DVOJÍ KREV 12.kapitola

                                           12. kapitola

 

                                      V ERBU KOHOUTA 

 

     Na strážné věži se měnily hlídky. Železné koše žhnuly širokým plamenem, olizovaly vhozená polena a svým žárem dodávaly mužům životodárné teplo. Stráž na ochozu Havraní tvrze bedlivě sledovala prostor za hradbami. Za zdí bylo ticho a pusto. Žádný pohyb ani hlas. Jenom hejno černých havranů kroužilo nad jejich hlavami a vyhlíželo tučnou potravu. Uvnitř města bylo rušno. Darya jako vždy spěchala za zeď přes alej až k potoku pro pramenitou vodu. V botách svého otce klopýtala po svahu dolů mezi stromy. Sněhová vrstva jí sahala až ke kolenům. Vykasala si dlouhé roztřepené šaty a odhalila bledé kostnaté nohy. Sníh ji okamžitě zastudil na lýtkách. Brodila se závějí a udýchaně mžikala do lesknoucího sněhu. Slunce se opíralo do jinovatkou obalených větví opadaných listnatých stromů, které vytvářely dojem démonických bytostí. Havrani, usazení na suchých větvích, drze krákali, mávali křídly a klobali do kůry v naději, že svými zobáky odhalí alespoň larvy hmyzu. Darya se zastavila a se za tajeným dechem pozvedla oči k černým ptákům. V dálce uslyšela ryk koní. Po cestě pod svahem projížděla skupina zbrojnošů. Praporec vlál ve větru. Darya zamžikala očima, aby rozpoznala rodový znak vyšitý na látce. Stříbrný kohout se zlatou korunou na hlavě byl znak rodu Marschellů. Nosič praporce jel na bílém koni vpřesu. Za ním jel muž bez helmice se zlatým pláštěm s kožešinovým límcem, v prošívaném modro červeném kabátci a v hnědých kamaších. Černé vysoké jezdecké boty ve třmenech se pohnuly a jezdec pobídl koně ke klusu. Jeho vlasy byly světlé. Ve slunečním svitu téměř zářily zlatou barvou.

       Za ním jel na černém hřebci muž ve zbroji. Helmice se staženým hledím ve tvaru zobáku skrývala jeho tvář. Plátová zbroj byla matná bez lesku, ve kterém by se mohly odrážet sluneční paprsky, se zlatou korunou vytepanou na hrudním plátu a kratším zlatým pláštěm sepnutým na pravém rameni bronzovou sponou. Dlouhý obouruční meč měl přepásaný v pochvě na zádech. Za ním jely dvě desítky lukostřelců v prošívaných kabátcích s kratšími zlatými plášti. S helmicemi bez hledí na hlavách stoupali jeden za druhým do kopce. Družinu uzavírali zbrojnoši v pláštích, zbroji i kamaších černé barvy. Celou družinu tvořilo padesát mužů. Dusot kopyt, ržání a pobízení koní bylo jediným hlasem v tichu bílého sněhu. 

       Darya se vystrašeně schovala za strom a opatrně nahlížela dolů pod svah k družině. Když konečně zmizeli za zdí, seběhla po srázu k cestě. Ještě naposledy zvhlédla ke zdi, za kterou rychle mizely pláště zbrojnošů a opatrně se rozutíkala k potoku. 

 

                                             ***

 

       Rodrigo Marschell byl dvaadvacetiletý mladý muž a jediný syn Rodriga Marschella - zvaného Dráp - lorda a pána hradu zvaného Žleb, opevněného komplexu tří bašt rozdělených do tří stran. Na severu, na východě a na západě. Na jížní straně bylo opevnění obehnané dvěma řekami stékajícími se pod skalnatým masivem u úpatí hradní brány. Most, který vedl přes řeku, byl jedinou přístupovou cestou k železné bráně. Ta se zvedala dvěma masivními řetězy namotanými na dvě obří kola tažená dvěma páry mul. Pán Žlebu byl padesátiletý nevrlý muž toužící po majetku. Válečné nájezdy, drancování a přivlastnění okolních tvrzí mu dodávalo odvahu vstupovat se svým vojskem dál a dál na sever až k Hromovým horám.

       Rodrigo pozvedl oči k bráně. Nad kamenným obloukem vyčnívala hlava havrana. ,,Havraní tvrz," zašeptal.

      ,,Lorde?" ozval se hlas za jeho zády. Muž zvedl hledí ve tvaru zobáku a naklonil se k mladému lordovi. ,,Měli bychom vyčkat, než se ukáže vyzvědač. Mám své pokyny, které musím dodržet. Vyčkáme zde."

      ,,To, že jsi pobočník mého otce, neznamená, že tvé rady budu poslouchat i já. Zajisté tu mají hostinec, kde budu moct přespat. Jestli chceš, tak můžeš spát tady, ale já se nehodlám schovávat jako nějaký lapka," pohrdavě se ušklíbl a pobídl svého koně.

       ,,Tvůj otec mě pověřil, abych tě chránil. To je mým jediným úkolem a hodlám ho dodržet, lorde."

        Rodrigo pohnul rty, ale jeho ústa zůstala němá. Upřeně hleděl na drsné rysy sira Gregora, čtyřicetiletého  urostlého muže, s hnědými delšími vlasy a se zelenýma očima. Na levé tváři mu mezi strništěm hnědých vousů prosvítaly dvě úzké jizvy.

        U brány se hromadila spodina špinavých, otrhaných žebráků, mrzáků a sirotků. Natahovali po nich ruce, škemrali o kousek chleba, prosili o ohlodané kosti. Rodrigo se znechucenou opatrností projížděl kolem nich. Náhle ho kdosi zatahal za nohavici. ,,Lorde, prosím, prosím o kousek chleba."

       Rodrigo trhl nohou, až dívka upadla na zem. Na nepatrnou chvíli se jejich oči střetly. Umazaná, zoufalá, vyzáblá dívka plakala. Lord zasedl do sedla, přitáhl otěže a kůň se zastavil. Okamžitě se všichni nuzáci vrhli k jeho nohám a žádali o almužnu. Sir Gregor seskočil z koně, táhlým pohybem vytáhl z pochvy upevněné na zádech svůj obouruční meč a sekl do davu. Zazněly vyděšené výkřiky a lidé ustoupili. Na zemi leželo tělo bez hlavy a hlava bez těla u nohou vyděšených lidí. Sir Gregor vypadal děsivě. Se staženým hledím, rozkročmo s nataženýma rukama před sebe a dlouhým obouručním mečem mířil na hrudi vylekaných, hladových ubožáků. Lukostřelci zandali šípy do tětiv a zamířili na ně. Dívenka, která se ocitla na zemi, vzlykala a celá se chvěla.

     ,,Ty!" Ukázal na ni mladý lord. ,,Pojď sem!" Pokynul rukou. Dívenka se zvedla ze země a pomalu došla k němu. Pozvedla hnědé oči k pohlednému mladíkovi. Možná by mi mohl dát nějakou minci nebo mě vzít do služeb, pomyslela si. 

       ,,Zasloužíš si odměnu, sire Gregore," řekl s ironickým šklebem a pokynul dvěma zbrojnošům, aby ji chytili. 

       ,,Né! To né!" vykřikla a trhla sebou vzad. Udělala několik kroků, ale vojáci ji drapli za paže a skroutili jí je za záda. V předklonu plačící a bolestí křičící dívku táhli nazpět.

       ,,Jsi vzpurná, to se mi líbí. Asi si nejdřív s tebou užiju já a potom ostatní," hlasitě se zasmál Rodrigo. Mávl rukou a pobídl koně ke kroku. Špínou páchnoucí zbídačení lidé se stáhli zpět ke zdi a jen mlčky pozorovali, jak mladému děvčeti svazují zápěstí lamen a nutí ji k běhu za klusajícím koněm. 

       Muži na hlídce pozorovali družinu, jak projíždí pod kamenným obloukem a řadí se do skupin. Jako první zastavil kůň lorda Rodriga. Mladík pozvedl oči ke zvonici tyčící se k vrcholkům strážných věží. Kuželovitá dřevěná střecha podepřená sloupy, ve které zněl bronzový zvon. Vítal lorda s družinou svým ohlušujícím bim bam, rozléhajícím se do všech koutů města. Měšťané i chudina se začínali zbíhat ke kašně na rozlehlém náměstí. Rodrigo seskočil z koně, předal otěže jednomu ze svých zbrojnošů a předstoupil před biskupa. Poklekl a sklonil hlavu. 

      ,,Vítám tě, lorde Rodrigo, jaká byla cesta?" přivítal ho s úsměvem starý prošedivělý muž se špičatou bílou bradkou a mrtvolně bledou tváří. Ruka v rukavici, kterou natáhl před sebe, aby stiskla mladíkovu dlaň, se třásla revmatismem. V druhé ruce svíral berlu, o kterou se opíral. Téměř osmdesátiletý muž sloužící církvi dlouhých šedesát let byl považován za srdce města. Svojí upřímnou, milou a vlídnou povahou dokázal pomoci nejednomu zoufalci. Lidé si k němu chodili pro rady, zpovědi i léky. S lordem Rodrigem zvaným Dráp se znal dlouhých třicet let. Znal dokonce i Rodrigova děda lorda Hertona Marschella zvaného Lstivý. Žádost o křest syna svého dlouholetého přítele nemohl odmítnout, a když byly Rodrigovi dva měsíce, sám ho držel nad křtitelnicí a poléval svěcenou vodou. Nyní před ním klečel mladý muž plný síly a odhodlání.

       ,,Dlouhá," odpověděl Rodrigo a vstal z pokleku. Lehce stiskl starcovu dlaň a potřásl s ní. 

      ,,Očekával jsem tě. Lord Janisch přijel před několika dny. Tvůj strýc je málo výřečný," usmál se stařec.

      Rodrigo pokynul rukou, aby se postarali o jeho koně a následoval biskupa. ,,Můj strýc byl vždy málo výřečný, stejně jako můj otec," odpověděl s lhostejným výrazem ve tváři. ,,Musím s ním okamžitě mluvit, kde ho najdu?"

      Stařec se na svých chatrných nohách otočil k mladíkovi. ,,V hostinci," řekl váhavě.

       ,,Sire Gregore!" křikl na svého ochránce, aniž by se k němu otočil. 

       ,,Lorde?" oslovil ho pokorným hlasem a stanul po jeho boku. Ve své zbroji a s helmicí na hlavě vypadal jako obrněná hora.

        ,,Tvá odměna platí," řekl a otočil se k vojákům, kteří stále ještě drželi spoutanou dívku. Odmlčel se hledíc na zuboženou ženu, ale jen co se opět nadechl, pokračoval. ,,Nejdřív mě ovšem doprovodíš do hostince. Ji zatím spoutejte u koní! Přijdu si pro ni později!" poručil a opět zklidnil hlas s pohledem směřujícím k biskupovi. ,,Chci tvé požehnání. Ještě dnes tě navštívím a vysvětlím ti svůj záměr. Jde o církevní záležitost. Já dokážu být výřečný," pyšně pozvedl bradu jako malé dítě, když dostane svůj osobní dřevěný meč. Prošel kolem biskupa a se svým věrným psem za zády, s hlavou pyšně vztyčenou, rázoval vzhůru po blátem potřísněné cestě. Sníh už dávno roztál pod vylitými výkaly, zbytky jídel a špinavou vodou. Ulice páchla hnojem a hnijícími zbytky. Tři psi se vztekle rvali o ohlodané kosti, vrčeli a oháněli se svými tesáky. Rodrigo si znechuceně odplivl. ,,Nesnáším tyhle části měst." Zaťal zuby a obešel páchnoucí hromádku výkalů. Lidé, kteří ho míjeli, byli chudí občané v otrhaných oděvech. občas mezi nimi prošli vojáci nebo měšťané odcházející z krčmy. Špína byla všude, kam se podíval. Nakonec byl rád, že ho doprovází sir Gregor. Svou robustností si vydobyl respekt i u něho. Sir Gregor by svým dvouručním mečem dokázal rozťat i koně vpůli, kdyby chtěl.

      Nad vchodem do hostince se ve větru kýval plechový džbán pověšený na dvou řetězech upevněných na železné tyči. Rodrigo se zadíval na džbán. ,,Jsme na místě," pousmál se a vstoupil dovnitř. Kouř z krbu se linul celou místností. Vůně pečeného masa přinutila mladého lorda mlsně přivřít oči a natáhnout tu omamnou vůni do nosu. Hladově mu zakručelo v žaludku. Rozhlédl se po krčmě i šenku. Zdálo se, že tam lord Janisch není.

        ,,Támhle," zašeptal mu do ucha sir Gregor a prstem ukázal do temného rohu zahaleného šedým dýmem. Rodrigo přimhouřil oči. Muž, co shrbeně seděl na lavici a popíjel víno, mu v ničem nepřipomínal lorda Janische. Když naposledy viděl svého strýce, byl plný síly a ve věku, kdy radost z boje předčil vše ostatní. Tenhle muž byl starý, zmožený bojem a otupělý vínem. Nevěřícně stáhl obočí.

      ,,Ano, je to lord Janisch," odpověděl Gregor, jako by mu četl myšlenky. 

      ,,Jak je to dlouho?" letmo pronesl, aniž by odtrhl pohled od starce. 

      ,,Deset let," povzdechl si Gregor.

      ,,Deset let." Hlavou mu proběhla vzpomínka na chvíli, kdy lord Janisch opouštěl Žleb. V naleštěné zbroji, se zlatým pláštěm a s helmicí tepanou ornamenty. Nové sedlo vonělo kůží a rudá čabraka s vyšívaným zlatým kohoutem zdobila hřbet i hlavu vznešeného bělouše. Ano, byl ještě dítě, když společně s otcem stáli na nádvoří a loučili se s malou skupinkou mužů v čele s jeho strýcem a sirem Gregorem.

     ,,Lorde Janischi?" oslovil muže pod kápí.

     Muž pozvedl hlavu. Vrásčitá pleť, propadlé oči, šedivé vlasy. ,,Vítám tě, Rodrigo. Dáš si víno se svým strýcem? Nebo mě rovnou odsoudíš za to, jak vypadám," ušklíbl se a pokynul rukou, aby si mladík přisedl. ,,Je z tebe dospělý muž," dodal s úsměvem.

        ,,A z tebe ubožák," odpověděl mladík.

        ,,Ano - máš pravdu," povzdechl si, ,,ale ty ještě nevíš nic o životě, o válce, o smrti. Když jsem před deseti lety opouštěl Žleb, netušil jsem, co bude následovat. Myslíš si, že jsem se dal dobrovolně ke zvědům? Myslíš si snad, že mě těšilo brodit se blátem, dívat se jak umírají muži z mé družiny? Vraždit a mrzačit nevinné jen proto, abych mohl dostát slibu a vyzvědět vše, co jsem potřeboval k tomu, aby tvůj otec mohl rozšířit své území? Ne!" řekl důrazným hlasem. ,,Musel jsem," dodal a roztřesenou rukou popadl pohár s vínem.

     Mladík nechápal jeho slova. Vždyť byl lordem, bratrem jeho otce. On nikomu nepodléhal. Nemusel plnit ničí příkazy. ,,Proč?" Pozvedl oči ke starci.

     ,,Mohl jsem si vybrat. Buď se stanu zvědem tvého otce, nebo mi setnou hlavu. Ptáš se proč? Protože jsem zradil."

       ,,Mého otce?"

      Muž se napil vína, položil pohár na stůl a pevně se zadíval do jeho očí. Oční víčka se mu chvěla strachem nebo studem, možná obojím. ,,Tvá matka je krásná žena. Vždycky byla. Chovala se ke mně až moc zdvořile. Možná proto, že tvůj otec ji bil a ponižoval, ale já ji oplácel její zdvořilost věrností. Pokaždé, když utržila další šrám, tak hledala útočiště u mě. Pak jednou ve chvilkové slabosti jsem zradil svého bratra a podlehl jejím svodům. Tvůj bratr, jak je starý? Deset let?"

       ,,Moje matka je mrtvá!" rozkřikl se. ,,A ten bastard také!" vzteky rudnul.

      ,,Co to říkáš?!" zachroptěl.

      ,,Nechápal jsem, proč tak náhle musíš opustit Žleb. Proč se otec zuřivě mračil a bolestivě mi drtil ruku křečovitým stiskem. Nechápal jsem, proč matka není přítomna na nádvoří, ani to proč jsem ji dalších několik dní neviděl. Po těchto několika dnech se objevila v jídelním sále s opuchlou tváří a zkrvaveným klínem. Nenávistně na něho křičela - Vrahu! Vrahu! zkrvavenou rukou si držela břicho. Krev jí stékala po nohách a barvila proutěnou rohoži do ruda. Dobelhala se až k němu a omdlela k jeho nohám. Už se neprobrala. Je to tvoje vina, ty můžeš za její smrt! Neměl jsi právo!" Vzteky drapl starce pod krkem.

     ,,Tvůj otec neměl právo!" Švihl rukou a strhl jeho prsty ze svého krku. Stále ještě měl dostatek sil k obraně. Brada se mu chvěla úzkostí. Netušil, že by se Rodrigo mohl dopustit takového hříchu. Nemohl uvěřit, že by Katarýna mohla být mrtvá.

      Rodrigo nenávistně mrštil kalichem o zem a vrhl se ke dveřím. Gregor ho okamžitě následoval. Byl si vědom jeho prudké povahy a častého výbuchu hněvu. To zdědil po svém otci a jen málokdy se mu podařilo ovládnout touhu udeřit. Většinou si svou zlost vybil na nějakém zvířeti, ať to byl pes nebo kůň. Dokázal svého koně hnát trapem, tak dlouho až pod ním padl vyčerpáním a do krve rozdrásanými boky. Nyní si Gregor uvědomoval, kam má namířeno a kdo se stane jeho obětí.

       ,,Ona je nevinná." Dlaní stiskl jeho rameno.

       Mladý lord se prudce otočil. Hněvem zalité oči se zabodávaly jako šíp do očí sira Gregora. ,,Jsi povinován mě chránit! Ne diskutovat! Mlč a hlídej!" obořil se na muže ve zbroji.

       Gregor přemýšlel nad odpovědí, ale mladý lord měl vlastně pravdu. Přísahal, že ho bude chránit až do příjezdu na Žleb. Pozvedl bradu, oči upřel do dáli a mlčel. Být to někdo jiný pocítil by sílu dvojručního meče, ale tenhle mladík, i když nerozvážného jednání, je stále jeho lordem a on je hlídacím psem, co poslechne každé slovo svého pána. ,,Rozumím," řekl bez sebemenšího pohnutí.

      Rodrigo vrazil dlaněmi do stájových vrat. Ozvalo se zadunění a vrata zůstala otevřená. V jedné z kójí klečela na slámě dívka připoutaná provazem k okovům ve výši ramen. Vyděšeně vzhlédla k mladíkovi. Rodrigo byl jako smyslů zbavený. V běhu se rozhlédl kolem sebe, drapl bič vložený v dřevěné pochvě a rozpřáhl se. Zaznělo prásknutí biče následován dívčím bolestným výkřikem. Šlehák zakončený střapcem z hovězí žíně se zaryl do dívčích zad. Opět se napřáhl a vší silou švihl. Zaznělo prásknutí a nářek. Opět a znovu nelítostně švihal, až její šaty byly nasáklé krví. V očích měl krutost a nenávist. Když přestal, odhodil bič, aby dokonal svou potřebu. Z jejího zuboženého těla strhl cáry rozedraných šatů a jediným prudkým pohybem do ní vnikl. Výkřik byl sotva slyšitelný, ale bolestivý. Nelítostně do ní vnikal rychlými pohyby. Rytmické nárazy se stupňovaly, až dosáhl slastného vyvrcholení. S funěním se odtáhl od nehybného těla. Klín měla potřísněný krví a semenem. Vstal ze slámy a odbelhal se ke kádi s vodou. Do dlaní nabral ledovou vodu a chrstl si ji do obličeje. Udýchaně se napřímil.

    Dívka nehybně klečela na znečištěné slámě. Jen povrchově dýchala, oči měla zalité slzami, tělo v jednom ohni. Ruce měla natažené, tělo bezvládně opřené o zeď, hlavu svěšenou k pravému rameni.

       Rodrigo se vypotácel ze stáje, nadechl se čerstvého vzduchu a konečně se zklidnil. Pohled upřel na Gregora. ,,Je tvoje," vyslovil chraplavým hlasem. Sir Gregor se nehnul. V uších mu stále zněl práskot biče, dívčí pláč, vzdechy mladého tyrana. Vzpomněl si na tlumené výkřiky, pláč za dveřmi a hromový řev, rozléhající se často po chodbách a schodištích Žlebu. Stává se pravým synem svého otce. Lord Dráp, jak ho přezdívali lidé, vždy dloho do noci popíjel víno a následovně si k sobě nechával zvát nevěstky, aby si na nich vybil svou bezcitnost. Málokterá žena odcházela z rána bez krvavých šrámů, podlitin a ponížení. Po zjištění nevěry lady Katarýny a pravdu o parchantovi, kterého nosila pod srdcem, téměř zešílel vzteky. Svého bratra lorda Janische odsoudil k smrti, ale když mu kdosi vnuknul myšlenku, aby z něho učinil vojenského zvěda, zauvažoval jinak. Téhož večera si k sobě pozval svého pobočníka sira Gregora společně s Janischem a hlasem zhrzeného muže promluvil. ,,Dávám ti na vybranou! Buď smrt nebo odchod do služeb mého vojska. Zradil jsi mě, Janischy, ale stále ještě jsi můj bratr, i když má ruka se chvěje na jílci meče. Jako ten poslední z posledních budeš bloudit světem, plížit se bahnem a trýznit ubohé, abys vyzvěděl pravdu. Posílám tě na Černou bránu, abys svolal družinu dvaceti mužů a společně s nimi vyjel na průskum do Ďábelských hvozdů. Chci vědět vše o barbarech, co tam žijí. Ty víš, co tě čeká a jen Bůh rozhodne, jsetli přežiješ nebo zemřeš."

      Gregor si v myšlenkách vybavil nenávistný pohled lorda Janische mířený k jeho bratrovi. ,,Trest je pouhým trestem, ale tvou duši to nezachrání. Katarýna tě stále miluje, i když trpí pod tvými ranami. Ona je matkou tvého prvorozeného syna. Ona má právo...."

        ,,Žádné právo nemá! Je to cizoložnice, co se spustila s mužem, který má stát po mém boku, a kterému mohu důvěřovat. Jsi zrádce a jako takového tě zbavuji všech práv na svobodu. Zvědi často umírají i ty jednou pojdeš jako ten prašivý pes! Dřív nebo později přijde tvůj čas, sire Gregore?" Náhle a prudce se ohlédl na robusního muže v černém kabátci s helmicí v podpaždí. Na hrudi měl vyšitou zlatou korunu. Na zádech mu splýval zlatý plášť sepnutý na pravém rameni bronzovou sponou. ,,Doprovodíš sira Janische na Černou bránu!"

        Po deseti letech opět pohlédl Janischovi do očí, ale nebyly to oči bojovníka, ale unaveného starce. Vypadal mnohem starší, než doopravdy byl. Vrásky kolem očí, propadlé tváře a šedivé vlasy byly důsledkem mnoha bojů a pronásledování těch, kteří byli na černé listině lorda Rodriga. Osud vyzvědače byl nejistý. Věděl to i Gregor. Černá brána byla kopkou pro všechny odsouzené hnijící mezi mrtvolami a výkaly. Z těchto vězňů si měl Janisch vybrat společníky pro zbytek života. Ze zlodějů, podvodníků a lhářů si měl vybrat muže, kteří s ním půjdou do míst, kam jiní nevkročí. Budou mu krýt záda a budou pro něho umírat. Z této lidské špíny měl vybrat ty nejlepší. Kdo jiný by byl ochotný za jakýchkoliv podmínek vyzvídat tajné informace, žít potulný život, hnát se za přeludy a mučením nutit oběti k vyřčení pravdy, než právě oni. Lepší osud si vybrat nemohli. Cokoliv jiného bylo lepší než Černá brána. Vyvolení však museli přísahat, že nikdy nezradí svého velitele sira Janische. Pokud by ho někdo jakkoliv zradil ostatní by ho museli nelítostně zabít. Tak zněl rozkaz lorda Rodriga.

 

                                                    ***

 

       ,,Přinesu ještě víno. Máme dobré víno. Sladké a velmi silné," ševelila Anna. V malých roztřesených ručkách svírala džbán s červenou tekutinou a nenápadně pokukovala po zbytku pečeně.

       ,,Máš hlad?" zeptal se Janisch. Uchopil talíř a podal jí ho. Anna si olízla rty. Opatrně natáhla prsty po voňavém kusu masa. Chvěla se strachy, ale sliny se jí kupily v ústech, žaludek tiše zakňoural a v nose zalechtala voňavá pečená kůže posypaná bylinkami. 

       Sotva si vložila do úst odtržený kousek pečeně, schytala políček od krčmáře, až jí jídlo vypadlo z úst. Vyjekla bolestí a dlaní si zakryla tvář. Nad ní se tyčil obtloustlý muž s prasečím ksichtem a dvojím lalokem pod bradou. Jeho chroptění jí nahánělo hrůzu. ,,Ty jedna příživnice! Mazej do sklepa pro další víno!" zařval s napřaženou dlaní. Chystal se dívenku opět udeřit, ale ruka mu zůstala vyset ve vzduchu. Jeho zápěstí držela síla Janischovy dlaně. Krčmář cosi zadrmolil, ale v zápětí se rozkřikl: ,,Co to má pro Ďábla znamenat!"

        Janisch mu ještě pevněji sevřel zápěstí. Jeho síla byla neskutečná vzhledem ke strhané a vrásčité tváři starce. ,,Uhoď ji a zemřeš!" zavrčel skrze zaťaté zuby. Když krčmář souhlasně přikývl, jeho zápěstí pocítilo úlevu. Cosi si drmolil pod vousy, mnul si zarudlé zápěstí, ale Annu nechal být.

       Janisch tiše sledoval vyděšenou dívenku, jak mizela ve sklepě. Uvědomil si, že stejně starý mohl být i jeho syn. Jeho krev, kterou prolil jeho vlastní bratr. Deset let žil v domnění, že dítě žije a vyrůstá v objetí ženy, kterou tajně miloval. Deset dlouhých, útrpných let ho právě tahle myšlenka držela při životě. Nyní neměl pro co žít. Když odjel společně s Gregorem a dalšími muži ze Žlebu směrem k Černé bráně jeho myšlenky se ubíraly ke Katarýně. ,,Nemohu už dál, Janischi," řekla zoufale a objala ho kolem krku. Plakala a tiskla se k němu. Tvář měla opuchlou, bolavou, zarudlou. Rodrigo byl opilý a nelítostný. Bála se ho, ale přesto ho milovala. V ten okamžik, kdy se její líce dotkla Janische, přejel jí dlaní po vlasech, aby utišil její pláč. Oči se jí leskly ve svitu svíce. ,,Jste tak rozdílní, ty a tvůj bratr, tak rozdílní," šeptala. Pramínek slz se leskl na rudé tváři zoufalé ženy. Rodrigo se s Katarýnou zasnoubil již v patnácti letech. Teprve dvanáctiletá dívka byla okouzlena jeho pozorností a vznešenými slovy, kterými ji obklopoval. Ochotně plnil její přání a stále jí byl na blízku. Třetí léto po jejich svatbě nastal zvrat. Rodrigova matka ulehla v horkosti a při západu Slunce vydechla naposled. Rodrigo truchlil, uzavřel se v pokoji a odmítal jakoukoliv společnost. Katarýna ho prosila, plakala a žádala ho, aby přestal truchlit a začal žít, ale Rodrigo nedal na její slova. Tolik mu připomínala zesnulou matku, že ji začal v žalu nenávidět. Čím více naléhala, aby přestal, tím víc ji od sebe odháněl. Po smrti otce usedl na trůn právě Rodrigo, prvorozený syn lorda a pána hradu Hertona Marschella, a svým pobočníkem jmenoval o tři roky mladšího bratra Janische Marschella. V tu dobu již nosila pod srdcem syna a následníka Žlebského trůnu. ,,Bude se jmenovat Rodrigo, po tobě, můj lorde," láskyplně se usmála. Doufala, že narození syna změní jeho tyranskou povahu. 

        ,,Janischi?"

       Janisch pozvedl oči k muži stojícímu po jeho pravici. ,,Stále stejný, jako by to bylo před nedávnem. Posaď se a popij se starcem. Chci se tě na něco zeptat, Gregore ..... nebo mám řict, sire? Stále jsi pobočníkem mého bratra nebo tě degradoval na hlídacího psa svého syna?" ušklíbl se a posunul číši ke kraji stolu. 

      Gregor usedl na lavici naproti Janischovi. ,,Na tvé zdraví," pozvedl číši. ,,Zestárnul jsi o sto let, ale na síle ti to neubralo ani den. Pověz Janischi, kam vedou stopy barbarů? Lord Rodrgo mě sice pověřil násedovat mladého lorda do těchto míst, ale také mi nařídil setkat se s tebou. Tvůj posel dorazil opožděně, ale přeci. Cesta za posledním kmenem je namáhavá a velmi nejistá."

      ,,Každý havran nedoletí na místo určení. Bůh mu buď ponechá křídla nebo mu je utne. Jako ty jsi setnul hlavu tomu ubožákovi před branou."

        ,,Tvůj zvěd byl rychlý. Je z černé brány?" uznale pokýval hlavou.

        ,,Zvědi z Černé brány by mi řekli i to, že jsi zaváhal a teprve potom tasil, ale nikdo z nich už nežije."

        ,,Ty víš mnohem víc, než chceš prozradit. Tvůj bratr chce pokořit celý sever. Je to bláhová vůle uvěřit, že není nepřítele, který by porazil jeho armádu. Je už starý a pošetilý. Netrpělivě čeká na mou odpověď. Tak řekni, zvěde! Kam vedou stopy seveřanů!" procedil skrze zuby.

       ,,K vlkům."

      ,,K vlkům? Slyšel jsem báchorky o Vlčím rodu. Ty věříš, že jsou spjati s vlky? Jsi pomatenec," se smíchem zavrtěl hlavou. ,,Jsou to povídačky kojných a starých kmoter. Chci slyšet pravdu nebo se tvůj život naplnil, lorde Janischi!"

      ,,Tohoto titulu jsem byl zbaven již před deseti lety. Nejsem o nic víc než ty a přesto se bojíš. Znám pravdu o Vlčím rodu, o barbarech ze severu, o proměně co byla uskutečněná uplynulou noc. Znám také tvůj osud, pokud je budeš pronásledovat. Mně zbyly jen děsivé vzpomínky," povzdechl si. Zavřel oči, a když je opět rozevřel, měl v nich odlesk čehosi děsivého.

     ,,Mně chceš nahnat strach dětskými báchorkami?" rozesmál se Gregor. ,,Možná bych měl navrhnout Rodrigovi, aby tě propustil ze svých služeb. Jsi už starý a pomatený."

       ,,Možná bys mohl být mým nástupcem, sire Gregore, Černou bránu už znáš," odpověděl pohotově Janisch. ,,Rád bych slyšel tvůj názor na Černé zvědy, po tolika letech strávených mimo domov. Můj názor je takový," naklonil se k obličeji muže ve zbroji, ,,že si touto službou odčinili své hříchy. Bůh ví, že ano," povzdechl si. Rozčíleně drapl číši a jedním lokem vypil její obsah. Otupělý rudými hrozny se odpotácel ke dveřím.

       Gregor se zamyslel. Ta slova byla trpká, vyřčená hlasem trpícího starce. Jeho služba pomalu končí a on to ví. Trest je pouhým trestem, ale tvou duši to nezachrání, zněla mu v uších slova odsouzence. ,,Tvou také ne, Janischi," zašeptal s očima upřenýma ke dveřím.

 

                                      ***

 

        ,,Ne požehnání, ale zpověď by ti ulehčila duši od hříchů, které činíš nevědomě. Proč se ženeš za přeludy? To ty jsi požádal otce, aby svolil k této cestě, že mám pravdu? Jsi už dospělý muž, Rodrigo. Tvé setkání se strýcem bylo poněkud krátké."

        ,,Jak to víš, otče Bartoloměji?" Překvapeně položil číši na stůl před oltářem. Stále ještě byl rozčílený z rozhovoru se strýcem. Věděl, že udělal chybu, když tu dívku zneužil. To zlo, co proudí jeho krví, se nedá ovládat. ,,Jsem jako můj otec?" tázavě zvhlédl ke starci.

       ,,Nebuď jeho stínem. Měj víru a pros Boha o odpuštění. Já ti můžu dát požehnání, ale odpustit musíš jen ty sám."

      ,,On si nezaslouží odpuštění. Zvěd zůstane zvěděm, trestanec trestancem a zrádce zrádcem. Strýc zradil otce a otec celých deset let lhal mně. Pamatuji si, jako by to bylo dnes, když odjížděl s doprovodem a sirem Gregorem z hradu. Stál jsem vedle otce, díval se, jak jediným pohledem přejel celé nádvoří a beze slova pobídl koně ke klusu. Nikdo o tom semnou nesměl mluvit. Ani o smrti matky."

        ,,Je tvá zpověď dokonána? Můžu ti udělit rozhřešení? Nebo mi ještě něco tajíš a nevíš, jestli můžeš prozradit slova, či příkaz?"

         ,,Otče Bartoloměji," vyslovil chvějivým hlasem. Poklekl před biskupa a sklonil hlavu. ,,Mám úkol, kterého se obávám. Potřebuji tvé požehnání. Nevyjel jsem ze Žlebu jen tak kvůli svému rozhodnutí. Otec vyslal jestřába a ten se vrátil s listinou od strýce."

         ,,Tvůj strýc se mnou mluvil. Řekl, že mám očekávat příchod hradní gardy doprovázející lorda Rodriga, ale čekal jsem tvého otce ne tebe. O co se jedná, řekneš mi to?"

     Rodrigo přemítavě pohnul očima. ,,Barbaři se vracejí. Vlčí rod se blíží k údolí a s ním i démoni. Za dva rozbřesky by měla dorazit Žlebská armáda. Můj otec přikázal zabít nebo zotročit barbary. Jejich démony uchvátit svěcenou vodou. Chce, aby mu prokázali pokoru a věčnou službu."

     ,,Tvůj otec je bláhový. Chce si pokořit celý sever a nechá uštvat vlastního syna? Je to blázen!" rozlehlo se v ozvěně doznívající vysoko nad jejich hlavami. ,,Vlčí bojovníci jsou věční. Oni se nemohou podvolit nikomu. Oni jsou těmi démony! Už to chápeš?! Jestli se jim postavíš .....zemřeš," udýchaně zachroptěl.

      Rodrigo vstal z podřepu s dlaní přitisknutou na jílci své dýky. ,,Každý jednou podlehne moci, ať to je moc víry nebo moc krále. I můj otec jednou podlehne mocné smrti a já budu korunován pánem Žlebu. Nemohu se zaleknout několika seveřanů. Moje obavy míří k tobě, otče Bartoloměji. Jsi slaboch a stařec. Nikdo, kdo by mě mohl zastrašit. Dej mi požehnání, nic víc od tebe nechci!" rozkřikl se. Jeho hlas zaburácel klenbami chrámu.

        ,,Jak pomíjívá jsou tvá slova. Vzpomeň si na ty moje, až ti hrudí projede ostrá čepel."

        ,,Nezapomeň, biskupe, že jsem to já, kdo má brnění, ne oni. Kožešinou můj meč pronikne lehce. Pochybuješ snad o mé zručnosti? Nebo o síle vojsk mého otce? Jsi slaboch a jako slaboch i zemřeš!" Rozčíleně tasil dýku a jediným bodnutím projel hrot stařeckými zády. Muž zachroptěl a zhroutil se k zemi. Krev se rozlila po kamenité podlaze před oltářem.

       ,,Bože," zavzdychal s vytřeštěnýma očima. ,,To se nemělo stát, to......to. Zabil jsem biskupa. Bůh mě ztrestá!" zaznělo vysoko až u zvonice. Zmateně přelétl pohledem celý chrámový prostor. Pryč! Pryč! Znělo mu v hlavě. Vběhl mezi lavice. Kdo je to tam vzadu u vchodu? Očima stanul na osobě v kápi. Zpomalil, nadechl se. Nádech vídech, krok dopředu. Ten postoj znám. Muž schovaný pod kápí měl obě dlaně v černých kožených rukavicích stisknuté na jílci meče. Rodrigo zamžoural do šera. ,,Ty?" zaznělo mezi zdmy. 

      Strýc vystoupil ze šera podloubí a stáhl si kápi z čela. Stařecký vzhled se změnil v ušlechtilý boje schopný mužský postoj plný síly a odhodlání. ,,Tvůj otec ti věří, když tě vyšle do sněhových pustin. Pokud ti tento boj nevymluvil ani biskup, měním názor a jsem tvým oddaným vojákem." Poklekl před mladého lorda, sklonil pokorně hlavu a nechal Rodriga rozhodnout o jeho osudu.

        ,,Vstaň a bojuj po mém boku, lorde Janischi," řekl klidným hlasem.

       ,,Tento titul mi byl už dávno odebrán, můj lorde," nechápavě pozvedl hlavu. Rodrigo se nad ním tyčil jako vznešenost sama. Jeho modro červený kabátec s vyšitou zlatou korunou na hrudi, zlatý plášť a světle béžové kožené rukavice vytvářely dojem čistoty.

     ,,Pro mě jsi byl vždycky lordem, strýci Janischi." Pokynul prsty, aby vstal. ,,Vrať se do hostince, umyj se a oblékni do oděvu vhodného pro mého pobočníka. Pak se sejdeme v krčmě." Položil mu do dlaně mince a odešel. 

        Janisch se tiše ohlédl k oltáři. ,,Bůh s tebou, otče Bartoloměji, Bůh s tebou," vzdychl, pokřižoval se a následoval Rodriga ven z chrámu.

 

                                           ***

 

        Muž na ušlechtilém plnokrevníkovi zasedl do sedla a zatáhl za otěže. Kůň poslušně zastavil. V hnědém kabátci, černých rukavicích, černých jezdeckých botách a se zlatým pláštěm kolem krku, stanul Janisch po boku Rodriga. Celé vojsko se formovalo do řady podél zdi. Jako první v čele seděl na černém hřebci sir Gregor s helmicí se zdviženým hledím pevně usazenou na hlavě. V plátové zbroji a se štítem připevněném na levém předloktí sledoval oba Marschelli.

      ,,Lorde Janischi? Tvůj vzhled se změnil. Nyní tě poznávám, můj strýci," povznešeně se usmál Rodrigo.

      Muž rozpačitě sklonil hlavu. ,,Za ty roky jsem si zvykl na jiný titul. Tvůj otec..."

     .....,,Můj otec se zmýlil. Jsi hoden tohoto titulu, lorde Janischi. Jsem rád, že tě mohu považovat za součást mého vojska. Znáš nepřítele lépe než kdokoliv z nás. Víš, co jsou zač a zažil jsi jejich démony. Jsi pro mě důležitý."

      ,,Ano vím, co jsou zač a také vím, jak bolí hledět smrti do očí. Spousta mých lidí padla při pronásledování těchto rodů. Nyní zbývá poslední, ale to už zajisté víš. Nejen démoni chrání těchto pár posledních bojovníků. Jsou to Vlčí bojovníci. Ti se nevzdávají."

       ,,Mluvíš jako ten vystrašený biskup. Podělaný strachem! Ukňouraný starý mnich!" pohrdavě si odplivl Rodrigo.

      ,,Mně, ale dýku do zad nikdo bodat nebude nebo snad ano, lorde Rodrigo?" odpověděl s náklonem k jeho rameni.

      Rodrigo se chystal odpovědět, ale jeho hlas přehlušil zvon. Brána se otevřela a průjezdem projel kůň s jezdcem. Za ním řada vojáků ve zbroji. Praporec zdobil stříbrný kohout se zlatou korunou na hlavě.

      Velitel vojáků předstoupil před Rodriga, poklekl a sklonil hlavu. ,,Lorde?"

        ,,Sire Bredene, jste tu dřív, než jsem očekával. Upřímně říkám, že jsem mile překvapen," uznale kývl hlavou. Seskočil z koně a přivítal se s mužem ve zbroji. ,,Jaká byla cesta?"

       ,,Divoká," odpověděl muž a sejmul helmici z hlavy. Černé delší vlasy měl vyčesané z čela a vzadu stažené koženým páskem. Tvář měl tmavou, opálenou, porostlou černým plnovousem. Husté obočí se střetávalo u kořene hrbolatého nosu bojem poznamenaného úzkou jizvou táhnoucí se po tváři k lícní kosti. Tvrdý úder rozťal plát hlemice a jen díky ní přežil pouze se řeznou rýhou táhnoucí se přes celou tvář. Přísahal, že bude bránit svého pána za cenu vlastního života a právě tato přísaha ho málem zabila. Nyní přísahal, že bude bránit mladého lorda. Věrnost a čest byly vším, co znal. Nalezenec, kterého se v pěti letech ujal sám Herton Marschell. Učinil ho svým svěřencem, panošem a později důstojníkem své armády. Ve svých třiceti letech měl za sebou už mnoho bitev, ale ani jednu prohru. Svou hbitostí a rychlými výpady si vydobyl přezdívku "Lasička". Často ho tímto jménem počastoval i malý Rodrigo, když spolu šermovali dřevěnými meči. O osm let starší a vyšší chlapec jen trpce nesl příkazy od svého pána, aby nechával vyhrávat věčně ufňukané lorďátko s lehkým cvičným mečem v rukou. Ladnými pohyby uhýbal tupému dřevěnému meči, ale jen se na nádvoří ukázal lord Marschell, tak ztuhl a nechal se tlouct kusem dřeva jako otloukánek. Čím byl Rodrigo starší, tím hůř se dal oklamat vidinou vítězství. ,,Nestůj a bojuj! Nejsem hloupý, Bredene! Vím, že ti to přikázal otec, ale já chci opravdový boj!" rozkřikl se Rodrigo a švihem tasil lesknoucí se meč. Tenkrát Breden poprvé sevřel v dlaních ocel a udeřil ostřím proti chlapeckému lordu. Meče zařinčely o sebe. Další výpad, zařinčení, krok dopředu. Výpad, zařinčení, pád Rodriga na prašnou cestu. Hrot Bredenova meče se přitiskl k hrudi vyděšeného mladíka. Tehdy dvanáctiletý chlapec poprvé pocítil prohru. Breden zasunul meč do pochvy a přátelsky pomohl Rodrigovi vstát. Neposmíval se mu ani ho nijak neurážel, jen ho poplácal po rameni a řekl: ,,Trénuj a budeš stejně dobrý."

      Početné vojsko se shromáždilo za branami města. Vyčkávali na domluvu dvou mužů, kteří si přátelsky potřásli rukou. Koně netrpělivě přešlapovali, frkali a pohazovali hlavou. 

      ,,Uvnitř města je tepleji," zavtipkoval Breden.

      ,,A také útulno," přitakal Rodrigo. ,,Odložíme cestu na zítra. Sire Gregore?! Vojáci jsou pod tvým velením!" křikl a obrátil se na svého strýce. ,,Lorde Janischi?" Budu rád, když popiješ a pojíš s námi."

      ,,Lorde Janischi? Já - já nepoznal jsem tě. Tolik let přibylo na tvé tváři, ale jsem rád, že tě vidím živého a zdravého." Breden pokorně poklekl před muže.

       ,,Také tě rád vidím, Bredene. Vstaň a potřes mi rukou," usmál se Janisch a předpažil.

       Breden rozpačitě vstal, stiskl daň a nechal se obejmout jeho pažemi. Janisch ho přátelsky poplácal po zádech. ,,Opravdu tě rád vidím, Bredene," zašeptal mu do ucha.

      Gregor zavelel a vojáci se zařadili do dvojic. Stáje byly připravené pro koně unavené dlouhou cestou. Netrvalo dlouho a vše utichlo.

      Rodriga čekala ještě jedna důležitá rozmluva, na kterou se právě chystal. Sir Adam Harttel byl pánem města a vazalem lorda Marschella. Rodrigo neměl sebemenší chuť navštívit zrovna Harttela, ale povinnost mu velela spolknout hořké sliny a předstoupit před správce tohoto špinavého místa. Vyčkával tedy na Bredena, aby měl podporu při společné promluvě a doufal, že ho v jeho slovech Breden podpoří. Nyní měl silného spojence i ve svém strýci. 

 

                                                          ***

 

     ,,Popij a pojez u mého stolu. Jsi hostem, kterého nemívám až tak často, lorde Marschelli. Četl jsem zprávu o tvém příjezdu, ale nečekal jsem až takové procesí. Chystá se snad bitva? Potřebuješ mé služby? Jsem vázaný slibem a připravený vydat posily."

       ,,Můj otec tě žádá pouze o přístřeší pro mé vojáky. Důvod proč jsem tady, je mnohem složitější. Otec si chce podmanit území barbarů. Chce je donutit k pokoře a získat jejich démony. Zvědi nás informovali o jejich přesunu do hor a následnému návratu. Chce jejich duše," domluvil Rodrigo a napil se vína. 

      Janisch mlčel. Sice nesouhlasil s bratrovým rozkazem, ale čest mu velela chránit alespoň Rodriga. Breden se nevyjadřoval. Jeho úkolem bylo poslouchat mladého lorda a ničím se nepříčit jeho rozhodnutí.

       ,,Jak početná je tvá družina?" klidným hlasem promluvil Harttel.

       ,,Podle mých počtů asi dvě stovky. Žádám přístřeší na jednu noc. Zítra brzy ráno odjedeme. Další skupina sto padesáti mužů bude čekat v údolí mezi dvěma horami na královském rozcestí. Společně se vydáme ke skalám. Pokud nám Bůh dá příznivé počasí a dostatek sil zaútočíme v roklině. Otec si přeje pokořit hory, území barbarů a mou povinností je splnit tento úkol."

        ,,Tvá odvaha je neskonalá. Zima je zde krutá, plná nástrah a nejen to. Divá a hladová zvěř pohltila nejednoho člověka. Bůh ti může dát odvahu, ale dá ti také sílu bojovat s hladovou smečkou vlků?"

        ,,Možná přijdeme o mnoho mužů, ale máme šanci překvapit a pokořit tento rod!" náhle zasáhl do jejich rozhovoru Janisch.

      ,,Jsi připravený bojovat s přeludy? Nesmrtelnými démony podsvětí? Zvěsti o proměnách lidí v démony trhající lidská těla na kusy a svými tesáky drtící kosti jsou v této oblasti stejně známými jako u vás příběhy o skřetech."

       ,,Já jsem je viděl a přežil. Dá se je obelstít," řekl Janisch. Očima stanul na muži v hnědé plátené tunice. Stříbrný řetěž mu visel kolem krku až k hrudi, kde končil v zavěšeném měděném přívěšku ve tvaru obří mince posetou rytinami. Koženou vestu měl rozhalenou.

       Starší hnědovlasý muž, hejtman a vazal lorda Marschella si promnul oholenou bradu, spokojeně se opřel do křesla včele stolu a uchopil číši. ,,Tak tedy na tvé přežití, lorde Janischi." Pozvedl číši, pokynul hlavou a lokl si vína. ,,Nu dobrá. Nocleh je zajištěn. Buďte vítáni v mém městě," hlasitě se zasmál.

       

 

       

 

 

 

        

       

---