Sněhulák

Sněhulák

Několik dní před vánocemi napadl první sníh. To bylo dětské radosti ! Hned skupinka větších i docela malých dětí začala před domem válet sněhové koule, aby si postavily prvního sněhuláka.

Na to, jak bylo málo sněhu, se jim povedl opravdu pěkný sněhulák, se vším všady, co správný sněhulák má mít a své místo dostal            na dětském hřišti za domem.

Po několika dnech jsem před vchodem do domu potkala jednu z těch nejmenších stavitelek sněhuláka s pláčem. V obavě, co se jí stalo, člověk dnes myslí na to nejhorší, jsem se jí zeptala, proč tak pláče. A vězte, to bylo neštěstí ! Dozvěděla jsem se, že jí " odešel sněhulák.,    že je pryč."Tak to je tedy záhada. Jak může odejít sněhulák ?

Tak jsem jí vzala za ruku a šly jsme se spolu za dům podívat, kde sněhulák je. Už jsem v duchu přemýšlela, co jí řeknu, jestli bude sněhulák od vandalů rozkopaný, což se občas stává, ale dopadlo to úplně jinak.

Na hřišti ležel kopeček sněhu, na něm hrnec, opodál mrkev,  koště a kameny,  které byly jako knoflíky.  Až teď při tomto pohledu na zbytky sněhuláka jsem si to uvědomila. Přišla obleva a milý sněhulák chtě nechtě roztál ! Holčičce se stále nad zbytky sněhuláka řinuly z očí slzy jako hrachy.  Vysvětlila jsem jí,  že sněhulák neodešel, ale roztál, protože mu bylo moc teplo, které nemá rád. Až znovu nasněží, postaví si     s dětmi sněhuláka nového. To přijala, přestala plakat a bylo dobře.

Když si na tuto příhodu vzpomenu, musím se smát, jak holčička pojmenovala ztrátu sněhuláka - " odešel mi sněhulák " ............