Trosečník ve vaně

Trosečník ve vaně

           Ospalý večer v domě na tichém předměstí.

           Ze strany, kde stálo město, se šířil vzdálený hukot automobilů, zatímco z protější strany, kde stál les, se šířil vzdálený hukot sov. Ach ano, od mého domu bylo ode všeho daleko, příliš daleko. Daleko od starostí i od božského klidu. Z ulice sem a tam zazněl pláč sousedovic děcka anebo kroky nějakého chodce.

Manželka už spala v ložnici a i já jsem se pomalu chystal ke spánku. Užíval jsem si posledních pár minut samoty, přečetl jsem si dvě anebo tři stránky z věčně rozečtené knihy, krátce jsem se zahleděl do křenících se obličejů v televizi a podobně.

Odešel jsem do koupelny, abych vykonal závěrečnou sadu denních úkonů. Rozespale jsem si přejížděl kartáčkem v ústech a těžké čelo jsem si opřel o malou toaletní skříňku nad umyvadlem.

Tupě jsem hleděl dolů na tekoucí čůrky ze slin a zubní pasty. Vypláchnul jsem si pusu a přiměřeným proudem vody jsem smyl všecek ten nepořádek. Odehrál se kratičký zápas mezi mou leností a disciplínou. Lenost nejprve zvítězila a vyrazil jsem spát, aniž bych byl před spaním použil mezizubní niť. Ve dveřích koupelny zavelela disciplína a já jsem se otočil, abych si zuby dočistil.

K umyvadlu jsem ale nedošel, neboť jsem si všimnul, že ve vaně se cosi tmavého převaluje. Maličko jsem se otřásl, neboť instinkt mi hned cosi pověděl o hnusném velkém pavoukovi, jenž do vanu spadnul pootevřeným střešním oknem.

Nahlédnul jsem do vany. Nebyl v ní pavouk. Šokovaně jsem hleděl na kulatého brouka, jenž se podobal černé kulečníkové kouli s párem očí. Z tmavého, jemnou srstí pokrytého, tělíčka čněly dvě nožky, dva drobné pařátky a rozložitý vějíř tykadel.

        Dříve než jsem se sehnul pro botu či jinou zbraň, brouk v mojí vaně mě zpozoroval a zpozorněl. Tvoreček se ke mě otočil čelem a přátelsky se usmál. Napadlo mě, že jsem zešílel. To je ono! Zbláznil jsem se. Tím se vše vysvětluje a můžu jít spát, řekl jsem si. Odejít jsem ale nedokázal.

Brouk si k puse přiložil miniaturní amplion.

“Buď z-zdráv, člověče,” zabzučelo z vany.

Údivem mi spadla čelist. “?” vykoktal jsem beze slov.

“Pocházím z-ze vz-zdálené planetky v koutu vesmíru, který vy lidé naz-zýváte Magellanův Mrak.”

Mužík si odkašlal a seřídil si amplion.

“Vracel jsem se z galaxie Velkýho Medvěda. Možná bych měl objasnit, proč jsem se táhnul přes půl vesmíru a proč jsem se táhnul zrovinka přes sluneční soustavu. Inu… měl jsem u Medvěda pár nevyřízenejch účtů. A domů jsem musel jet malinkatou oklikou. Takhle se to u vás říká, viďte?” Mužík povytáhnul obočí a nemravně se zasmál.

“Musel jsem to prostě vzít přes zakázaný části vesmíru, abych se vyhnul jistejm kontrolám. A co čert nechtěl, zrovinka u Země jsem proletěl skrz pás pidi-meteoritů, jeden ten kamínek mi proletěl skrz železo a vyřadil mi loďku z letu. Přišel jsem o trysky i o vysílačku. A stejně: dostal bych se do pořádnýho průseru, kdybych si zavolal o pomoc. Za průlety skrz sluneční soustavu jsou krutý tresty. Země nebyla přijata do Svazu. Inu to víte: zakázaná oblast. Divočina.”

Mužík se napil z malinkaté láhve. Zakuckal se a s mazlavým mlasknutím si odplivnul.

“Visel jsem tam nahoře a rotoval jsem kolem Země. Naštěstí jsem zrovinka pašoval zásoby konzerv, likérů a nejrůznějších vitamínů. Che-ché,” zaskřehotal trpaslík. “Všecko se to ztratilo na základně Fornax v Medvědí Tlamě.

Rotoval jsem kolem Země a učil jsem se z rádia. Poslouchal jsem ty vaše lidský řečičky a naučil jsem se vám rozumět. A naučil jsem se po vašem i hovořit, a to jenom kvůli týhle chvilce, človíčku. Dva roky jsem vám kroužil nad hlavama a dalekohledem jsem vás pozoroval. Vím o váš všecko!

Když jsem se o vás všecko naučil, troufnul jsem si sestoupit dolů! Všecko mám promyšlený do posledního detailu. Teď jde o všecko! Potřebuju tvou pomoc, človíčku!”

Nechal jsem mužíčka hovořit a pozadu jsem se sunul ke dveřím do kumbálu. Pomalu a neslyšně.

“Odpojil jsem kontejnery a povedlo se mi zprovoznit únikovej modul. Nouzově jsem přistál na tvojí střeše. Věřím, že když mi seženeš pár věciček, dokážu seřídit motor únikovýho modulu tak, abych vylítnul zpátky ke svojí lodi. Nevylítnu ale s prázdnou, vylítnu tam s věcma potřebnýma na opravu trysek. A potom: fí! Odletím domů do Magellanova Mraku. Střelím zbytek věcí z Fornaxu a budu si žít jak král!

Budu od tebe potřebovat asi třicet drobností, kamaráde!” Mužík vytáhnul drobný bloček a četl: “Položka č. 1: duralové pláty o průměru 12 mm. Budu je potřebovat ke zpevnění kostry lodi. Položka č. 2: Čtvrt kila jemné diamantové drtě! Položka č. 3: Žílované pásy z pravé vepřovice.”

Zatímco byl mužík zabrán do čtení, pootevřel jsem dvířka od kumbálu a natáhnul jsem se pro koště.

“Položka č. 4: Sušené persimonové dřevo. Osm polen.”

S koštětem za zády jsem se pomalu sunul zpět k vaně.

“Položka č. 5: Květ Orličanu indického.”

Křečovitě jsem svíral dřevěnou násadu.

“Položka č. 6: Fenakitové pruty. Půl metru.”

Zbývalo pouhých pár kroků.

“Položka č. 7: Patnáct donnerštajnů, aneb hromových kamenů, jak říkáte vy, češi.”

Napřáhnul jsem se a vší silou jsem mužíka zbil násadou od koštěte. “Já ti dám pásy z vepřovice, ty vesmírnej hajzle!” hulákal jsem. “Já ti dám diamantovou drť, ty malá potvoro!”

Mužík odhodil amplion, pobíhal ve vaně a směšně při tom pískal.

“Já ti nasuším persimonový dřevo, ty vesmírnej grázle! Osm polen!”

Řádně jsem mužíka ztřískal. “Do rána ať seš pryč! Nechal jsem ti pootevřený okno!” řekl jsem ještě a odešel jsem si lehnout.

Proplížil jsem se do postele. Manželka se ke mě naklonila a zeptala se na rámus v koupelně.

“To nic. Pavouk,” políbil jsem manželku na dobrou noc.

Následujícího rána jsem vstal jako první. Odploužil jsem se do koupelny, abych vykonal úvodní sadu denních úkonů. Ve vaně leželo nehybné tělíčko podobající se černé kulečníkové kouli.

Nabral jsem mužíka na lopatku a vynesl jsem ho se smetím. Přiměřeným proudem vody jsem opláchnul vanu a šel jsem se nasnídat.

Jaké to štěstí: toho dne se vyváželi popelnice.