Na konci vesmíru

Už několik světelných let jsem nikoho nepotkal. Poslední planety, kolem kterých jsem proletěl, byly prázdné a bez života. Čenichám konec vesmíru, vnímám jej ve svých kostech, musí tu už někde být. Prostor je čím dál řidší a prázdnější. Cítím, že jsem blízko svého cíle.

A pak to přišlo. Dosáhnul jsem na okraj zhuštěné tmy, na který jsem přistál. Vystoupil jsem z rakety na černý povrch.

Přímo přede mnou se pohybovala svalnatá postava, asi tak třikrát větší než je člověk. Tlačila obrovským kolem, jehož osa procházela celým vesmírem. Obr se pohyboval pomalu a rozvážně. 

„Kdo jsi?“ Zeptal jsem se.

„Jsem ten, který roztáčí kolo Času.“

Vyndal jsem z batohu trochu sýru a chleba a nabídnul jej Neznámému.

„Určitě jsi hladový, vezmi si kousek.“

„Nemám čas jíst.“ Pravil obr. „Musím točit kolem … bez zastavení, nonstop. Kdybych polevil a zastavil se, vesmír by zamrzl v čase. Bylo by pro mě velmi těžké a možná i nemožné kolo znovu roztočit.“ 

Vrátil jsem se do rakety pro modrý plášť, který mi věnoval král Orro, když jsem pobýval na planetě obrů. Tehdy jsem mu pomohl najít ztracenou hvězdu, utopenou v jeho slze. Vrátil jsem se zpátky i s pláštěm, který jsem přehodil přes mohutná ramena Herkula.

„Vezmi si jej, aby ti nebyla ve vesmíru zima.“

„Děkuji ti příteli“ zafuněl silák. Teď mi čas bude ubíhat příjemněji. Když jsem v dobré náladě, točím kolem pomalu, a tak také čas zpomaluje, a když jsem zlý, roztáčím kolo času prudce a zběsile, pak vesmír rychle stárne, a proměňuje se v prach.“

Na otázku, kolikrát musí otočit kolem času, aby si mohl odpočinout, mi obr prozradil číslo tak dlouhé, že bych jim mohl obtočit celý vesmír.