O autogenních nemocech

Překlad článku Thomase Szasze.

 

O autogenních nemocech

Naše těla jsou fyzikálně-chemické stroje. Když se funkce stroje odchýlí od toho, co je obecně považované za normální, a když považujeme odchylku za škodlivou, nazýváme tu událost nebo proces „choroba“. Tak jako všechny fyzikálně-chemické události mají choroby příčiny, tomu lékaři říkají „etiologie“. Dobře známé příčiny chorob jsou škodlivé mikroorganismy, toxické chemikálie, rentgenové paprsky (radioaktivita), geny (dědičnost) a trauma (zranění).

Kuriózně jedna z nejdůležitějších příčin chorob v moderním světě – jmenovitě já, vlastník těla – není jako taková lékařskou profesí rozpoznávána.
Před mnoha lety jsem navrhoval, abychom tyto choroby nazývali „autogenní“, podobně jako nazýváme choroby způsobené lékaři nebo lékařskými zákroky „iatrogenní“. (Webster definuje „iatrogenní“ jako „způsobený neúmyslně lékařem při operaci, léčbě nebo diagnostické proceduře“.)

Je mnoho způsobů, jak si může osoba přivodit nemoc, některé nevinné, jiné hanebné, podle toho, kdo to posuzuje. Klasickým příkladem autogenní nemoci je voják v zákopech První světové války, který se v zoufalé snaze zachránit si život střelí do nohy. Takové nesplnění povinnosti, nazývané „simulování“, se obvykle trestalo smrtí. Webster stále definuje „simulovat“ jako „předstírat neschopnost (pro nemoc) za účelem vyhnutí se povinnosti či práci“. Před Druhou světovou válkou bylo simulování z definice ne-nemoc. Dnes je to „nezaviněná“ choroba (duševní): politicko-psychiatrická korektnost dnes nařizuje, aby osoba nazývaná „pacient“ byla ipso facto „oběť“ nezodpovědná za to, co ji trápí. (Tak to může být a nemusí.) Představa autogenní či osobou způsobené nemoci tuto premisu neguje. Není překvapivé, že se tento pojem neujal.

Díky korupčnímu vlivu, který psychiatrie na medicínu má, je falšování nemoci dnes oficiálně klasifikováno jako choroba nazývaná „padělaná porucha“. Široce používaný „Manuál diagnóz a terapií společnosti MSD“ (Merck Manual) (nepsychiatrický text) uvádí:  „Pacienti můžou vědomě produkovat projevy choroby, např.  tím, že si zraňují kůži, injikují si inzulín…“ To je hloupost. Osoby, které si chtějí způsobit nemoc, neprodukují pouze „projevy choroby“, produkují chorobu tím, že se zraňují nebo tráví, například předávkováním Tylenolem.

Definice padělané poruchy od Americké psychiatrické asociace je dokonce ještě hloupější: „Hlavní znak je předvádění tělesných symptomu, které nejsou skutečné. Můžou být… úmyslně způsobené, jako je produkování abscesů injikováním slin do kůže.“  Pokud takové abscesy nejsou skutečné abscesy, potom osoby, které se úmyslně zabily, nejsou skutečně mrtvé.

Vybaveni takovým hlubokým neurobiologickým vhledem do podstaty lidských chorob, jsme přiměřeně nepřipraveni – nebo spíš špatně připraveni – pochopit epidemii autogenních chorob, která nás dnes sužuje.

Obezita jako vzorová autogenní choroba

16. prosince 2003 psali v New York Times, že Úřad pro kontrolu potravin a léčiv schválil Xenical pro „léčbu obézních teenagerů“. Je citován mluvčí výrobce, firmy Hoffman-La Roche, který řekl, že to je „dobrá zpráva pro děti, které bojují s obezitou“ a že „ze schválení jsme nadšeni“. Že tento vývoj je dobrou zprávou pro výrobce léků, je jasné. Že je to katastrofa pro děti bojující s nadváhou a pro celou naši společnost, je méně zjevné, ale o to zlověstnější.

Tělo je stroj poháněný kaloriemi. Nazýváme palivo „potrava“ a čerpání paliva „jedení“. Pokud se do těla dostane méně kalorií, než tělo spálí, potom bude tělo postupně ztrácet hmotnost a uhyne. Pokud se jich tam dostane víc, stane se těžším než „normální“, tj. obézním. Xenical, dovídáme se, „má několik nepříjemných vedlejších účinků, včetně potíží s kontrolou střev, a působí nejlépe ve spojení s nízkokalorickou dietou bez tučných jídel“. Dostatečně nízkokalorická dieta je z definice efektivní v prevenci obezity.

Obezita je typická autogenní nemoc. Jedení a nejedení jsou volní akty. Pokud nepředpokládáme, že se děti, jakož i dospělí, budou kontrolovat v tom, co jedí, v jakém chování předpokládáme, že se kontrolovat budou?

Obezita může být řazena mezi nemoci ze dvou důvodů: protože je to nežádoucí odchylka od normy a protože „způsobuje“ (vede ke vzniku) dalších nemocí jako je cukrovka a kardiovaskulární onemocnění. Je jasné, že většina lidí se nepřejídá proto, aby byli obézní, ale z jiných důvodů, tak jako většina kuřáků nekouří proto, aby dostali rakovinu, ale z jiných důvodů. Všimněme si ale, že říkáme, že kouření je nemoc, ale neříkáme (dosud), že přejídání se je nemoc.

Je jedinec, který je obézní nebo má rakovinu plic zodpovědný za svou nemoc? (V zájmu argumentace nechme stranou, že někteří nekuřáci také onemocní rakovinou plic.) Jedení a kouření jsou chování pod naší vědomou kontrolou. Buď přijímáme zodpovědnost za své chování a jeho následky, nebo tu zodpovědnost převádíme na jiné – výrobce a obchodníky, kteří nám poskytují vysokou životní úroveň, pohodlí a zábavu – a viníme je. Tak se potravinářské, tabákové a farmaceutické firmy a tak dále staly příčinami našich chorob.

Nic z toho nemá nic společného s medicínou nebo vědou. Vše je důsledek politicko-ekonomického vývoje po Druhé světové válce: zamlžení rozdílu mezi zájmem jedince a zájmem společnosti a zničení trhu a peněžních vztahů v poskytování lékařských služeb.

Dříve Jones platil za léčbu své rakoviny plic, právě tak jako platil za své cigarety. Dnes pořád platí za své cigarety, ale jiní (pojišťovací pool nebo daňoví poplatníci) platí za jeho lékařskou péči. Pokud je Jonesova nemoc pro ostatní ekonomickou zátěží, pak ostatní mají racionální zájem na tom, aby se Jones neonemocněl.

Výsledkem je negace rozdílů mezi nebezpečností sobě a nebezpečností druhým: soukromá sféra, bez státních regulací, splývá s veřejnou sférou, objektem státních regulací. Princip „caveat emptor“ je nahrazen principem „caveat vendor“. Vítejte v terapeutickém státě.

 

---

Originál je zde: http://www.szasz.com/freeman3.html

---