Vzpomínka

Vzpomínka

 

Stmívá se a já stojím pod obzorem,

tam svatojánští broučci svítí jen,

voda lehce šumí a teče korytem,

já přemítám nad naším životem,

vzduch krásně voní vůní jarní,

z dálky zvony lehkou hudbu zvoní,

cesta tam je roubená kamenem,

v těch místech si na lásku vzpomenem,

jak prošla s námi celým světem,

při tom nezabloudila v kraji žádném,

stála při nás ve zlém i dobrém,

až když jsme zůstali v kraji rodném,

uvnitř nás se něco zlomilo,

náhle naše láska byla tatam,

náš osud to hned rozdělilo,

a ty na vždy odešel jsi tam,

kde někdo jiný má tě rád,

já sama sobě do očí si musím lhát,

že někdy přijde nějaký ten pád,

a ty opět mne budeš milovat. 

---