Vánoce! Výzva k pravým hodnotám v bahně světa bez hodnot

    Lidé se točí stále jenom dokola, protože se slepě upoutali pouze na hmotné. Jejich zásadní hodnotový omyl se všude kolem nich projevuje hromadícím se bahnem nemorálnosti bezcharakternosti a bezohlednosti. Ale oni jsou slepí a hluší! Nechtějí vidět hlubokou mravní a lidskou devastaci společnosti, ke které přispívají také oni sami svou vlastní honbou za falešnými hodnotami. Ti bohatí přispívají bohatě a ti chudší méně. Každý sám podle svých možností přikládá do stále rostoucího bahna vlastní díl nečistoty.

      A do tohoto neuvěřitelně hlubokého marasmu úpadku mravnosti a té nejelementárnější lidskosti přichází světlo Vánoc, ukazující lidstvu i všem jednotlivcům úplně jinou cestu. Cestu opravdu hodnou toho, kdo sám sebe nazývá člověkem.

Vánoce jsou oslavou příchodu pozemského ztělesnění Světla Boží Lásky v osobě Ježíše Nazaretského. Oslavují se po celém světě již odedávna. A oslavují se také v současnosti, a to různými formami. Formami konzumními a komerčními, spojenými s nakupováním, formami kulturními a společenskými na různých vánočních akcích a formami duchovními v chrámech rozličných křesťanských denominací. Každý si tedy může vybrat podle své vlastní vůle, jak oslaví nejvýznamnější moment v dějinách lidské civilizace.

   Žel, nic z toho, co bylo uvedeno není dostačující, protože ve skutečnosti existuje jenom jeden jediný správný způsob, jak oslavit zrození Světla Boží Lásky na Zemi. A to tak, že se my samotní vnitřně i navenek rozzáříme způsobem, jaký nám ve svém učení ukázal Ježíš.

   Nemáme tedy rozsvěcovat jenom vánoční výzdoby, svíčky a stromky. To je přece jen metafora! To je pouze vnější forma, která nám má připomenout, že tím, co se má ve skutečnosti rozzářit a rozsvítit jsme jedině my samotní. Má nám připomenout, že tak, jak světla na vánočním stromku máme sami v sobě rozsvítit světla našich nejlepších, nejvznešenějších a nejušlechtilejších lidských vlastností a ctností, které se v nás skrývají.

   Jak je to možné udělat a jak se to dá nám ukázal Kristus ve svém učení. Proto přišel! Proto se narodil na Zemi!

   Přišel nám ukázat cestu ke spáse! Přišel nám darovat učení a zásady, jejichž respektováním se z nás stanou zářivé bytosti Světla. Neboť do království nebeského budeme moci vstoupit pouze jako takto rozzářené bytosti. Neboť nakonec i harmonického uspořádání života na Zemi můžeme dosáhnout jedině tehdy, pokud se staneme lidmi světla, respektujícími světlé hodnoty spravedlnosti, dobra, ušlechtilosti, čestnosti, ohleduplnosti, nezištnosti a lidskosti.

   Světlo Boží Lásky nepřišlo na zem zemřít na kříži!

   Přišlo, aby nám ukázalo cestu ke světlým výšinám nebeského Otce, ke kterým může dojít pouze ten, kdo po této cestě kráčí. Kdo po ní kráčí tím, že dodržuje pokyny Spasitele. Tím, že myslí, mluví a jedná tak, jak nám ukázal Kristus, přičemž touto cestou musí projít každý člověk sám!

   Žádná jiná cesta ke spáse nevede! A nevede k ní ani pohodlná víra, že Ježíšovou smrtí na kříži jsme byli všichni spaseni. To je lidské pohodlnosti vyhovující výklad, který nás odvádí od toho, abychom jsme vlastní námahou a vlastním snažením kráčeli cestou ke spáse.

   Ježíšova smrt na kříži nespasila svět! Naopak! Byla to snaha navždy umlčet Světlo jeho učení, ukazující lidem cestu ke spáse.

   Mnozí říkají, že takovéto tvrzení je rouháním! Že člověk nemůže a není schopen dojít ke spáse pouze vlastní námahou. Že k tomu nezbytně potřebuje Boží milost.

   Žije ale opravdu v omylu ten, kdo se snaží dojít ke spáse vlastní námahou? Kdo se snaží o maximální rozvinutí všeho nejlepšího a nejušlechtilejšího v sobě v duchu Kristova učení? Je nutná takováto námaha, nebo stačí pouze věřit v milost Nejvyššího?

   Jak je to vlastně? Jaký je správný poměr mezi našim osobním úsilím a milostí Pána?

   Abychom tento správný vzájemný poměr opravdu dokonale pochopili, uveďme si následující příklad:

   V moři plavou tonoucí a volají o pomoc. Tím mořem je hmotnost a tonoucími jsou lidé.

   Do jejich blízkosti pluje pomalu obrovská loď. Tou lodí je přibližující se království nebeské.

   Z lodi je směrem ke každému jednotlivému tonoucímu vrženo záchranné kolo, pevně přivázané na laně. Tím záchranným kolem je Poselství Syna Božího a lanem je Boží milost. Kdo se tedy chytí a bude neustále pevně držet záchranného kola, bude lanem milosti Nejvyššího pomalu přitahován k lodi, čili ke království nebeskému.

   Chytit se záchranného kola a stále se jej pevně držet však znamená, chytit se učení Krista a držet se jej pevně během celého svého života. A to tím, že budeme říkat, myslet a jednat tak, jak nám ukázal Pán.

   Mluvit, myslet a jednat! To je rozhodující! To je to nejdůležitější! To je to nezbytné, o co se musíme postarat my! A o ostatní se pak postará milost Nejvyššího.

   Každodenní uctívání Pána v chrámu nám tedy nemůže nijak pomoci, pokud nečiníme, nemyslíme a nejednáme v souladu s jeho slovy. Tím nemá být vůbec řečeno, že návštěva chrámu je špatná! Pokud nám pomáhá upevňovat se v přesvědčení každodenně myslet, mluvit a jednat v souladu s Ježíšovými slovy, pak je dobrá. Pak je vynikající!

   Ale sama o sobě v žádném případě nestačí, pokud každodenně nemyslíme, nejednáme a nemluvíme v souladu se slovy Spasitele. Neboť jenom v tom je spása! Jenom v tom spočívá ono pevné držení se záchranného kola, které bude potom lanem milosti Nejvyššího pomalu, ale jistě přitahováno k lodi království nebeského.

   Toto je dokonalý obraz mezi mírou naší vlastní námahy a mezi mírou milosti Nejvyššího.

   Kdo se však ve svém životě slov Spasitele nedrží, nemůže být v žádném případě zachráněn pouze čistě milostí Nejvyššího, protože pak lano, které tato milost představuje, přitáhne k lodi pouze prázdné záchranné kolo, protože dotyčný člověk se jej nezachytil a proto ani nemohl být zachráněn.

   Chyťme se proto pevně záchranného kola učení Pána a držme se jej! A držme se jej pevně, abychom si zasloužili Boží milost. Ona nás potom, jako mocné lano přitáhne do říše věčných Vánoc, v níž vládne Král Světla.

   Ten král Světla, který svého času přinesl Světlo Poznání a Pravdy na naši Zemi, aby lidem ukázal cestu do své světlé říše. Aby jim ukázal, jakým způsobem mají v sobě i kolem sebe rozzářit plameny všech svých ctností, aby mohli vejít do Života. Aby mohli vejít do věčné říše Světla, do domova všech bytostí, zářících ctnostmi jako nádherně rozsvícené, vánoční stromky

   Takoví musíme být, abychom jednou mohli vejít do nádhery věčných Vánoc, kde vznešená a posvátná atmosféra trvá nepřetržitě.

   Nepřetržitě a ne pouze chvíli, jako na Zemi. Ale i když tu u nás dole trvá pouze chvíli, všichni cítíme, jaká je tato chvíle krásná, radostná a povznášející.

   Pokud však necháme v sobě prostřednictvím slov Spasitele rozzářit všechny ušlechtilé lidské ctnosti, může trvat neustále! A dokonce také zde na Zemi, jako i potom, na věky věků v říši Světla.

   V říši Světla, kde jsou Vánoce každý den tak, jak se o tom v krásném tušení, že je cosi takového opravdu možné zpívá ve známé slovenské písní:

Každý deň budú vraj Vianoce!
Ticho šepkajú ľudia po vonku.
Už sa nám pozlátko ligoce. Čo však ukrýva?
Iba kamienok, či sladkú salonku?

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

---