1705 - Vítězná próza květen 2017

Opona

Nebyla jsem doma, nechala jsem uschnout keříkový rajčata od tebe. Když jsem odjížděla z Clermont Ferrand, svítilo večerní slunce. Být s tebou je jako být uprostřed jednoho divadelního představení. Vidím tvoji udivenou tvář. Vidím ji na několik způsobů, krátkej záblesk tebe, tebe, kterej se mi ztrácíš pod všema svýma teatrálníma gestama a pod tím stále ještě oslepujícím sluncem.

Tvoje tvář, když jsme si na osnabrückym vlakáči podali ruku. Chtěla jsem jít domů pěšky, i když strašně pršelo. Bolela mě tvář, dopadaly na mě prudký proudy vody, ale chtěla jsem jít prostě pěšky...se stejnou urputností, kterou jsi nikdy nepochopil a s kterou jsem pokaždý, když jsme se rozloučili, zůstala sama.

Tvoje tvář, když jsi vyšel v Rennes na zápraží a viděl jsi mě, jak stojím s velkym batohem před vaší brankou...Bylo mi zrovna všechno jedno, po pádu opony mi zbyla zrovna zas jen ta urputnost a úplně slabá bolest trochu schovaná vzadu. Po zkouškách jsem tři týdny pracovala ve skladu na směny, pohybovala jsem se mechanicky. Měla jsem rozbitý kolo a v pět ráno, když jsem jela do práce, mě málem zajel kaminion. Bylo ještě šero. Kamion. Opakuj to slovo, tentokrát s francouzskou výslovností. Camion. S Henrim jsme počítali sukně od značky Gerry Weber, zvenku byl cítít kouř. Končila noční směna. Oba jsme z tý práce už trochu zblbli. Další den jsem si sbalila věci. To, co jsem si nevzala s sebou, jsem odnesla k Frau Barkhoff na půdu. Bolela mě záda z práce a z toho stěhování na půdu, z toho batohu a kdoví z čeho ještě. Urputnost. Opakuj to slovo se správnou českou výslovností. Urputnost.

Tvoje tvář v kuchyni zámku v Bussy-la-Pesle, když jsi mě poprvý slyšel mluvit plynulou francouzštinou, smály jsme se s tvojí mámou nějakýmu vtipu o Velký francouzský revoluci, nebo - možná hůř - nějaký absurdní rodinný tragédii z blízkýho burgundskýho okolí. Krájela jsem u toho rajčata. Proč jsem nechala ty od tebe uschnout?

Vidím tebe a sebe v zrcadle ložnice na zámku, v zrcadle svýho malýho pařížskýho pokoje, v zrcadle helsinskýho nádraží. Muzea budou mít zavřeno a tak si budeme celej den číst. Snažíš se brečet, ale moc ti to nejde, máš jenom úplně divně začervenalý ty svý modrý oči, já brečím, ta slabá bolest, která byla schovaná někde vzadu, začíná prostupovat mnou celou. Brečím, protože vím, že se s tebou na Gare du Nord ještě nechci loučit...nebo protože vím, že se zase vrátíš, odjedeš, vrátíš, odjedeš, bolest se schová zase někde vzadu. Nakonec to budu já, která bude chtít odjet a už se nikdy nevrátit, protože chci mít svojí bolest hezky schovanou vzadu. Gare du Nord. Opakuj to tak, jak to říkají na lince metra číšlo čtyři. Gare du Nord. Tam jsme se spolu vrátili z Finska a rozjeli se každej jinam, tam odtud odjíždí ten správnej vlak do Münsteru (na kterej já ale nenasedám, protože...ráda nasedám do špatnejch vlaků, který jedou špatnym směrem). Tvoje pleť je světlá, tvoje rodiče pocházejí z Normandie. Moje pleť je ale pořád ještě o tolik světlejší! Pozoruju ten kontrast v zrcadlech.

Na řase máš sníh, jsme na Šumavě, procházky jsou smutný, když se brzo setmí. Na čele máš pot, běžíme na vlak na letiště, chceš koupit finskou chatrč, a nebo dům ve španělskejch Pyrenejích. Jedeme do Blaisy-Bas, řidíš jako šílenej, abych stihla vlak do Dijonu. Ptáš se mě, kde chci žít. A já se ptám, kdy že chci kde žít. Ty říkáš, že prostě někdy....pak...kde chci žít. A já kurva nevím, kdy je někdy pak. A nevím, kde chci žít. Nebo mi je to spíš kurva jedno, protože to kurva není důležitý. Problém je jinde. Problém je ten, že já na rozdíl od tebe jednám podle svýho nejlepšího přesvědčení a nikdy ti nelžu.

Vidím tě, jak spíš vzadu auta, který nás veze do Sodankylä. Já sedím vpředu a povídám si s Mikkem. Jedním z těch mála Finů, kteří berou stopaře. Všude je sníh, Mikko se červená, řekla jsem mu nějakou neopatrnou lichotku. Občas necenzuruju svoje myšlenky. Mikko chce žít na severu, všichni jeho kámoši odjeli do Helsinek, zůstal osamělej, jeho svaly prozrazujou, že se v práci denně fyzicky namáhá. Pije kafe po litrech. Pozorujeme soby. Ty spíš vzadu a když se probudíš, je venku úplně jinej svět. Než budu brečet na Gare du Nord, budeme spolu 240 hodin v kuse, my dva, bez Mikka. Ostříháš mi vlasy. Nebudu se líbit nikomu kromě tebe.

Taky jsem se jednou takhle probudila a venku byl úplně jinej svět, z kuchyně sice vonělo Yannovo kafe tak jako obvykle, ale já jsem věděla, že ten den začne moje osobní cenzura. Včera večer spadla opona. Stojím ve svým béžovým županu před naším vchodem, jsem bosá, stojím na jevišti divadla Paříž. Všechno jsem udělala tak, jak jsem chtěla. Všechno jsem to udělala tak, jak jsem to četla ve čtrnácti v románech. Nechala jsem si předčítat Villona....Tvoje tvář byla udivená, že znám Villiona, že ho umím nazpamět v českym překladu.

Ve čtvrnácti jsem mámě ztratila Knihu Rút od Cibulky. Marně jsem ji sháněla po všech českých antikvariátech. Ta kniha už vůbec není k dostání. Hodila jsem Knihu Rút za postel v Železný Rudě, těsně předtím než jsem dostala první pusu na krk. Kniha Rút je milostnej příběh z archeologickýho prostředí. Knihu Rút jsem nikdy zpoza tý postele už nevyndala.

V Unité d'archéologie v Saint-Denis vrže podlaha, knihy, kosti a střepy jsou tam vyskládaný všude až k vysokýmu stropu...piješ kafe a kouříš v atriu u lapidaria. Koukáš se na mě až příliš dlouho, pohybuju se nápadně pomalu, abych se nepohypovala nápadně rychle. Hraju si s odleskem kovovýho tácu v poledním slunci. Všechno je stříbrný. Končí ti polední pauza, projdeš těsně kolem mě, jsem cítít hlínou z výkopu.

Stojím na jevišti divadla Paříž. Pořád přicházíš a odcházíš. Jsi v Německu, ve Francii i v Čechách a byl bys v Mexiku i v Peru, byl bys v Itálii stejně jako v Rusku. Jednou piješ ráno kakao, jednou kafe. Dotýkáš se mě pořád stejně, už od té doby, co jsem ztratila Knihu Rút se pořád vracíš...máš ruzný jména a promlouváš ke mně roznou řečí. Jsi to pořád stejnej Ty. Opona padá a zase se zvedá. Po létě přijde podzim a já budu vždycky jednat podle svého nejlepšího přesvědčení a vzadu vždycky zůstane schovaná lehká bolest.