Myšlenkový experiment

Myšlenkový experiment

Metaforičnost duševních nemocí – to, že „duševní nemoc“ je poetický název pro nežádoucí chování – lze ozřejmit také tak, že se budeme soustředit na morální normy, které se tím prosazují, a představíme si, že se změnily. To sice nelze v neomezené míře – buď proto, že lidská přirozenost nedovolí moc velkou rozmanitost morální intuice, nebo proto, že nejsme obeznámeni s morálními normami většiny kultur – ale v dostatečné míře ano.
Tak zapojme fantazii a začněme si představovat.

Představme si, že v Česku máme teokracii, a že zde tudíž máme školy, kde se studenti připravují na povolání vymítače ďábla. Takže by je ve škole učili, jak se posedlost ďáblem projevuje a jak posedlost ďáblem rozpoznat. Studenti by se tedy ve škole naučili, že něco takového existuje a jak to poznat. Pochopitelně by neexistoval žádný objektivní test; posedlost ďáblem by se rozpoznávala na základě projevů změněného duševního života.
Pak by nastoupili do zaměstnání – pochopitelně ve státním – a potkávali by se s lidmi udanými pro „známky posedlosti ďáblem“. A začali by si říkat: Tak tenhle nebude posedlý ďáblem, tenhle asi taky ne, tenhle taky ne, tenhle asi jo, tenhle určitě jo, tenhle ne, tenhle určitě ne atd. (Tento proces by pochopitelně nebyl omezen na pracovní dobu a na udané osoby; zahrnoval by všechny osoby, které by vymítači ďábla znali.) A docela přirozeně by si takto časem sami vytvořili etalon (každý z nich pochopitelně trochu jinak), pomocí kterého by už byli schopni posedlé ďáblem relativně spolehlivě poznat. A nikdy by nemuseli přijít na to, že ta „posedlost ďáblem“ je jen metaforický výraz pro – z hlediska křesťanské morálky – nežádoucí chování.

A s dnešními psychiatry je to přesně to samé. V Česku máme farmakracii (jeden z důsledků převládajícího scientismu), a tudíž zde máme školy, kde se studenti připravují na povolání psychiatra (tj. když to přeložíme: „lékaře duše“). Takže je ve škole učí, jak se projevuje duševní nemoc a jak duševní nemoc rozpoznat. Studenti se tedy ve škole naučí, že něco takového existuje a jak to poznat. Na což neexistuje žádný objektivní test; duševní nemoc se rozpoznává na základě projevů změněného duševního života. ¹
Pak nastoupí do zaměstnání – ve státním – a potkávají se s lidmi udanými pro „známky duševní nemoci“. A začnou si říkat: Tak tenhle nebude duševně nemocný, tenhle asi taky ne, tenhle taky ne, tenhle asi jo, tenhle určitě jo, tenhle ne, tenhle určitě ne atd. (Tento proces pochopitelně není omezen na pracovní dobu a na udané osoby; zahrnuje všechny osoby, které psychiatři znají.) A docela přirozeně si takto časem sami vytvoří etalon (každý z nich pochopitelně trochu jinak), pomocí kterého už jsou schopni duševně nemocné relativně spolehlivě poznat. A nikdy nemusí přijít na to, že ta „duševní nemoc“ je jen metaforický výraz pro – z hlediska současné sekulární morálky – nežádoucí chování.

1) Což jsou slova neuropatologa a velkého propagátora psychiatrie Františka Koukolíka: Schizofrenie se diagnostikuje jen na základě projevů změněného duševního života. "Objektivní" test, není pro schizofrenii - navzdory tomu, že její výzkum trvá déle než sto let - znám.
http://casopis.vesmir.cz/clanek/schizofrenie