příteli...

 

 

 

Příteli,

kráčíš tímto podmanivým královstvím

jehož povoláním jsi sluha i král

Stopy se prosakují do karátů betonu

a cestou tohoto zázraku

kolem všech těch oken přízemních činžáků

kam zakazovali se nám pro neposlušnost dívat

bloudíš očima někam k patám

k oprýskaným patám

červenobílých zábradlí asfaltových jazyků

chránících jak mříže stráží

Příteli, příteli jeď

I v těch zablácených červenobílých trubkách

pulsují životní miniatury - tak velké

co jako ty musely přesekat síly pupečních šňur

jež od nepaměti spojovaly životy

jak životy spojují společné šňůry na prádlo

Ale i ty jsou v bouřích trhány

a letící tógy dětských dnů unáší 

vítr prvních momentů mladosti, prvních svěšených paží polámaných srdcí

prvních lásek a vrásek stvořených z potůčků prvních opravdu vážných slz (ale co je vážné...)

Příteli

hledej čistotu, jsi nahý

projdi tímto bláznostvím

a na konci kdesi v divočinách najdi

své kupé rušného světa

přivři jej a nech se za světelných scenérií; výhledů z oken

unášet vstříc tomu, co příjde dál

a pamatuj, příteli

vždy něco zůstane. Ať už to budou vzpomínky, slova, stopy, zlámané větve či prázdné listy... vždy něco zůstane

 

 

 

 

 

---