Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Simulace domova

14. 11. 2017
4
5
569

si to tady schovám, jo ;)

Ať aspoň dech není póza

Potřebuješ pochybnosti, ale nechceš z nich mít děti.
Snadno tě přerostou a hodí na talíř.
Chvíli ti dovolí doufat,
že ses jen ocitl na ponižující výstavě.

Obrazy se vzájemně vyhýbají
a tím se drží.

Zdá se ti čerstvý vzduch –

pročísnul zorné políčko,
vysázel jsi v něm nové boty, drým
o tom, jak přepadají ploty, smajl,
jak přelézají nadživotní pásovce,
pnou se a rozpínají Vesmír.

Něco se změnilo, on nebo ty.
Nevidíš obzor, jen cosi tě nutí myslet na spalovnu
a nedá se přesmát.

 


Mlhu ostrou tužkou

Minul jsi keř za krajnicí.
Byl zakrslý od aut, ufňukaný
a mluvil:

„Nakonec ti dojde, že i nezvyk je past.
Skončíš jako já. Budeš listy
lisovat mezi patry,
nenávidět za odchod.
Podivná ztučňovací kůra ti zakope oči
daleko od rodného...
lesa? ... Ach, už ani nemapatuji.“
Na chvíli se zasnil.

„Nemáš pro mě budoucnost –
ani tobě ji nic nepřinese.
Mapa tuj:

Dokud neprojdeš svým středem,
nemůžeš vyrazit na hranici
ani s Ohníčkem.

Vrať se na místo, které se ti vrací –
jeho včerejšek jsi dnes našel v zrcadle.

Nebo mi nevěř.
Jenom já jsem ti žil
ve vnitřnostech na stole.“

 


Všechno by bylo snazší, kdyby se člověk ve smrti prostě vypařil

„Vyber si. Můžeš být myš, která si přivolá past,
nebo výhybka, která se zasekne,“ řekl první.

„Uvolni se, nemysli na nic,“ řekl druhý.

„O co mu jde?“ – třetí k oběma.

Stáli mi kolem snu, táhli mi něco z krku,
ohryzek, nevím, zřejmě se to
nedalo přežít, protože jsem se probudil.

Jakoby z kleští – jakoby napůl
převrácený –

píšu ti vzkaz:

Největší strach je pomalý
blesk. Nechá hlavu
viset na vlásku, tělo odkáže cizí hlavě
nebo rodině, která se ho dávno zbavila
a teď už na to nemá srdce.

Člověk se stane člověkem –
hmyzem, co neudrží nočník.
Jen to jméno se nezmění.

Takový, jaký se budeš zdát naposledy,
bude tvůj nejjasnější otisk
v paměti toho druhého.

 


Její myšlenka

„Okno je z nejtišších, nepoctivějších lidí.
Neschová průhlednost, přes kterou není vidět,
zprostředkuje dálku, zatímco mezi sebou
a domovem (rozuměj záclonou)
respektuje mezeru.

Musím se toho tolik naučit.

Před pár hodinami jsem cítila vzduch neúnosně
napjatý. Okno chtělo vyskočit z rámu, ukončit se
za vypuštění prvního výkřiku.

Ale teď se mi zdá, že drobné
disharmonie tvoří soulad
jako židle a stůl
a můj největší strach
je jen nenápadný melancholický podkres
na pozadí.“

 


Je zakázáno mořit vzduch agresivními rozpouštědly

Zeptej se svého srdce.
Řekne ti – „Miluju tě – fór
evr. Vyklízím ze sebe z tebe strach
a on zase zapadá do plic a do ledvin.

Nebuď v zimě sám
nebo tě obsadí zima.“

Jdu za ní.
Možná proto, že chodí naprázdno,
jen zamrzlý, ztracený jazyk –
příliš těžký, než by sebou listoval.

(V zimě je z tebe vidět jen duše, strome.
V zimě vím, že existuju.)

Všechno, co neřekne, dá do pohledu a do ruky.
Možná proto, že se podobáme,
je v tom slabost – přesto
to je.

(Prostor mezi námi.)

 


Situace

Pokud máš dojem, že každý štrůdl,
který uděláš, je dobrý (i oni tě chválí),
vyser se na štrůdly.

Je tolik pohodlných možností:

Budeš jen sedět a poslouchat,
tři hodiny, třikrát týdně,
nahej
130 Kč / hod.

Zatím si rozkresluješ pojetí
duše octomilky a duše mola,
jejich rozdílnou energii,
jak se vypořádávají s čajem
dnešního světa –

všechny ty nadlidské otázky,
které si zkoušíme upevnit do tvarů,
abychom je měli.

„Miluju akvárium,“ řekla Ryba,
„nebo se ho bojím
opustit. Dívám se na neudržitelnost a zákony
mezi stěnami za stěnami,
odrážím je tím, co a jak plivu do vody
(plivu do vody?).

Ale vím – musíme naši vodu dostat k lidem,
přestože pochybnosti – o ní, o nás, o nich...
A stud, že kdo...
kdo to zaplatí.“

 


Idiot

Nacházíš se v masokombinátu
mezi gumovými medvídky.
Vem si a zařaď se.
Ještě si stěžuj, idiote.

Zjeví se ti maminka:
„Ty se furt pozoruješ, furt si něco myslíš –
co ty si o sobě vůbec myslíš?
Myslíš vůbec?“

Zjeví se ti babička:
„Jez oříšky, Nikolko, oříšky jsou dobré,
hezky tě obalí, zrůžoví svět.“

Střeva a mozek se podobají
a cestují na jazyku.
Chce se ti zvracet?
Nezapomeň být milý.
Už ses narodil,
zatím tě nikdo nespláchl.

Věděl jsi, že přijde
světlo? Věděl jsi, že máš úkol
zaručit mu šťastné stárnutí?

 


Čajíček

Možná jen v neporozumění je naděje:
hledat cestu k druhému
z jiné strany – protipohyb k sobě.

Kuřecí křídlo má rozpětí
stejné jako romantický budík.
Nic se mi nevejde do huby.
Nic – a to je příliš snadné,
ne-li nemožné. 

Chytil jsem od tebe zlozvyk – tvář,
kterou potkám nebo nepotkám,
říkat různými čarami,
aby jednou – snad – byla věrná
tomu, co vidím i nevidím.

(Pokud se to podaří, vím, že bude mlčet.)

Mám z toho zoufalství radost.
Tvář se mi směje
na špičce lístečku
ve vyklovaném domečku.

 


& sušenky

Možná je země něžné peklo nebo
v ní kypí vztek z modřin
země nahoře – přetečený pohár.
Všechno „to nic“, řídké řeči, únava
je nakažlivá, člověk by se jí málem stal.

Možná verze lásky:
Jednoho vytrhne ze zvyku
a vyřeže z něj píšťalu,
aby učil druhého,
aniž by věděl, aniž by chtěl.

Děti na to nemyslí, mají čas,
ve kterém čas není.
Ty jsi ale vstoupila do druhého
světa příliš brzy,
odložila dětství pro bratra
a sama tedy nemohla mít ani dospělost.

Ale někdy zaslechneš bezezvučné
zvonění se závanem hlasu
čekajícího na druhém konci nespojení –
jenom ten mobil je jinde, než ho hledáš,
a možná není vůbec.

Řekla jsi:
„Buď jsem, nebo hraju zrcadlo,
někdy napřed, jindy jdu pozpátku.
Poslepu, podle zákona odrážím.
Jen místy se mi zdá, že se zastihnu
zvenčí – a přeložím se
do nové verze tmy.“

 


Jeho světlo

Kráčí dnem krysy, dnem
televizní kanalizace, přisává na stromy umělé větve
(přál by si, aby šly číst).
Uctívači stromů mu vyhrožují a preventivně
lepí na kmeny cedule Prodáno.
Jestli se vrátí, potom jen v jiné podobě.
Chtějí po něm občanku:
to je to jediné, co zůstane.

Ještě po něm chtějí:
prachy, sex, setřít prach,
rozptýlení, pozornost, zmizet.

Ani tobě nejde o člověka,
jen o semi feeling porozumění.

Pracujeme s odcizenými předměty.
Ve světě, který se vzdaluje, hledáme radost
ve vytváření simulací domova.

 


Její světlo

Stárne z nutnosti být
tam a tu zároveň,
v hlavě, která přeskakuje
do vyčerpání těla.
Až si sní, že jde oběma směry, průchozí
jedním i druhým obzorem, kterým říká okna.

Myslím, že stárne dvakrát rychleji.
Proto se ubytovalo druhé světlo.
Před narozením ji drželo za ruku a teď
dostalo příležitost pro druhou.

Objevilo se jako pošta
na zasněžené pláni. Nepatřičné.

Ona přemýšlí nad kódem zprávy,
hrabe se v genetickém batohu.
Nastaví před sebe zrcadlo a zkoumá
vestavěnou minulost –
až jí oči přecházejí
jinam, které neexistuje.

Řekne:
„Odraz záleží na úhlu pohledu.
Musím se připravit, že cesta přijde nečekaně.
Smířit s tím, co jsem
snad kdysi za neživa slíbila.“

 


Zrcadlo

Když se nikdo nedívá, nejsi
vidět.
Možná se rozpadáš
a každý bod místnosti je okem
a sleduje svůj výřez masa, neskutečný,
měnící se při drobném pohybu.

Možná máš někde druhý život,
kde stojíš na opačné straně vztahu
mezi pozorovaným a pozorujícím
a zpět se vracíš rychlostí světla
nebo rychlostí příchodu jiného oka,

rázem se přizpůsobíš barvám, jejich
krvi, rychlosti srážek pod tichem.

Nejsi než plocha – a přece tě zploštím,
jak jinak do řeči vměstnat krajinu,
dno, které stoupá a zabere vodu.

A plocha je vyvržený vnitřek –
samá hranice, k nevykročení.
Nepamatuje si, co ji opustilo,
neudrží, netečná, ničí
bolest ani lásku.

 


Zrcadlo – ona

Jsi všechno, co mohu vidět.
Řez uchem, němé hřiště, stranově převrácené Nic,
co bych si myslel, že jsem.

Nechával jsem tě za sebou a stejně jsi mě vedla dál,
abych pochopil, že skutečně nelze vstoupit
do druhého domu,
nelze se ani dotknout druhého domu,
ani ho potkat –

to jenom nějaké jiné své já,
v dalším tvém rohu, na další ulici.

Přemýšlím, jestli jsem tě chtěl zabít.

Ale vždyť jsem musel dávno vědět,
že není žádný jiný vzduch,
není, co by mě víc táhlo,
než tato marnost plochy.

 


Stát pevně

Nikola nalepil na zeď transparent: VÍC PRACUJ!
Drobně připsal:
Pracuj pořád. Udržuj
věrnost, tvar, vnitřek, díry, světlo.
Možností na nové nálezy ubývá s každou
nalezenou možností.

Postoj musí být rovný a pevný.

(To znamená: zachovat
pohyb země, chvění vzduchu, osobní zónu
věci, nepřehrávat přirozenost.)

Pamatuj ale i na opak – škálu,
co dává vzniknout křivým a padajícím tvarům.
Dřív jsi myslel, že jsou pravé, a možná skutečně byly.
Teď jsi jinde, protože tady.
Cítíš se jasněji – bod
svítící v těle.

Obraz ukonči, až tě zarazí,
jako by se nadechl ke slovu.
Nadechneš se.

Je to skutečné.

 


Pokračuju v tom, co říkal Ostříhaný

Jít za obrazem
je zastavit se, abychom se potkali
v pohledu.

Dívat se znamená
dívat se déle.

Kdo se nudí, ať unudí k smrti nudu.
Až po ní může vidět.

Stát se viděným.

Nikdy se nevrátit.


5 názorů

Dík za zastavení, jasně, uvědomuju si, že je to dlouhý a tak. Pro mě je v tom nějaká souvislost, tak jsem to chtěl mít pohromadě, ale nemůžu přece chtít po nikom, aby to četl - natož na jeden zátah. Prostě to tu jenom je. :)


Jsem se schoval před egilem, stále se schovávám před egilem, hlavně když jdu kolem jeho muzea, to jsou nervy.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru