Na Slavomíra

V parku se drží včerejší sníh, světlý jako příslib zítřka, bílý jako listy nepopsané knihy. Oslepující.

Vytahuji sáně, ale nevezu se: jsou obtěžkány dvěma rolničkami, po cestě zvoní, cinkají, švitoří, smějí se.

Pokračuji v cestě sama. Sníh zůstal venku za oknem. Opouštím ho pro myšlenky na zakázané ovoce. Co naplat, teď není jeho sezóna.

Vracíme se se sáňkami i rolničkami. Sleduji stopu: koleje, které se v dálce zdánlivě setkávají, toužebně natahují ruce, ale přesto zůstávají osamoceny. Každá jde po boku té druhé, i když svou vlastní cestou.

Poslední nesmělé pohledy na tající sníh. Taje v mých očích. Jedna z kolejí právě vyryla červenohnědou pruhovanou vzpomínku.