho se ozvalo zakřupání. Worhan zatajil dech. Před ním se zaleskly dvě žlutá očka. Vlčice vystoupila ze stínu stromu. Velká, chundelatá, dobře stavěná. Nebál se jí. Ona ho bude následovat. Pomalu přistoupil k její hlavě, poklekl a zadíval se jí do očí. Přál si spatřit její tvář. Prosebně zíral do zářivých očí, aniž by vnímal, že se knim kdosi záludně blíží. 

      Vlčice pohnula pysky a odhalila ostré špičáky. Varovně zavrčela Worhanovi do uší. Náhle to nebylo krotké štěně, ale krvelačná šelma. Opět zavrčela, naježila chlupy na hlavě, odhalila tlamu plnou drtících zubů. Worhan prudce odskočil od vlčice a dopadl zády na sníh. Vytřeštil oči, zalapal po dechu, suše polkl. Nad jeho tělem se vztyčilo mohutné chlupaté tělo, odrazilo se zadníma nohama a s vražedným zavrčením skočilo. Worhan v mžiku zavřel oči, rukou si zakryl obličej, nedýchal. Věděl, že přijde bolest.

      Vlčice přelétla nad jeho hlavou a svými tesáky se zaryla do krku vyzvědačského skřeta, který je pozoroval zpoza stromů. Z lesa se ozvaly bolestivé chrčící výkřiky. Cítila jeho přítomnost. Musela být ostražitá, zaútočit v pravou chvíli a nezranit lovce. Škubla zaťatými zuby, až vystříkla hnilobná mazlavá tekutina ze skřetova krku. Skřet naposledy zachrčel a bezvládně klesl na zmrzlou zem. Z tlamy jí vysel cár kůže.

     Worhan se zlehka nadechl a vtáhl do plic mrazivý vzduch. Poklekl před vlčici a pokorně sklonil hlavu. Fena si vděčně lehla k jeho nohám. Netušil, co to znamená, proč se tak zachovala, ale byl tomu rád. Tímto gestem mu naznačila, že mu věří, půjde s ním a bude stát po jeho boku v dobrém i zlém. Prsty zabořil do její husté jemné srsti a lehce přejel po hřbetě. ,,Jsi moje spása. Ano budu ti tak říkat a budu v tebe věřit." Vzpomínal, jak mu otec kdysi vyprávěl legendu o vlcích. ,,Každý má svého vlka. Až přijde čas, ukáže se. Tvým vyvoleným je vůdce smečky. Nádherný, královsky stavěný, svalnatý vlk, který byl s tebou při tvém narození. Spojili se vaše duše i krev v magickém propojení zvaném "Brath". Jste jedna duše a jedna krev. " Nyní byl zmatený. Ona přece není vůdcem, je to fena. Sice krásně stavěná, s velkými svalnatými tlapami, ale není to vlk. ,,Proč?" promluvil s očima upřenýma do jejích. 

     Fena stočila hlavu stranou. Nastražila uši, jako by zaslechla nebezpečí. Čenichem zavětřila a natáhla všechny druhy pachů. Nepatrně pozvedla pysky. Objevily se bílé řady zubů zaťaté do sebe a připravené trhat. Jediný, pouhým okem neviditelný, pohyb mezi stromy přilákal její pozornost. Porost se zachvěl. Houkání nočního dravce utichlo. Sněhový závoj se snesl z větví smrků a jemně přistál na zmrzlé půdě. Něco tam bylo. Worhan zbystřil, uchopil jílec dýky a obezřetně couvl krok dozadu. Vlčice mu zastoupila cestu. Vrčení sílilo, celá se chvěla napětím. Nastalo ticho. Dlouhé mrtvolné ticho před bojem. Dech se mu zrychloval, srdce splašeně bušilo, ruce se mu třásly. Pak ve zlomku vteřiny se přímo za ním vyřítil z temnoty černý stín. Worhan se stačil otočit a tasit stříbrem pokrytou dýku do tmy. Další stín - další výpad. Jenom jiskry odletovaly od čepele a mizely v nicotě. Spása vycenila zuby a s rozevřenou tlamou se vrhla do neznáma. Funění, jekot, vrčení, skřípění zubů. Děsivé zvuky se rozbíhaly do temnoty lesa, jako ďábelští poslové na hřbetě pekelných ořů mířících do pekelných jam. Další záblesk stříbra, další bolestivé zachrčení, překvapivé ticho. Úder - záblesk - zásah. Bílé tesáky se pohybovaly tmou. Odlesk Měsíce odhalil pravdu. Bylo jich pět. Pět mrtvých pokřivených těl leželo v kaluži čehosi, co nazývali krví. Rozervané končetiny, pobodané hrudníky, pořezaná hrdla. Worhan se v kleče podepíral dlaněmi o zem a přerývaně dýchal. Se skloněnou hlavou mezi rameny odříkával modlitbu Vlků.

       Spása se postavila k jeho boku. Mlčky naslouchala slovům modlitby. Byla klidná, pokorná, věrná. Přivřela oči, pozvedla čenich a dlouze hlasitě zavyla.

      ,,Nemůžeme vyhrát," vzdychl. ,,Je jich spousta všude kolem. Jsou jako smečka hladových psů. Vylézají z nor a bažin, jako hrozba smrti tasí své hole. Jsi silná, Spáso, i já jsem silný, ale přesto....," ztichl a zavrtěl hlavou.

     Vlčice popošla pár kroků dopředu, zbystřila, začmuchala do tmy  a olízla si pysky. Štěkla veselejším tónem. Worhan vstal z kleku, napřímil se a došel ke Spáse. Byla vysoká, mohutná, ušlechtilá. Kdyby chtěla, skolila by ho jedním jediným skokem, rozervala by mu hrdlo, rozdrtila kosti. Velké mohutné tlapy  o velikosti jeho rozevřené dlaně s ostrými drápy zarývající se do jejich blátivé kůže naháněly husinu. 

     Vytí. Nic než vzdálené vytí. Spása popošla vpřed, nastražila uši, pohnula čenichem. Smečka ji volala zpět. Nerozhodně cukla hlavou, o krok se vrátila, uši měla napnuté proti větru. Volání sílilo. Worhan stanul po jejím boku. Prsty vsunul do husté kožešiny na vlčím krku. 

                                                   ***

     Ledem pokrytá půda zavrzala pod chodidly. Černé oči vykukující za keřem několikrát zamrkaly. Bludný zachrčel, sklonil se k větvi a úlisně se zachechtal. V ruce svíral stříbrnou štíhlou hůl. Zašklebil se svým pokřiveným záškodnickým ksichtem a vztyčil ruku s holí nad hlavu. Zaznamenal vytí, ale touha po skolení lovce s chlupatou koulí tuku a masa mu připadala neodolatelná. Lstivě zavrněl, ale v mžiku se krutě zamračil, soustředěně přivřel oči a zaujal pozici ke skoku. Vytí se stupňovalo, začínalo být nebezpečně blízko. Teď nebo nikdy. Kdo bude jako první? Lovec nebo fena? Člověk nebo vlk?

     Na zátylku se mu zježily chloupky. Funění? Ucítil teplý dech, který zmařil jeho plány. Zavrčení. V koutku oka spatřil záblesk bílých špičáků. Nestačil už zaútočit. Jediný nepatný pohyb stačil vlkovi k tomu, aby své ostré tesáky zaryl do obludného hnilobného krku. Vytryskla smrdutá mazlavá krev a Bludný se skácel k zemi.

     Vlci. Smečka vedená šedým mohutným vlkem s jasně žlutýma očima prošla mezi vrásčitými kmeny smrků. Pohledy se střetly. Worhan poklekl a pokorně sklonil hlavu. ,,Ik im Wulf," hlasitě pronesl s očima upřenýma k vlkovi. To je on, vůdce smečky, stejná krev. To on stál v blízkosti stanů při jeho narození. On prošel společnou proměnou. On nyní stojí před Vlčím bojovníkem, aby mu pomohl obstát v boji a ukázat mu pravou cestu životem.

     Smečka se rozprchla do lesa. Pomalu svítalo a nastával další den. Na horizontu se mihotaly nepatrné nitky Slunečního svitu. Worhan byl unavený, hladový, na pokraji sil. Víčka se mu samovolně přivírala. Celou noc nespal a jídlo neměl ještě déle. Klečel vedle Spásy, hladil ji po srsti a díval se do prvních paprsků prosvítajících mezi kmeny jehličnanů. Vlasy měl mokré, ztuhlé mrazem, rty rozpraskané zimou. Přitiskl se ke Spáse, objal chundelatý krk a ucítil teplo proudící jejím tělem. Fena se nepohnula. Poslušně seděla a nechala se objímat svým pánem. Její srdce i duše nyní patřila mladému lovci. Duše? Čí duše vlastně dřímá v chudelatém těle? Čí srdce tluče v její hrudi? Worhan usínal s hlavou zabořenou do teplého kožichu. Věděl, že Spása ho bude varovat, kdyby hrozilo nebezpečí. Důvěřoval jí natolik, že spokojeně zavřel víčka a s pravidelným oddychováním se ponořil do hlubokého spánku. 

    

 

      

---