Anička a Sára

https://www.youtube.com/watch?v=895PZQJK5TM

Anička a Sára

 

Roztřásla jsem se jako osika, když se nade mnou začala stahovat mračna. A je to tu zase. Tolik se bojím, že zase umřu. Nikdo z živých mi nepřispěchá na pomoc. Kdo by taky dobrovolně lezl do rodinné hrobky. Jenže já už tu ležet nechci, je tu zima, tma a venku je tak krásně.  Celé dny jen ležím a straším potulná stvoření, která sem a tam zavítají na mrtvé pole, jako je to moje. Chtěla bych si s někým z nich aspoň popovídat, jenže tihle se jen opíjejí, protože je nebaví život. Jenže já se chci vrátit, já chci tolik žít a zase cítit. Tak řekněte, jak to mám udělat? Občas někdo hodně starý přinese čerstvé květiny k našemu domečku pro mrtvolky. Je to moc fajn, ale jen do chvíle, než se rozpláčou. No, a tak pláču s nimi a chci si utřít plný nos, i když jsem už sto let mrtvá. Pořád hledám kapesníky, jsem asi divná. Jmenuji se Anna Beránková a někdy v minulosti jsem se nešťastnou náhodou utopila v řece, která mě pořád volá do svých hlubin. Ne, nepůjdu ji navštívit, protože mě zabila. Zlobím se na ni. Pořád se sama sebe ptám, proč jen já z naší desetičlenné posádky pořád nechci na věky usnout. Ani vlastní rodina se mnou nemluví. To jsem ale dopadla, říkám si pro sebe, když v době dušiček chodívám s živými, kteří přišli navštívit své mrtvé. K nám moc nikdo nechodí, ani se nedivím. Když jsem se usmála, vždycky mi někdo řekl, abych přestala, a tak jsem utíkala do přírody. Přepadla jsem a vlny mě unášely, byly divoké a mé poslední slovo, které jsem vybublala, bylo „maminko“. Já vím, že si za to můžu sama. Jestli to byl osud, pak ať, ale já jsem opravdu nechtěla umřít. Moje vůle byla žít a snít svůj sen, nejkrásnější.

A pak se stalo něco zvláštního. O minulých dušičkách jsem opět na chvíli žila jako člověk z masa a kostí. Na hřbitov zavítala početná skupinka a mezi nimi byla dívka asi v mém věku, tedy dvanácti let. Víc jsem prostě nestihla. I když bylo nevlídné počasí, ona se usmívala a já nevěděla proč. Přišla jsem k ní blíž, abych ji víc poznala. Měla milou tvář a já si vzpomněla, že jsem byla taky takové veselé děvče. V jednu chvíli jsem se ji podívala do očí a ona mi zamávala, jako kdyby mě viděla. Nejdříve jsem nechtěla věřit, že by mě mohla vidět, vždyť jsem jen poletující duše. Pak si ta dívka pravou rukou poklepala na hrdlo a usmála se na mě. Pak jsem pochopila, že se jí asi moc líbil můj srdíčkový amulet ze dřeva, který jsem v ten osudný den měla na krku. Já jsem na něj úplně zapomněla. A v tom jsem si uvědomila, že mě ta živá dívka opravdu něco říká, že by mě možná ona mohla zachránit ze začarovaného kruhu života a smrti. Odvedla jsem si ji stranou a ona mě neváhala následovat. Zeptala jsem se jí, jak je možné že se mnou může mluvit. Ona jen pokrčila svými slabými rameny a vypadala jak na umření. Prozradila mi, že už brzo odejde do nebe a že by byla moc ráda, kdybych ji doprovodila. Prý bychom se mohly kamarádit tam nahoře. Já se podívala do nebe, jenže tam se rozprostírala jen uplakaná šeď, nekonečně smutná. Řekla jsem ji, že už tu bloudím nějaký ten čas, že jsem sama a nikdo se mnou nemluví. A já bych tak ráda.

 

„Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Anička.“

 

„Já jsem Sára a mám leukémii, víš?“

 

„A co to vlastně je, ta leukémie?“

 

„Já vlastně vůbec nevím, ale brzo umřu, všichni to říkají.“

 

„A jaké je to, když už nejsi na světě, Aničko? Já se moc bojím, víš?“

 

„Neboj se, já budu tvou nejlepší kamarádkou. Budu tam, až přijde tvůj čas odejít do mého světa.“

 

Aničce jsem tenkrát svůj přívěsek se srdíčkem vměstnala do dlaní. Její oči se rozzářily a já byla šťastná.  Obě jsme se usmívaly jako bychom nikdy neměli umřít. Nevěřila jsem, že by mě mohl někdo zachránit. Sto let jsem čekala, než se stane zázrak. I kdybych už Sáru neměla nikdy uvidět, byla jsem ráda, že jsme si mohly spolu aspoň chvíli povídat, aniž bychom musely myslet na černou.  Odešla tenkrát se svou rodinou domů a já zůstala opět sama. Vzpomínala jsem na naše setkání a děkovala, že jsem mohla aspoň na chvíli být pro někoho viditelná.

 

Někdy na jaře příštího roku mě probudil hlas, byla to Sára. Vzala mě za ruku a odvedla mě na vysokou horu posetou zeleným vodopádem. Obě jsme byly jinde a vánek nám jemně kroužil do pleti. Byly jsme obě v míru, pokoj prostupoval naše těla a najednou vysvitlo slunce. Bylo velké a zlaté. Dívaly jsme se na něj a vůbec nás nebolely oči, bylo nám krásně a patřil nám celý svět. A pak to přišlo. Na modráskových duchnách jsme vzlétly do nebe. Zamávaly jsme těm, co zůstali dole a těm nahoře, kteří nás už vítali, jsme věnovaly úsměv. Byly jsme obě svobodné, nic nás nebolelo a smrt už byla jen vzpomínkou na minulost.

 

Už nepláču…

---