Neexistence zlatých lidí

Neexistence zlatých lidí

Oblíbeným strawmanem psychiatrů obhajujících svou existenci je prohlásit, že Szasz tvrdil, že duševní nemoci neexistují. (Většinou ovšem Szasz není vůbec jmenován, a typicky ani nikdo jiný – říkají to „oni“, nepojmenovaní „kritici psychiatrie“ – ovšem je jasné, že se jedná o druh kritiky psychiatrie spjaté především se Szaszem.) To se pak buď bez dalšího odmítne jako absurdní tvrzení, nebo se poukáže na psychiatrické pacienty – ti existují, takže existují i duševní nemoci.
Hezký český příklad tohoto máme z Debatního klubu, kde v diskuzi na téma „Transformace psychiatrie v ČR“ odpověděl psychiatr Ivan David na otázku kolegy, psychiatra Jaromíra Maška, odkud se berou výhrady vůči psychiatrickým nemocnicím, takto:

No, já si myslím, že to je taková, řekl bych, intelektuální výzva, vůbec se zabývat tím, kde se to… kde se to bere. Já neříkám, že jsem to… že jsem to objevil, že jsem tedy na stopě této… této záhadě, kde se to bere, ale některé kořeny jsou docela zřejmé.
Souvisí to jaksi s nechutí k institucím. Ta nechuť k institucím zase souvisí s tendencemi, které se objevily u intelektuální levice, zejména po druhé světové válce, kdy bylo takové přesvědčení takového vypjatého individualismu, že každý má tedy fungovat sám – dneska připisovat tyto tendence levici se zdá být bizarní, ale je to tak – a bylo takové přesvědčení, že je potřeba podporovat jinakost, i když tehdy se to slovo ještě nepoužívalo, a že vlastně ta snaha ty lidi léčit jim bere jejich individualitu a jejich možnost žít jako nestandardním životním stylem. Ty duševní poruchy se pokládaly za vlastně určitou formu odporu proti společenským normám, což bylo vnímáno jako velmi pozitivní, že se někdo bouří tím, že žije v nějakém přístřešku jaksi z větví na okraji města, takže tím vlastně jako bourá ten zkostnatělý buržoazní systém. Takže byly to tyto bizarní myšlenky.
A k nim je potřeba ještě připočítat myšlenky, že vlastně duševní poruchy neexistujou, že jsou pouhým výmyslem, že… že vlastně… že vlastně si je vymysleli lékaři, kvůli svému prospěchu, aby mohli… mohli jaksi týt z těch pacientů, kterým se snaží nasugerovat, že mají nějakou chorobu, vnucují nemocným diagnózy, psychiatrizují, medicinizují společnost, a z toho žijí, a proto mají zájem na udržení těch institucí, které jsou totalitního rázu. Jo, čili to jsou… to jsou levičácké hloupé řeči, které nicméně dodnes mají jaksi velkou oblibu u určitých skupin lidí a já jsem byl překvapen, že tyto teorie, např. kanadského sociologa Goffmana, jsou stále základem při vzdělávání některých oborů na filosofické fakultě apod., ačkoliv se ukázalo, že ty jejich teze jsou nesmyslné. ¹

Toto ovšem Szasz – a ani nikdo jiný, koho znám – samozřejmě netvrdil. Když Szasz tvrdil, že duševní nemoci nejsou skutečné nemoci, což také formuloval tak, že duševní nemoci neexistují, tak tím myslel to, že neexistují choroby mozku způsobující nežádoucí chování, které psychiatři „diagnostikují“ a „léčí“, ale že se prostě jedná o nežádoucí chování stejné jako jakékoliv jiné nežádoucí chování. Čili duševní nemoci neexistují v tom psychiatrickém pseudomedicínském smyslu: jako choroby mozku způsobující nežádoucí chování, které psychiatři jako symptomy duševní nemoci diagnostikují. Szasz tedy nikdy netvrdil, že neexistuje to psychiatrizované nežádoucí chování. Neexistuje „jen“ ta choroba mozku, která je podle psychiatrů má způsobovat.

Szaszovo „Duševní nemoci neexistují“ také neznamená, že výraz „duševní nemoc“ je sám o sobě nějak vadný. Výraz „duševní nemoc“ je metafora. A když Szasz tvrdí, že duševní nemoc je metafora, metaforické pojmenování skutečnosti, nemyslí tím, že ta metafora není srozumitelná a výstižná a nemyslí tím, že ona poeticky pojmenovávaná skutečnost (nežádoucího lidského chování) neexistuje. Myslí tím právě jen to, že je to metafora, a tudíž pochopitelně neexistuje žádná SKUTEČNÁ nemoc za těmi poeticky označovanými jevy.
Je to jako s metaforami „zlatý člověk“ nebo „zlaté srdce“. Lidé říkají, že někdo je zlatý člověk, má zlaté srdce: František Peterka byl zlatý člověk, Tereza Pergnerová má zlaté srdce. Když řeknu, že zlatí lidé a zlatá srdce neexistují, nemyslím tím ani, že osoby takto lidmi metaforicky označované neexistují ani, že to metaforické označení není vhodné, srozumitelné a výstižné; říkám tím, že je to metafora: že neexistují lidé, kteří jsou SKUTEČNĚ ze zlata, že neexistují lidé, kteří mají SKUTEČNĚ zlaté srdce.

Uvědomme si, jak tento subtilní strawman (který tentokrát není anonymní: názor je připsán Ervingu Goffmanovi, Szaszovu spolupracovníkovi, který měl stejný pohled na věc jako on) Davidovi pomohl. Kdyby David nechtěl lhát, musel by říct „A je potřeba ještě připočítat myšlenky, že duševní poruchy nejsou skutečné nemoci, ale že se tak metaforicky nazývá nežádoucí chování“. Pak by ale musel vysvětlit, proč to není pravda: proč je duševní nemoc ještě něco jiného než poetický výraz. To by nejspíš nedokázal; každopádně ať by řekl cokoliv, bylo by to dost nepřesvědčivé a zanechalo v hlavách posluchačů spoustu otazníků. Takhle to strawmanem odmávnul a jede se dál.

1) https://www.youtube.com/watch?v=yz7QWk21TWM 9:55