Otázka

„Kdyby ses podíval nad sebe a viděl se mezi mraky, byl bys věčnou tečkou v nekonečně těkajícím kruhu nebo naopak? Byl bys neměnný nebo změna sama? Představ si to: tvé srdce bije v každém jednotlivém atomu; s každým úderem se překládají na půl, muchlají, rozpadají a znovu skládají. Tvůj tep, tvá krev v každičké žilce každého lístečku této větévky, tohoto stromu, tohoto pralesa. Prameníš… prameníš kořeny do pradivných hlubin, prameníš do fosilií. Svým mokem živíš tajemnou otčinu pravěkých živočichů.  Dýcháš jejich mrtvé kosti, jejich černočernou moučku. Tvým chřípím klouzají už příliš dlouho zapomenutá mystéria a ty dýcháš jejich momentem stejně, jako dýcháš tímto. Cítíš vlnění světla, cítíš skřípání kosmického natahovacího klíčku, který hýbá planetami. Mezihvězdné vrzání.  Titánský ryk a skřek kosmických sirén. Cítíš i jemné vibrace drolící se omítky, slyšíš pomalý rozklad skal, které se po stovkách let někomu zřítí na hlavu. Slyšíš šelestění jakoby plyšových mravenčích nožiček. Chvění mraveniště. Plížení. Ploštice množící se v titěrné škvírce zdi, která tu stojí již od dob velikých králů. Je to pocit, jakoby Bivoj místo divočáka na rameni nesl Krista, jako by to bylo všechno vedlo k jedné věci a přelévalo se to do sebe – z vodopádu do vodopádu a do trychtýře, a tryskalo vzhůru jako zřídlo do dalších a dalších vodopádů. Jako by se papež honil s kanci po lesích a tesáky se zakousnul do vlastní velectěné zadnice. A čínští mandaríni se teď koří mayskému kalendáři. Amerika se opět střetla s Afrikou… Amazonka a Kongo jsou teď opět jedním proudem. Tekou tvým uchem jako ostatně všechny vodní toky; v hlavě ti šplouchá oceán. A všechny cesty vedou do Říma – ty jsi Řím. Jaké je to být špínou za nehtem Jeho palce? Tvého palce? Pěst. Noha. Ucho. Mít nos až u nohou. Jsi On a Vším a všude. Nejsi stálostí celku, jsi fluktuací. Stáváš se. Bytí. Ontologická hříčka. Čistý děj. Akt, bula nebo dekret na božím kapesníčku i s tím soplem v jednom z růžků. Sladké utrpení a temná něžnost. Utvrzuješ se ve vlastní filosofii tvořivé a ničivé vášně jako kopernikánského slunce ve středu všeho bytí. Jsi můra a růže na hrobech všech důstojných lidí. Jsi zaschlá pivní skvrna pod výčepem krčmy U Vytržení. Bolehlav, jenž usmrtil Sokrata, a ambrosie, již snídá sličná Kalypsó.  Jsi pes, co honí vlastní ocas. Had požírající se sám od konce do začátku věků. Snad převrácen naruby? Meandr řeky plynule přechází v řecký ornament zdobící mnohé paláce. Takový, jako je ta voda – modrý a do všech stran. Ten se zase mění v barokní filigrán a ten vlastně napodobuje přirozené rytby pokrývající perlu. Jaké to je? Číst cizí psaníčka… cizí myšlenky? Není to ostatně mnohem přirozenější, než číst ty své? A slyšíš je někdy v nocích dýchat? Ty dívky, co pláčou pod polštářem, ty tři broučky, které jsem včera nechtěně zašlápnul. Myslím, zda je skutečně slyšíš dýchat… Nemožno. Ty slyšíš jenom svou hruď. Ale cítíš to v každé kosti, viď? Tvé tělo je nachovou klášterní zdí, kterou otřásá mohutný olověný zvon. Jsi řeholník v opatově rudém hábitu. Vlastně… neptáš se, když někdy… neptáš se někdy zkrátka:              Jsem Bůh?      ?“

*****

„Ne.

Jsem člověk.“