Vlk Dekadence - Anna a císař

už bylo přes půlnoc a my s císařem Pavlem pořád hráli šachy. Nechtěně prohodil: Toljo, já ti mám nějaké neblahé Tušení. - To je jasný, Vaše Veličenstvo! Za půlhodiny sem vtrhnou gardisté, aby tě zastřelili. – JEEE! Takže ty jsi v obraze?! Taky to víš?! – Vím!! – Co s tím?!! – Vezmu tě do budoucnosti!! - Ó, Hrůza!!

Za deset minut jsme šli po Leningradu roku 1941. Zahučely sirény, zazněly motory, noční oblohu ohmatávala světla. Objevila se okřížovaná letadla. Začaly padat bomby! Neobvykle klidný Pavel pronesl: To spískali zednáři.  Varoval jsem Fridricha, říkal jsem mu nech toho! -- a prosím!.. už je to tady. - Vytáhl z kapsy preclík a dal nějaké dívce. Ta se tiše usmála. - Jak se jmenuješ, děvče? – Achmatovová… Anna, Vaše Veličenstvo. – Odkud mě znáš? – Můj muž byl učitelem dějepisu, nějaký pan Gumiljov. – Jo tááák… a kde je teď? – Rudí jej zastřelili. – Jací rudí? – Tamti – Anna ukázala na hlouček námořníků na druhé straně ulice. – Pavel se mlčky díval na postavy… v pruhovaných trikách. Jeden se oddělil od hloučku, přišel k císaři, který byl v uniformě plukovníka, a řekl: Vaše Veličenstvo, volá maršál Žukov. – Pavel vzal sluchátko – Čekám na vás s Anatolijem v metru. Musíme si Promluvit.

Přišli jsme do metra, otevřely se dveře a u stolu, zavaleného mapami stál Žukov.  Zeptal se: Proč Němci se tak tlačí k Petěrgofu? – Tam je zlato… moje zlato… zakopané, odpověděl císař. Znovu zavyly sirény a uslyšeli jsme děla z Maratu!! Tři sta pět milimetrů – hlavní ráže!!  Pak se ozvala ještě čtyřistašestimilimetrová z moře!! Žukov se zeptal: Dáte si čaj? Kanárek v kleci pronesl: ONI si dají…