Nedaleko

Dobrý den, rád bych se s vámi podělil o svoji e-knihu Nedaleko (rozsah cca 123 stran A5), kterou jsem nedávno dokončil a sdílím mezi přáteli. Přeji hezké čtení, Pavel Franěk.

Anotace: Dramatické vyprávění o osidlování měsíce Marsu je nadčasovým příběhem o komunitě snažící se o svébytnost a přežití v komplexním světě. Dává do kontrastu dvě prostředí, Země a Měsíce, fungující na odlišných hodnotách. Do abstraktní budoucnosti situovaný děj vypráví, jak lidé na Měsíci řeší situaci s přistěhovalci ze Země. Zabývá se ochotou pomoci bližnímu v nouzi, kterou pak staví proti neschopnosti pomoc skutečně poskytnout. Hlavními hrdiny jsou Sandra, mladá citlivá žena s humanitním cítěním, a její racionálně smýšlející přítel Ríša, protagonista myšlenky potlačení zájmu jedince na úkor komunity.

e-knihu si prosím (zdarma) stáhněte dle typu vaší čtečky na těchto odkazech:

http://www.pavelfranek.cz/Nedaleko_2017_Pavel_Franek.epub

http://www.pavelfranek.cz/Nedaleko_2017_Pavel_Franek.mobi

http://www.pavelfranek.cz/Nedaleko_2017_Pavel_Franek.azw3

(epub lze otevřít i na PC v Internet Exploreru ve Windows 10)

 

 

***  Ukázka 2. a části 3. kapitoly ***

 

N e d a l e k o

Pavel Franěk

 

Nedaleko
Copyright © 2017 by Pavel Franěk
První vydání
ISBN 978-80-270-2800-9

 

Obsah

Měsíc
Jedním směrem
Žili tam
Začátek
V zatmění
Z kopce
Osamění

Doslov autora

 

 

2: Jedním směrem

Potřebuje to každý

Na Zemi. Ríša vycházel z učebny a měl namířeno k šatnám a následně k přepravním tubusům, které ho dopraví až domů, do budovy a bytu, kde bydlí s rodiči. Měl za sebou úspěšný a také poslední den na univerzitě. Před hodinou skončilo závěrečné společné sezení. Velmi slavnostní. Rektor měl proslov o tom, co jim univerzita vzala a dala, a přál jim do života samé úspěchy.

Všichni byli v jedné třídě, což se nestávalo často. Vlastně je správnější říci, že se to stávalo velmi zřídka, maximálně párkrát do roka. V té době už nebylo běžné, že by studenti chodili do učebny, většina výuky probíhala přes interaktivní video výuku. Proto měli studenti pohromadě vždy zvláštní pocit. Ríša to měl rád, cítil se mezi ostatními jako ryba ve vodě a neustále se s někým bavil. Často s ním rozhovor zaplétal někdo ze studentů. Kolikrát si říkal, čím to je, že se s lidmi baví, aniž by učinil první krok. Ať byl důvod jakýkoliv, byl za to rád. Měl potřebu něco řešit, něco dělat. Když ho někdo žádal o pomoc nebo radu, rád pomohl. Bral cizí problémy jako svoje a s plnou vervou je rád řešil. Často nabízel jiným studentům, že se u nich zastaví. Lidé byli v té době obecně opatrní někoho si pouštět do bytu, ale nezřídka se setkal s pozitivní odpovědí. V takovém případě rád přišel a nenápadně při návštěvě zkoumal, jak žijí jiní lidé.

Po cestě přemýšlel o slovech rektora. Byla to vlastně prázdná řeč, uvažoval posmutněle. Vznešená, ale obecná. Rektor pronášel moudrosti o tom, jak jsou s diplomem v pod paží opravdu dospělí a jak je po těžkém studiu čeká krásná budoucnost. Ano, souhlasil, že studium filozofie bylo obtížné. S úlevou si uvědomil, že už nebude muset sepisovat stohy pojednání na nespočetné variace obdobných témat. Psal rád, ale témata si chtěl vybírat sám. Dokonce poslal pár článků do různých akademických elektronických diskusí. Co neměl rád, byly reakce na jeho psaní. Nevadila mu kritika názorů, to považoval za hru, na kterou byl ze studia filozofie zvyklý, a vyžíval se v ní. Šermovat na klávesnici jazykem a rozumem bylo super. Bohužel, naprostá většina reakcí nejen na jeho články zapadala do kategorie ubohého a nekultivovaného poštěkávání lidí, kteří celý příspěvek snad ani nedočetli. Při čtení takových reakcí cítil beznaděj a zapřísahal se, že nic dalšího psát nebude. Říkal si, copak má tak málo lidí zájem o skutečnou diskusi? Nakonec mu to časem zase nedalo a přistihl se u psaní nového názoru do další polemiky.

Ale se světlou budoucností si nebyl vůbec jistý. Práce bylo málo. Nezaměstnanost byla v Evropě už mnoho let kolem čtyřiceti procent a lehce vzrůstala. Dále a dále postupující digitalizace, robotizace a umělá inteligence nahrazovala lidskou práci a zároveň dramaticky zvedala produktivitu tím, že umožňovala nepřerušený a téměř bezchybný provoz. Dostatek výrobků a množství nabízených služeb následně přineslo, že o nezaměstnané bylo výborně postaráno. Každý bez práce měl kde bydlet, nikdo nestrádal hlady a mohl uspokojit nejen základní potřeby. Navíc se mohli nezaměstnaní velmi dobře bavit tím, že trávili spousty času na sociálních sítích, hráli různé druhy počítačových her a pod falešnými identitami žili ve virtuálních světech. Všudypřítomná třídimenzionální vizualizační zařízení, pohybové senzory a čidla z této zábavy dělaly hluboce příjemný zážitek. K tomu všemu v neposlední řadě konzumovali alkohol, cigarety a jiné na Zemi povolené lehce omamné látky. Zaměstnaní a nezaměstnaní měli obsahem velmi podobnou spotřebu, lišili se jen množstvím času, který té či oné aktivitě věnovali. Ale komfortní život na základě vysoké spotřeby Ríšovi nestačil. Ten toužil něco tvořit, za něčím si jít. Chtěl ukázat, že něco umí. Uvažoval, jestli to potřebuje každý mladý člověk před tím, než uspěje, anebo ztratí všechny iluze a naděje.

Když dorazil domů, oba rodiče mu blahopřáli a matka začala dávat na stůl slavnostní oběd. Ríša by rád šel do restaurace, mezi lidi, ale věděl, že rodičům se to nelíbí a tráví čas raději doma. Hodně lidí si na takový domácí život zvyklo. Pobytem doma se vyhýbali venkovní špíně, kriminalitě, hluku a zdánlivému chaosu vznikajícímu pohybem všude přítomných robotů a samo-navigačních vozidel. Když začali jíst, rodiče se ho vyptávali na jeho plány, ale nic z něho nedostali. Různými slovy opakoval, že chce dělat něco smysluplného, ale vlastně jim nedokázal říct nic konkrétního. Tak jim jen těžkopádně vysvětloval, že se musí ještě rozmyslet. Nakonec táta s mámou vyptávání nechali a při jídle si vychutnávali, že jsou zase po delší době společně. Byli pyšní, že Ríša studia dokončil a měli dobrý pocit z toho, že jim připadal na vysoké škole spokojený. Věřili, že opravdu dozrál a své uplatnění si v životě najde.

Ríša musí jet

Ríša se nakonec rozhodl pracovat pro jednu z charitativních organizací. Řídil a také sám zajišťoval pomoc lidem, kterým se stalo nějaké neštěstí – od havárie s robotem přes následky zemětřesení až po rozchod s partnerem. Vybral si tým, který řešil civilní neštěstí, s válečnými problémy nechtěl mít nic společného. Válkou i způsobem, jakým se k vojenskému násilí lidstvo stavělo, pohrdal. Distancováním se od všech válečných záležitostí, tak sám sebe podvědomě chránil od vnitřní frustrace. Jen při přemýšlení nad válkou nebo násilím mu naskakovala husí kůže. Někdy pracoval z domova a přes video diskuse organizoval pomoc už zaevidovaných případů, tedy klientů. Často, což měl raději, chodil do terénu k nově vzniklým případům. Musel zajistit okamžitou pomoc a následně pak řešil pro klienta dlouhodobější podporu odborným poradcem.

Tentokrát byl celý den venku v terénu a přišel domů pozdě večer. Jeho matka už spala a otec seděl strnule u monitoru a občas přejel palcem po plochém displeji.

„Ahoj tati,“ pozdravil unaveně Ríša. „Proč to ještě stále sleduješ?“

„Představ si, že se linie bojů v Africe zase posunula k jihu, je to už druhý postup za poslední měsíc. Třeba se jim podaří nakonec ten konflikt opravdu skončit.“

„Tati, je to stejně jedno. I když severoafrická koalice zvítězí, jakou vládu tam asi nastolí? Jak se bodu mít lidé přežívající v poničených městech? Rekonstrukce potrvá leta. A pak bude zase jiná válka a potom další.“ Svlékal se ze špinavého oblečení a pokračoval: „Už tu, tati, nechci být. Nevydržím to. Nedokázal bych tu jen sedět jako ty – člověk může jít do války nebo jen trčet doma a polykat, co mu cpou do chřtánu media. Přitom oni i ty víš, že je to všechno jinak.“ Ríša si sedl ke stolu a začal do sebe soukat hnědou teplou kaši. „Dostal jsem dnes výsledek zdravotních testů a přijali mne na cestu na Měsíc. Měl bych letět asi za měsíc a do týdne mám složit peníze na cestu.“

„Takže nás tu opravdu necháš.“ Otec větu dokončil jen polohlasem. Nechtěl Ríšovi nic vyčítat. Věděl, že to tak dopadne a nejde to zvrátit. Možná je to pro Ríšu vlastně správné rozhodnutí. Přesto se cítil strašně. „Máma tvůj odjezd nepřežije,“ dodal.

„Víš, že jet musím. Do války bych určitě nešel, prostě nebudu střílet na jiné lidi. Vůbec nevěřím argumentům k obraně ani k útoku. Vedou válku jen proto, aby se snížil počet žijících lidí a je jedno, na které straně se umírá. Používají válku jako jeden z regulačních mechanismů na snížení populace. První úvahy o tom byly už před mnoha lety, vždyť jsme se o tom učili na škole. A já takovým teoriím věřím. Stejně jako se řídí inflace, tak se řídí populace. A vůbec, jaká je alternativa?“ Ani nečekal na tátovu odpověď a pokračoval v monologu: „Kdybych byl genius, mohl bych dělat ve výzkumu nebo dohlížet na roboty. Ale genius nejsem, navzdory své vysoké škole. Takže mi nezbývá, než dělat charitu. Jenže to jen dávám dohromady, co lidé sami sobě zpackají nebo co lidem napáchají nedokonalé či porouchané stroje. To mě má uspokojit, pomáhat lidem, kterým někdo nebo něco ublížilo? Ano, taková pomoc je užitečná, ale pro mne je to po těch letech šílená marnost. Potřebuju dělat něco smysluplného. Na Měsíci něco budují a je tam ještě alespoň kousek stále nepoznaného. Něco za nimi je. Každý den mohou sledovat, čeho společně dosáhli.“

„Nebo tu můžeš jít dělat doktora, nebo reportéra do medií, nebo…“ zkoušel to otec.

„To se ti povedlo. Doktor je dnes synonymem kata. Kde je dnes hodnota života, když je na Zemi tolik lidí, že se sem ani nevejdou? Většinu lidí rádi nechají umřít, jen jim elegantně pomohou odejít bez velkého rozruchu. A na těch pár pacientů, které opravdu léčí, stojí tolik doktorů v řadě, že mě opravdu nepotřebují. A media, ano, to by mě bavilo. Ale muselo by se to dělat jiným stylem než dnes. Vždyť je to jen propaganda. Je velmi pěkně zabalená, to musím uznat. Člověk by řekl, že vývoj medií skončí v době ‚fake news‘ a ‚post-fact truth‘. Ale my jsme se v podávání ‚pravdivých‘ informací dostali snad až k umění“. Tvář se mu zkřivila pohrdavým úsměvem. „Kdepak, nic pro mě, tahle media fakt ne.“ Chvíli se odmlčel a pak dodal „Ještě jsi zapomněl navrhnout, že mohu jít dělat do politiky. Ta by mě sice bavila, ale to by museli být v politice lidé, kteří chtějí něčeho dosáhnout, něco změnit. Ne jen pokrytci, kteří vyjednají určitou dohodu, pak se otočí a jdou dělat pravý opak. Jediný jejich skutečný zájem je přihrát nějaké firmě zakázku a shrábnout provizi.“

„A co budeš dělat tam?“ nenechal se otec odbýt.

„Třeba ta media, ale skutečně pravdivá,“ usmál se. „Nebo konstrukce, nebo bio výrobu. Cokoliv. Potřebují tam lidi všude a jsou ochotni řádně vyškolit a nechat člověka postupně se v nových odbornostech zaučit. Všechno se musí vybudovat skoro od nuly nebo přizpůsobit tamním podmínkám. Vůbec nechápu, že musí na tak zajímavou etapu hledat uchazeče o přestěhování. Kdyby možnost žádosti nebyla omezena věkem, dal bych si ji mnohem dříve.“ Odmlčel se. „Tati, vím, že je to pro tebe a mámu těžké, ale musím to udělat. Uhryzal bych se výčitkami, kdybych to nezkusil.“

Sandra před cestou

Sandra měla poklidné dětství, ze kterého si uchovala mnoho pozitivních vzpomínek, jež se točily zejména kolem společných chvil se sestrou Káťou a kamarádkou Lindou. Linda byla stejně stará jako Sandra a studovaly spolu ve stejném ročníku na základní i střední škole. V té době spolu prožívaly své platonické lásky v digitálním světě, sdílely holčičí očekávání prvních skutečných lásek a snily o šťastném životě. Pak se jejich cesty na nějaký čas rozešly a Linda šla pracovat jako programátorka. Později pokračovala ještě na vysokou, aby si prohloubila znalosti v oblasti matematiky. To jí umožnilo vyvíjet programy na simulace spousty teoretických výpočtů, které různé vědecké laboratoře potřebovaly zpracovat. Její pracovní doba nebyla pevně daná, takže si žila dost individualistickým způsobem života. Když ji něco bavilo, prostě se tím nechala unést, a když se jí blížil termín k odevzdání výsledků simulací, zábavu přerušila a pracovala, dokud práci nepředala.

Sandra hned po střední škole vystudovala vysokou školu a pak dokončila jeden doktorát na genetické inženýrství a druhý na biotechnologie. Její schopnost pojmout nové znalosti a aplikovat je do praktického výzkumu byla jedinečná. Se studenty inženýrského i doktorandského studia vycházela výborně. Velmi ráda s nimi řešila vědecké problémy. Toužila po odborné diskusi a občas si sama říkala, jestli náhodou netouží po jakékoliv diskusi. To bylo ve chvílích, kdy o sobě pochybovala a vyčítala si, že studiu a výzkumu dává všechen svůj čas. Rozmluvy se studenty pro ni byly jedinou mezilidskou interakcí. Stále se sice navštěvovala s rodinou a o čtyři roky mladší sestrou Káťou, ale to bylo jen občasně. Profesoři dobře znali její intelekt a píli, kterou práci dávala. Navíc působila skromně, nikdy lidi kolem sebe neurážela ani nepeskovala.  Neměla ve zvyku dnes tak běžné špičkování, na první pohled neškodný způsob slovního souboje. Profesoři se v ní viděli, jako by byla odrazem jejich mladšího já. Proto ji měli tak rádi.

Nevyhnutelně na své okolí působila i svým půvabem. Měla štíhlou postavu, dlouhé lehce vlnité vlasy a krásné usměvavé oči, které se jí při diskusích rozšiřovaly a stahovaly, jakoby dle míry intelektuálního vzrušení. Velmi ráda nosila šaty, které daly v celku vyniknout jejím štíhlým proporcím. Bohužel na Zemi to při cestě ven znamenalo, přes šaty si ještě navléknout špinavou vrstvu svrchního oblečení. Takže úžasné šaty mohli obdivovat jen její žáci a kolegové ve školních prostorách. Na video hovorech pak člověk viděl většinou jen vrchní část těla, takže tam její krásu mohl spatřit jen kolega s větší mírou fantazie. A na konec by jí mohl obdivovat doma její přítel. Ale ten momentálně žádný neexistoval, takže sama občas utrousila, že doma na ni čekalo jen jídlo v lednici.

Sandra podnikla na Měsíc již tři cesty a pokaždé tam strávila skoro rok. První cestu brala jako velké vzrušení a zkoušku.  Vzrušení pociťovala z toho, co na Měsíci viděla. Tak očividnou potřebu konat a vylepšovat životní podmínky na Měsíci před tím na Zemi nezažila. Kam se na Měsíci podívala, tam bylo potřeba něco udělat, vyvinout, vymyslet, postavit. Krása těchto výzev prostoupila celou její myslí. Pohled na povrch Měsíce působil dost bezútěšně v kontrastu s tím, co už lidé na jeho maličké části postavili. Zároveň si na Měsíci vyzkoušela žít úplně odtržená od rodiny a přátel. Připadala si jak na výpravě za zcela novým životem. Na nové vztahy nemusela dlouho čekat, kolegové v práci ji s radostí přijali. Dobrá pověst ji předcházela, a tak si dala záležet, aby své nové parťáky nezklamala. Viděli, že se snaží a zároveň se s nimi dělí o své bohaté zkušenosti z genetiky. Rychle si vybudovala jejich důvěru a ona dala bez problému důvěru jim. Konec konců, to dělala s každým, koho neznala, až ji doma její téměř okamžitou důvěřivost k cizím lidem vytýkali. Ale taková byla, chtěla a věřila v lidské dobro.

Výzkum na Měsíci byl nutnou součástí jejího druhého doktorátu. Při této druhé návštěvě Měsíce tedy pracovala s jiným týmem a mnoho se naučila. I když ve své oblasti výzkumu hodně udělala a předešlá znalost genetiky ji velmi pomáhala, zelené biotechnologie pro ni byly v tu dobu stále novou oblastí. Bylo to při této cestě, kdy se poprvé měla zaměřit na kukuřici. Druhá skupinka jejich týmu se zabývala sójou.

Třetí cesta na Měsíc přišla o dva roky později a byla to už skoro rutina, vlastně příjemná rutina, jak jednou řekla Ríšovi. Potkali se poprvé na poslední zdravotní prohlídce, několik týdnů před odletem. „Let na Měsíc je náročný na vaše tělo. Je nutné prověřit, že jste před cestou stoprocentně fit,“ pronesla lékařka na začátku prohlídky. Když Sandra vyšla z ordinace, zamířila k hlavní chodbě. V ruce ještě držela papíry s výsledky, vše v pořádku - schopna odletu, když zvedla pohled na procházejícího muže. Přelétla ho pohledem a se snahou nedat najevo okamžitou sympatii pokračovala ven z budovy. Tenkrát spolu ještě nepromluvili a netušila, že se jmenuje Ríša. Jestlipak poletí ve stejném termínu, blesklo jí hlavou, když vstupovala do svého auta. Mířila domů, aby se připojila do laboratoře přes ‘dlouhé ruce‘, jak se na Zemi říkalo vzdálenému připojení k centrálním supervýkonným počítačům všeho druhu. Chtěla dále pracovat na pokračujícím výzkumu šlechtění kukuřice pro podmínky na Měsíci. Dosáhli už velkých úspěchů a kukuřici tam mohli pěstovat, ale potřebovali zvýšit produktivitu, která byla zatím z dlouhodobého hlediska nedostatečná a zdaleka se neblížila produktivitě na Zemi.

Neustále se vracela k úspěchům, kterých při výzkumu dosáhli, a přemítala, co na nich bylo zvláštní. Před časem si uvědomila, že všechny výrazné posuny na jejím výzkumu dosáhla při pobytu na Měsíci. Ale ten hlavní rozdíl byl, že jich vlastně nedosáhla ona, ale oni. Celý tým. Na Měsíci, poprvé v životě zažila práci ve skutečném týmu. I na Zemi se o týmech a společných úspěších hodně mluvilo, ale skutečnost byla jiná. Vždy si připadala jak v pelotonu, kde vítěz bere vše. Ale s jedním háčkem, ona nikdy nebyla vítěz. Po pravdě, ani nechtěla být vítězem. Chtěla být dobrá, cítit uspokojení, ale netoužila soutěžit jak cyklisté. Finanční odměna byla pro prvního obrovská, zvlášť jednalo-li se o výzkum v záležitostech pro život na Měsíci. Ale co z toho, když žila ve společnosti, kde i lidé kteří nemusí pracovat, jsou solidně finančně i materiálně zabezpečení, tedy pokud zrovna nejsou ve válečné zóně. Od přírody nebyla dravcem, který by vystrkoval drápy a lokty. Z povahy k tomu neměla vlohy a všeho čeho dosáhla, bylo díky její inteligenci a píli. A život jí bojovat za své zájmy příliš nenutil. Materiálně žila v přepychové době, nebyl důvod se někam tlačit. Na Měsíci mohla pracovat v opravdovém týmu, skutečně tam platilo jeden za všechny. Jediným měřítkem byl nárůst produktivity. A tým pracoval ‚po staru‘. Znamenalo to, že chodili pracovat do jedné kanceláře, ne jen přes video pracovny. Jednou týdně dokonce chodí společně do tělocvičny na basketbal, to se jí při práci na Zemi ještě nestalo. Lidé na Zemi ztratili o amatérský sport zájem a tělocvičny se tedy pro rekreační sport už skoro nestaví. Kdo nechtěl dělat sport vrcholově, prakticky ani nemá kam jít sportovat.

Platové rozdíly mezi ní a šéfem, který vedl jejich skupinu, byl minimální a to i přesto, že peníze na Měsíci hrály mnohem důležitější roli než na Zemi. Na Měsíci totiž bylo některého zboží nedostatek, takže peníze člověk opravdu chvílemi potřeboval. Rodina zde musel hospodařit tak, jak na Zemi u dřívějších generací. Když vyprávění o šetření a problémech s nedostatkem peněz slyšela na Zemi, cítila u vypravěčů jakýsi záchvěv ironie nebo opovržení. Na Měsíci však shledávala, že nedostatek peněz má ozdravný charakter. Člověk si najednou uvědomí, že ne všechno může mít. Zároveň byly platové hladiny specialistů a manažerů poměrně blízko u sebe, takže na Měsíci nedocházelo k pověstnému negativnímu rozevírání ekonomických nůžek ve společnosti, o kterých se učili ještě na střední škole v historii. Nakonec i na Zemi do dnešní doby zůstali lidé s obrovskými majetky a množstvím peněz, které utrácejí za (pro většinu lidí) nedosažitelné a často nesmyslné požitky.

Mnohokrát přemýšlela, jestli je její vnímání dáno tím, že na Měsíci přeci jen nebyla ještě tak dlouho, nebo je tam opravdu život díky těmto zdánlivým nuancím opravdu jiný, více hodnotný. Zřejmě na ni nějak pozitivně působil. Cítila se v práci spokojená a lidé spolu vycházeli. A komunikovali, respektive chtěli komunikovat. Ne jako na Zemi, kdy je každý zalezlý ve své buňce a mnohdy z ní dlouhé dny vůbec nevyjde, protože nemusí. A ještě jedna věc ji na Měsíci bezmezně fascinovala. Nebyla tam válka, opravdu žádná. Dokonce ani zbraně nebyly vůbec povolené. Žádné zóny ozbrojení jako na Zemi. Žádné zbrojní průkazy. „Nejsou zbraně, nejsou průkazy, nejsou zastřelení,“ řekl jí s úsměvem úředník při prvním vstupu na Měsíc.

Sandra šla večer navštívit svoji sestru. Když zazvonila, rychle se otevřely dveře. Sandra se svlékla ze špinavých venkovních šatů a pak se teprve s Káťou pozdravily rychlým polibkem na tvář. Káťa vyndala jídlo z lednice a nechala ohřát těstoviny. Na lednici odklepla objednávku hlavního jídla na další den a sedla si s talíři a příbory k Sandře. Chvíli se na sebe mlčky dívaly. Pak Sandra nevydržela a začala hned s tím, proč za sestrou přišla.

„Prošla mi v pořádku zdravotní kontrola, takže poletím zase na Měsíc.“

„Tak to blahopřeju,“ řekla smutně Káťa. Nesnažila se skrýt své zklamání.

„Děkuju. Byla bych ráda, pokud by ses tam také vypravila, třeba se jen na nějaký čas podívat. Možná by se ti Měsíc a život tam líbil.“ řekla Sandra. Nepřekvapilo ji, že s ní Káťa nesdílí nadšení. Věděla, že sestřičce je líto, že Sandru dlouho neuvidí. Bavily se o tom několikrát a věděly, že pro Sandru už to není standardní cesta na ‚dobu určitou‘, jak se tomu dříve smály. Tuto cestu Sandra naopak párkrát nazvala ‚napořád‘. Vždy to mělo trochu ironický nádech, ale Káťa věděla, že Sandra cestu tentokrát bere jako otevřenou, neohraničenou.

„Uvidíme, možná. Měj se tam hezky, Sandro. Zvolila sis to, je to tvůj život.“ I když nechtěla, zazněla její poslední věta trochu kousavě.

Sandra na to slovní štípnutí nezareagovala. Nechtěla se loučit ve zlém. Jen si těžce oddechla. Loučení bylo těžší, než si představovala. Obešla stůl a sedící Káťu objala. „Budeš mi strašně chybět,“ pošeptala Kátě do ucha a dala jí pusu do vlasů.

Zacinkal robot. Signalizoval, že těstoviny už jsou hotové. Káťa rychle večeři dodělala, posadily se a začaly stolovat, jako by se nic nedělo. Sklouzly do sesterského hovoru a obě se snažily nemyslet na odloučení, které je čeká.

Později se Sandra zase oblékala do venkovního oblečení a vyrazila k sobě domů. Po cestě vzpomínala, jak na střední škole jezdila na vzdělávací kempy. Byly to vlastně takové tábory se snahou nechat děti si hrát a zároveň je něco v určité oblasti přiučit. Přesto to byla velmi výjimečná situace, kdy docházelo k tomu, že děti odcházely z domácího prostředí obsahujícího všestrannou digitální komunikaci do cizího prostředí s přímou týmovou interakcí. Navzdory tomu, že to se jednalo o několikadenní pobyty, Káťa dělala příšerné scény, když měla Sandra odjet. V den odjezdu často brečely obě. Sandra, že odjíždí od rodiny a Káťa, že jí odjíždí Sandra. Sandra spíše jen popouštěla pocitům a rozum už začínal vítězit, takže její emoce byly jakž takž pod kontrolou. Zato Káťa brečela jako želva. Byla mladší a vše ještě brala z okamžitého hlediska, vidina zítřka nebo dokonce týdne pro ni neexistovala. Sandra pro ni byla modla, ve všem se po ní opičila, ať šlo o chování, oblékání, hraní digitálních her a jiné zájmy. Byla jak Sandřino mladší zrcadlo. Káťa měla nejraději, když jí Sandra četla knížky. Sandra neznala nikoho, kdo by měl doma celou skříň knížek, protože knihy už se léta v tištěné podobě nevyráběly. Přesto už všechny knihy přečetly několikrát, většinou každý sám a pak si z nich četly společně, z některých i víckrát. Nejraději měly čtení večer před spaním, zalezlé u Sandry v posteli. Většinou to končilo tím, že Káťa usnula a Sandra pak volala tátu, aby sestřičku přenesl do její postele. Sandře v těch chvílích připadala Káťa jak bezbranné mláďátko, dojemně krásné.

Večer

Linda se ve špinavém venkovním oblečení posadila na barovou stoličku a dala si nohu přes nohu. Dívala se na Sandru a viděla, jak ji září oči. „Tak je to zase před tebou, jsi pěkně natěšená, viď“. Zapálila si cigaretu a po chvíli přejíždění ukazováčku přes displej zabudovaný v barové desce si objednala míchaný nápoj s bílým rumem. Ten měla nejraději. Sandra zůstala jako obvykle u ledového čaje, byla abstinentka.

„Ano.  Těším se, že odtud zmizím a zase uvidím lidi z týmu. Na Měsíci je všechno nějak pronikavější a hlubší, cítím se tam dobře a v bezpečí. Bez mediálního balastu a problémů na Zemi. A také bez cigaret a alkoholu,“ rozesmála se. Zpoza baru vyjelo rameno robota a postavilo jejich objednávku na barovou desku.

„A ani tam nemáte televizi, hrůza,“ navázala Linda. „Vůbec nechápu, že bez ní tolik lidí může být. Myslela jsem si, že dnešní lidé jsou na telce úplně závislí. A hle, na Měsíc se prostě televizní vysílání nepustí a nikdo ani nevrkne. Zázrak,“ zvednuté obočí značilo, že Linda čeká na reakci.

„Není to zázrak. Televize a internet jsou na Zemi hlavní nástroje reklamy a propagandy. Měsíc dokázal, že bez toho chce a dovede žít. Jsou tam jiné mechanismy komunikace. Veřejný video rozhlas a intranet, které jsou v každé buňce. Intranet je sice veřejná síť, ale přesto jí říkáme intranet. Všichni vědí, že je regulovaný, ale vypadá to, že to nikomu nevadí. Z počátku se mi to nezdálo a měla jsem k celému konceptu digitální komunikace podezíravý postoj. Ale pak jsem si na to zvykla a přišlo mi to výborné. Máš všechny nástroje jako tady, mailové, komunitní, chatové, srovnávací, ale ve zjednodušené podobě, vždy je vybrané jedno řešení. Je vše jednoduché na učení a ovládání a k tomu se pak váží relevantnější podkladová data a informace. Samu mě zajímá, jestli to takhle do budoucna zůstane nebo se obsah zvrhne do verze internetu na Zemi. Myslím do této reklamní džungle zahlcené produkty, které by se nikdy neměly dostat mezi lidi kvůli své pochybné kvalitě; spoustou aplikací, které od sebe ani nerozeznáš, jak jsou si podobné, ale přesto musíš mít účet na většině z nich a neustále tě bombardují nezajímavé novinky; a informacemi, na kterých je pramálo pravdy.“

„To nejsi pak v demokracii, ale v totalitě. Někdo tě omezuje a vybírá za tebe aplikace a informace, ke kterým se dostaneš,“ kontrovala Linda.

„Z filozofického hlediska máš asi pravdu, ale z praktického hlediska se tak žije lépe.“ Usmála se nad větou, která z ní spontánně vypadla. „Ne, vážně. Není to tak extrémní, jak říkáš. Je to jen o tom, že je tam tým lidí, který vybírá aplikace, které se mezi lidi pustí. Zamezují duplicitám podobných aplikací a snaží se vybírat tu nejlepší aplikaci pro danou potřebu. A co se týče informací, tak to je také trochu jinak. Každý může publikovat, co chce. Nicméně jsou postihy za to, když zveřejníš něco zkresleného nebo dokonce nepravdivého. A roboti prochází web a blokují duplikující se články. Neboli, na informačním serveru je negativní zpráva například o havárii jen jednou a ne jako na Zemi několikrát na různých serverech, vždy s obměnou pár nevýznamných slov či vět, protože článek rozdílní autoři jen kopírují bez skutečného žurnalismu.  A mimochodem, to samé platí o pozitivních informacích. A to ani nemluvím o tom, že redaktoři jsou zodpovědní za přidělování priority k článkům. Takže se ti nemůže stát, že první článek je o nevýznamné havárii robota a až někde dole se dočteš o klíčovém rozhodnutí v řídícím výboru Měsíce. A o problémech na Zemi se tam vůbec nepíše, jaká paráda. Jsou to malé věci, ale když to poskládáš, tak to prostě dá lepší výsledek.“

Po chvíli odmlčení Sandra pokračovala: „Hodně věcí je na Měsíci intuitivnějších. Hrozně se mi líbí systém vzdělání. Zde na Zemi můžeš být studentem do třiceti, a když jdeš pracovat, je to vlastně každému jedno, když do práce nastoupí tak málo lidí. Na Měsíci je to úplně jinak. Tam se při návrhu vzdělávacího systému nekoukali na to, jak dlouho můžeš studovat, ale na to, kdy nejdříve můžeš začít reálně pracovat. Pracuje tam totiž skoro každý, protože každá ruka i hlava je potřeba. Navrhli celý systém takhle,“ napila se a hned zase vyprávěla. „Mateřské školky vůbec nejsou. Mámy se pěkně o děti starají a maximálně chodí do kroužků. Do základní školy děti nastupují jako u nás v šesti letech, ale základka trvá jen šest let. A střední škola trvá jen tři roky. Takže v patnácti letech můžeš jít pracovat, začít si dělat první praxi a stát se plně soběstačným, což je dobré pro jednotlivce i pro komunitu. Je to super, protože spousta mladých lidí si chce jít vyzkoušet práci a využívají toho. Jen opravdoví talenti jdou rovnou ze střední na vysokou, která trvá čtyři roky. Mnoho lidí se středním vzděláním se po čase z praxe vrací na vysokou školu, protože si potřebují rozšířit znalosti, aby mohli dělat sofistikovanější typ práce. Víš sama, že v dnešní rychle se měnící době je běžné, že lidé během života potřebují doškolit nebo dokonce změnit obor, takže hodně lidí má dvě střední nebo dvě vysoké školy. Zkrácením trvání škol lze tuhle potřebu mnohem lépe uspokojit a navíc se učíš jen to, co opravdu budeš v práci potřebovat. Pouze lidé, kteří chtějí učit na univerzitě a budoucí vědečtí pracovníci, jdou dělat postgraduální studium a to je pro změnu časově neomezené. Mnoho lidí dělá postgraduál, protože si našlo problém, který chce výzkumem vyřešit a škola jim dává teoretický základ v podobě studijních předmětů a materiální zázemí formou výzkumných technologií. Je pak na rozhodnutí skupiny mentorů, jestli studenta nechají dál bádat, protože věří v úspěch jeho snažení, bez ohledu na to, jestli se danému problému věnuje tři roky nebo pět let.“ Znovu se napila a dodala: „Když jsem o tom poprvé slyšela, úplně jsem zírala. Vždycky jsem si říkala, že do první praxe strávíme na Zemi zbytečně moc času ve škole a pak jsem zjistila, že na Měsíci to už léta mnohem lépe funguje. A tím, že dělám ve výzkumu, líbí se mi i ten postgraduální systém. Na Zemi pro mě bylo hodně stresující, že ho musím dodělat maximálně za čtyři roky. Výzkum se špatně plánuje. Nikdy nevíš, jak rychle to půjde. No prostě mi koncept vzdělání na Měsíci úplně nadchl.“

„Zní to nějak moc ideálně,“ řekla zvědavě Linda. Jako by čekala nějaké ‚ale‘.

„A to jsem ti neřekla o tom nejlepším. Už na střední škole jsou v druhém a třetím ročníku dny praxe. Většinou je to jeden den v týdnu, někdy dva. Studenti prakticky pomáhají v normálních provozech. A často se stává, že žáci pracují se svými rodiči. Pomáhají buď přímo jim, nebo na jejich oddělení. Když jsem to slyšela poprvé, zdálo se mi to divné, ale pak jsem si vzpomněla, jak jsme se učili, že za prehistorických dob bylo běžné, že rodiny pracovali pohromadě na statku nebo v továrně. A tohle je určitý návrat k tomuto konceptu, i když v mnohem složitějším světě. V historii třeba dítě pomáhalo ukládat seno. A dnes zase přes počítač řídí robota. Ale nejpodstatnější je, že se udržuje rodinná interakce. Umožňuje to dětem nahlédnout do světa jejich rodičů, být s nimi a docenit, co všechno dospělí umí a jak je mohou předáním vlastních zkušeností dále posunout vpřed. Chápeš, jaký je to rozdíl od dnešního života mladých lidí na Zemi? Je to jak nebe a dudy.“

„A ty jsi to v praxi viděla?“ Zeptala se Linda.

„Ano, jeden kolega měl u nás v laboratoři dceru. Nechal ji připravovat preparáty, bral ji sebou na pochůzky, aby se porozhlédla po areálu. Často si ji někdo z týmu vzal, aby pomohla při rutinních pracích nebo monitoringu. Chodila s námi občas na oběd. Jasně, že z pohledu její produktivity práce to nebyl žádný zázrak, ale měla možnost alespoň se trochu v praxi rozkoukat a navíc v přítomnosti svého táty. Takže i v tak složitém prostředí jako laboratoř to pěkně fungovalo. Fakt. A to říkám já, která nemám dítě,“ vážně se na Lindu podívala.

„Myslím, že ti jen na Měsíci vymyli mozek,“ usmály se na sebe. Linda stále váhala, jestli se na Měsíc také vypravit. Podprahově cítila, že by se jí tam mohlo líbit, ale zároveň se bála, že by ztratila nějakou vnitřní kotvu. Byla jedna z mála lidí na Zemi, kteří jsou stále v každodenním kontaktu se svojí rodinou. Nedovedla si představit, že by byla bez dětí a rodičů. Rodiče byli na případný přesun na Měsíc už příliš staří a děti na Měsíc nechtěly. Podle Lindy měli její dva synové ‚zemskou nemoc‘. Tak doma říkala mladým lidem, kteří skoro nevycházeli z buněk, komunikovali jen přes virtuální svět, konzumovali digitální obsah a pobírali minimální dávky a tak si mysleli, že žijí komfortní život. Ale je to vůbec život? Linda se tou otázkou mořila neustále. Respektovala, že děti mají svůj svět a nechala volbu, jak tráví čas a svůj život, na nich. Alespoň s ní a jejich tátou se vídají tváří v tvář, i když musí chodit ona za nimi, což už přijala jako fakt.

Proto Sandru tak ráda vídala. Úplně z ní nasávala ten rozdíl života na Měsíci od přežívání na Zemi. Ne všechno z toho, co slyšela, se jí na první pohled líbilo, ale nějak cítila, že je Sandra opravdu naplněnější. Pokud to nadšení plynulo ze zážitků na Měsíci, bylo to super, vezme-li v úvahu, že tam strávila v součtu jen tři roky. Z vyprávění vnímala, že mnoho věcí na Měsíci dává smysl, o němž na Zemi už snad vůbec nikdo neuvažoval, pomineme-li pár mocných, kteří ale smysl vidí úplně jinde než většina populace Země. 

Vzpomněla si, jak Sandra vyprávěla, že na Měsíci vůbec nejsou demokratické volby. Pokročilejší práce na Měsíci začaly tak, že vše řídil tým odborníků, který měl vojenskou hierarchii a s ní spojenou poslušnost. S nimi spolupracovalo jen pár civilistů. Postupem času ze z vojenského řízení přešlo na civilní management a řídící tým se rozrostl až na osmdesát zastupitelů. Žádný z nich dnes není z armády a jsou to na slovo vzatí experti. Nutno říci, že prokázali, že jsou i schopní manažeři. Byli vybíraní a jmenovaní na Zemi. Na Měsíci existuje malá kontrolní skupina, která může člena řídícího týmu vyměnit za člena z odborníků na Měsíci nebo požádat Zemi o nového kandidáta. Volba členů kontrolní skupiny probíhá na Měsíci lidovým digitálním hlasováním na základě odborných a pracovních životopisů. K náhradě dochází při nečekaných vážných nemocech, na konci služebního období, nebo když je potřeba nových schopností v řídícím týmu. Fungovalo to tak na začátku a funguje to již mnoho let.  Komunita se jeví jako takové hnutí za lepší společnost. A nikdo se nad tím vůbec nepozastavuje. Žádné populistické sliby. Ani není co lacině nabízet, neboť cíle jsou všem jasně patrné i pohledem z okna. Člověk vidí buď nově postavené buňky a vypěstované rostliny nebo kamení a měsíční poušť, kterou je třeba přebudovat a osídlit.

Byly spolu v baru dlouho do noci, ale po cestě domů se ke všemu znovu a znovu vracela, v duchu přemílala každé Sandřino slovo. Jelikož nezůstalo jen u jedné sklenky, měla trochu zamotanou hlavu. Proto se hned po příchodu vysoukala ze špinavých věcí a po proskočení sprchou padla rovnou do postele. Poslední její myšlenkou bylo, že možná i té špíny by mohlo být na Měsíci méně. Na Zemi jí totiž bylo tolik, že po návratu z ulice měl člověk svrchník špinavý a mastný natolik, že ho po druhé už na sebe neměl chuť vzít. Z vlasů, pokožky na rukou a obličeje musela špínu úplně drhnout.

 
3: Žili tam

Spolu

Ríša tenkrát opravdu nasedl na stejný let na Měsíc jako Sandra. Měli lehátka v raketě daleko od sebe, takže spolu větší kontakt nemohli udělat. Přesto si při vzájemném pohledu jeden na druhého hned vzpomněli a tentokrát se na sebe bez ostychu usmáli. Když po přistání čekali po příletu na zavazadla, Ríša se za ní z nenadání objevil a poklepal jí na rameno. Sandra byla překvapená, ale když ho poznala, byla ráda a čekala, jak začne.

„Ahoj. Nemám kde bydlet a ty se tu vyznáš. Mohla bys mi prosím pomoct s ubytováním?“ pronesl a bezelstně se na ni díval.

Zaváhala, jestli to myslí vážně, nebo si z ní jen utahuje. „Jak víš, že už jsem tu byla?“

„Byli jsme přeci na poslední lékařské kontrole ve stejnou chvíli. Zeptal jsem se na tebe doktorky. Sice nechtěla nic říct, že prý ochrana informací a tak dále, ale přeci jen něco utrousila. Nemyslel jsem to špatně a fakt by bodlo, kdybys mně pomohla,“ bez úsměvu odpověděl.

„Tak jo. Mám domluvené bydlení v severovýchodním sektoru, třeba tam bude ještě nějaká buňka volná. A když ne, tak je o sekci dál hotel, tam budou mít volno určitě.

Pomyslela, že zrovna romanticky nezačali. Ubytování měla pro sebe předem dohodnuté, protože věděla, že je to nejbližší ubytovna od její práce. Ríša nakonec opravdu skončil v hotelu. Aby toho nebylo málo, velmi rychle se dozvěděla, že Ríša hledá zaměstnání. Pomohla mu během pár dní najít práci laboranta v jedné z chemických laboratoří. Pracovali tak v sousedních sekcích. Dělalo jí radost, začátek na Měsíci alespoň trochu Ríšovi usnadnit a zároveň ho mít nablízku. Cítila, že by se jí líbilo začít nové přátelství s úplně neznámým klukem, navíc moc pěkným. Kombinace téměř dokonale černých vlasů a tmavě hnědých očí se jí líbila, vždy měla ráda tmavší typy.

Po pár týdnech na ni odpoledne počkal u východu z laboratoře. Držel v ruce kytku. „Ahoj. Co ty tady?“ Dostala ze sebe a cítila, jak rudne. „Přišel jsem ti poděkovat za všechnu pomoc.“ Odpověděl a při tom jí podával kytku následovaný polibkem na pozdravení. „Rád bych tě pozval na večeři.“ Jen se na něho usmála, lehce přikývla a vyrazili volným krokem veřejným prostorem do nejbližší restaurace. Krátká procházka a následující večeře jim příjemně uplynula a Sandra cítila, že je ráda, že se s ním může trávit volný čas. Beztak už potřebovala vypnout a nechat hlavu myslet na myšlenky nesouvisející s kukuřicí a prací.

 

---