MILENČIN NÁŘEK (na starý motiv)

Intermezzo:

Oči, které nocí jasně planou,
srdce rozjitřeně zvláštní ranou,
znavená, však spánek nepřichází,
zlehka dotýká se rozpálených tváří.

Monolog: 

Odešel a mě tu srdce puká,
tu – a tam – hladila mne jeho ruka.
Ach, můj Bože… venku právě svítá,
já tu sama ležím, jsem růže nerozvitá.
Odešel, jak mne pusté lože pálí!
Co asi dělá On? – Ztratil se mi v dáli.
Zvečera přišel, dotkl se mých dlaní,
řekl jen: „Zde mne máte krásná paní.“
Celou noc pak v tichém odevzdání,
něžně dotýkala jsem se jeho skrání.
Spát, jen spát a necítit to tělo,
které v jeho rukou jako harfa znělo.
Snad přijde ještě… jistě přijde brzy.
Dosti už! Po tváři stékají mi slzy…

Intermezzo:

Celou noc se chvěla v odevzdání,
víčka očí únavou se sklání.
A vzpomínka ta, stále ještě živá,
do spánku ji jemně zkonejšila.