Okamžik

Jednu krásnou sobotu jsem se rozhodla, že se půjdu projít ven. Zvolila jsem svou oblíbenou trasu kolem rybníka.

Slunce mi svítí do tváře, ale to mi nevadí, protože mám nos zabodnutý do vtipné knížky.

Když procházím kolem sluncem zalitého mola, nedá mi to a chvíli se na něm zdržím. Ležérně opřená o zábradlí dočítám poslední stranu kapitoly. Tři věty před koncem, se rozesměju. Ale než se účinky vtipu projeví naplno, vypadne mi půjčená knížka z prstů. Rozevřená se vznáší na vodě.

Polije mě hrůza. Jak to vysvětlím v knihovně? Padnu na kolena a pádlováním vody rukama se snažím knížku „přivolat“. Samozřejmě, že se mé konání míjí účinkem.

Vyzuju si boty i s ponožkami. Rozepnu a stáhnu rifle. Svetr s tričkem přetahuju přes hlavu zároveň. Nepřemýšlím a skáču do vody. Sakra, ta je studená! Popadnu knížku. Hodím ji na prkna a snažím se rychle vyškrábat z ledového sevření.

Stojím v mokrém spodním prádle a konečně mi začíná fungovat mozek. Jak já to teď udělám? Trochu se zbavím kapiček vody. Husí kůži se nejde ubránit. Začnu se tričkem utírat jako ručníkem. Svetr mi na zahřátí bude muset stačit. „Proč jste tam proboha skákala?“ Ozve se mi za zády. „Knížka.“ Vyhrknu mezi drkotáním zubů a otočím se. „Jste blázen.“ Na tohle nelze nic říct, asi ano. Kdo normální by 11. října skákal do vody kvůli knížce.

Začnu sbírat své věci. „Počkejte, půjčím Vám své tričko.“ „T-t-to ne-ne-musíte.“ Trochu posměšně se na mě podíval. „Nemusím, ale chci,“ a začne si rozepínat bundu. „Navíc vypadáte, že se Vám hodí.“ Podává mi svůj svršek. „To nemůžu přijmout.“ „Musíte, jinak má mužská čest vezme za své.“ Rošťácky se na mě usměje.

Bylo příjemně teplé a vonělo jako on. Nasoukala jsem se do riflí, obula se a hodila na sebe svetr.

„Můžu Vás pozvat na grog nebo svařák? Na zahřátí. Kousek odtud je hospoda.“ S úsměvem jsem přikývla. Přece mu to tričko budu muset vrátit.