Konec

Nevím, jestli s tebou chci být. Nevím, jestli tě mám dostatečně rád. Au, au a do třetice au. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, nečekán nezván. A teď je tu, nutí mě k bláči a jsem bezradná. Škrábu se silně na kůži. Protože jiná fyzická bolest možná aspoň na chvíli přemůže tu psychickou. Jestli jsem někdy byla na dně, tak jsem si to jen myslela, protože jsem neznala nic horšího. Teď jsem na dně. Sama na dně. Stojím tam s ramenama svěšenýma a brečím. Ne, už doslova řvu. Nejsem schopna slov, zajíkám se v breku. A on dál píše. Není sám sebou, být semnou je stresující. Citím se, jako by mi někdo lámal kosti. Ne zároveň, ale pekně postupně, aby to umocňovalo tu bolest. Zarývám své nehty do kůže stále víc a víc, zatínám zuby a snažím se být silná. Nejde to. Mám být prý zase veselá víla. Ale jak, když mi teď zarazil nůž do srdce. Jak teď mám být veselá? Jak?