Člověče, víš jakým máš být ve skutečnosti?

   Lidská bytost má být bytostí citu. Jedině to citové v nás z nás totiž dělá lidi. Proto se skutečný a pravý člověk, to jest člověk citu, vyznačuje srdečností a lidským teplem. Pravý člověk filtruje citem všechny věci kolem sebe, ale i v sobě samotném. A to včetně svého vlastního rozumu. Také jeho rozum musí být prodchnut, polidštěn a zkultivován citem.

   Žel, hluboká tragédie lidstva spočívá v tom, že sestoupilo z piedestalu pravé lidskosti. A sestoupilo z něj tím, že to citové zatlačilo do pozadí a do popředí postavilo to rozumové. Do popředí postavilo rozum, který je vynikajícím sluhou pod vládou citu, ale velmi špatným pánem pokud má vládnout samostatně.

   No a tento sluha, který se nezaslouženě dostal na místo svého pána si ihned uvědomil, že jde o místo, které mu nepatří. A proto, aby z něj nebyl rychle sesazen tam, kam skutečně patří, postaral se o to, aby byl zákonitý vládce maximálně eliminován, odsunut do pozadí, neustále potírán a zesměšňován.

  A tak se tedy stalo, že lidstvu i každému jednotlivému člověku osobně panuje rozum, důsledkem čehož zavládla na celé zemi chladná rozumovost bez citu. A právě z uctívání této chladné rozumovosti povstalo všechno zlo.

   Vždyť se jen například podívejme na nejhorší lidské vlastnosti, jakými jsou chamtivost, bezohlednost, nečestnost, nepoctivost, nespravedlnost, nenávist, závist a mnohé jiné. Pokud se nad nimi zamyslíme zjistíme, že všechny mají svůj kořen právě v chladné rozumové vypočítavosti. Zjistíme, že pokud by člověk zůstal bytostí citu, která svou citovostí kultivuje i vlastní rozum, mnohé, nebo téměř všechny ze zmíněných negativních vlastností by ani nikdy nemohly vzniknout.

   Vždyť se jen třeba podívejme na největší hrůzy lidstva, a to například na fanatickou instituci inkvizice. Jde o něco, co by bylo naprosto nepřijatelné, kdyby byli lidé bytostmi citu. K podobným věcem, kterých se dopouštěla inkvizice mohlo dojít jedině proto, že lidé zatlačili svůj cit hluboko do pozadí, nebo jej v sobě dokonce zcela eliminovali, takže jim vládl už jen chladný rozum. Neboť jedině rozum, nekorigovaný citem se mohl dopustit takových a mnoha jiných hrůz, které bohatě doprovázejí celé dějiny naší civilizace.

   V raném období našeho vývoje se tedy lidstvo ocitlo na jakémsi rozcestí, kde se mělo rozhodnout, kterou ze dvou možných cest se vydá. Zda to bude cesta citu, kterému bude podřízen rozum i všechno ostatní, nebo to bude naopak cesta rozumu, který bude rozhodovat absolutně o všem. Lidstvo se rozhodlo pro vládu rozumu a tím začala tragédie civilizace na planetě Zemi.

   Pokud by někdo měl dojem, že tato slova o konfliktu citu a rozumu jsou pouze nějakým teoretizováním a od každodennosti odvrácenou filozofií, velmi se mýlí. Naopak, jde o věci výsostně praktické, se kterými jsme ustavičně konfrontováni. Každý den jsme totiž postaveni před malá i velká rozhodnutí, zda danou situaci vyřešíme tak, že se přikloníme ke svému citovému stanovisku, nebo tak, že dáme především na svůj rozum. No a podle toho, jak se rozhodneme, se pak dále vyvíjí náš osud.

   Uveďme si konkrétní příklad ze života. Mladá dívka má ráda chlapce. Chce si ho vzít, ale časem zjistí, že má sklon k alkoholu. Ve svém nitru cítí slaboučké nabádání k tomu, aby si ho nebrala.

   Ale protože ho má ráda, začne uvažovat asi v tom smyslu, že se to možná časem změní, že se bude snažit svého partnera pozitivně ovlivňovat, že přijdou děti a pak bude cítit větší odpovědnost za rodinu a podobně.

   Nakonec si ho tedy přece jen vezme, ale žel, jeho náklonnost k alkoholu se lety nezlepší, ale naopak ještě více zhorší.

   Uvedený příklad je klasickým příkladem toho, jak jsme vždy při důležitých životních rozhodnutích varování svým citem a jak potom všechno začneme zvažovat rozumem. A nakonec se na svou vlastní škodu podřídíme "rozumné" argumentaci svého rozumu.

   Měli bychom však vědět, že cit v nás dokáže zvažovat bleskurychle a onen takzvaný první dojem bývá většinou vždy správný. A proto bychom při svém rozhodování měli dát právě na tento první dojem.

   Rozum je totiž přece jen trošku pomalejší, takže rozumové zvažování trvá o malinkou chviličku déle. A i když to v našem nitru proběhne vše velmi rychle, měli bychom se to v našem vlastním zájmu naučit rozlišovat.

   Proč je to právě takto a proč má pravdu náš cit?

   Protože náš cit je projevem našeho ducha. A náš duch nepochází z hmotného světa, ale ze světa duchovního, nacházejícího se nad hmotností. A právě z tohoto důvodu má náš duch patřičný nadhled nad věcmi. Dokáže totiž všechno vnímat v mnohem širších souvislostech a svým způsobem vidí také do budoucna. Vidí do budoucnosti v tom smyslu, že dokáže rozpoznat, co je pro nás dobré z dlouhodobého hlediska.

   Naopak, náš rozum je pouze produktem hmoty. Je produktem našeho hmotného mozku a proto nachází své vynikající uplatnění v hmotném prostředí. Jeho nedostatkem ale je, že je hranicí hmotnosti nepřekonatelně omezen. Není proto schopen dostat se nad ni jako náš duch a to znamená, že z dlouhodobého hlediska nedokáže věci správně vnímat. Vidí jejich výhodnost jenom z krátkodobého hlediska.

   Pokud proto ponecháme rozhodování našemu rozumu, může se nám krátkodobě dařit, avšak z dalekosáhlého a dlouhodobého hlediska se to nakonec přece jen začne vše postupně hroutit, až se to nakonec docela rozsype.

   Proto se nám například může z krátkodobého hlediska našeho rozumového omezení zdát jako výhodné lhát, krást, podvádět, být vypočítavý a podobně. Nicméně z dlouhodobého hlediska, z hlediska dlouhodobých dopadů, ať již hmotných nebo duchovních nám to bude muset vždy přinést velmi neblahé následky.

   A právě proto bychom měli v každé situaci a v každém našem rozhodování, ať již je velké, nebo malé, upřednostňovat náš cit a naše svědomí, což je v podstatě totéž, přičemž obojí je hlasem našeho ducha.

   Každý člověk by měl vědět o těchto mimořádně důležitých věcech a měl by o nich hlouběji uvažovat. A konečně, pokud opravdu chce sobě samému dobro, dobro nejen z hlediska krátkodobého, ale také z dlouhodobého, měl by svým životem začít kráčet cestou ducha. To jest, cestou svého citu a svého svědomí.

   Neměl by se tedy víc nechat vodit za nos svým rozumem, který je hmotou omezen a proto není vůbec schopen kompetentně rozhodovat o tom, co je pro nás jako pro lidské bytosti - bytosti ducha opravdu dobré.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

 

---