Takovej obyčejnej den

                Mizerný ráno. Když jsem vstal z postele, zase mě zastřelil můj pes. Dělá to pokaždý, i když jsem mu už několikrát vysvětloval, že ten revolver ráže 9mm jsem mu dal na sýkorky a ne na mě. Je to blbec, nepochopil to. Zašel jsem tedy do koupelny, smyl z obličeje čerstvou krev a díru na spánku si napudroval, aby nebyla příliš vidět. Povedlo se, když jsem na sebe juknul v zrcadle, nevypadal průstřel hůř než drobný uhřík na tváři puberťáka. \"Paráda,\" zasmál jsem se zeširoka, obléknul se a sešel k venkovním dvěřím. Chvíli mi trvalo, než jsem si nazul boty, které se vzpouzely, protože se jim z kontaktu s mými smradlavými ponožkami dělalo vždycky špatně. Nakonec jsem je pomocí tkaniček, kterých jsem použil jako opratí na divoké mustangy, přeci jen zkrotil a  navlékl na prohnilé nohy.

                \"Fajn,\" řekl jsem si a chtěl vyrazit do ulic Prahy, když jsem si náhle uvědomil, že jsem nahoře zapomněl svůj bágl. Zouvat boty jsem již nechtěl (a zničit si svůj koberec za milión teprve ne. Byly na něm totiž nakreslené malé rybičky, které žraloci na mých botách s chutí požíraly), protože mě jeden vyčerpávající souboj bohatě stačil a já si střádal energii na ruch velkoměsta. \"Azore,\" zavolal jsem proto na svého psa, \"přines mi baťoh. Myslím Jean-Paula, ne Fjodora Michajloviče,\" upřesnil jsem. Za chvíli se Rex objevil. Hbitě jsem uhnul před dalším výstřelem z jeho bouchačky a vyrval mu z tlamy baťoh. \"Díky Azore, můžeš si zase lehnout.\" A Rex mě poslechnul.

                Nahodil jsem na sebe baťoh a otevřel venkovní dveře. Vykročil jsem ven levou nohou. \"Crrrr,\" ozvalo se zvonění, když mě o půl palce minula splašená tramvaj. \"Sakra,\" ulevil jsem si pro sebe, \"příště musím být víc opatrnej.\" Dobře jsem si sice pamatoval, že ještě včera před  domem žádný koleje nevedly, ale velkoměsto se furt rozrůstá a požírá venkov. Zpropadená  urbanizace.

                Pro jistotu jsem se tedy tentokrát dvakrát rozhlédl a teprve pak vstoupil ven. Hned mě zachytila vlna davu a unášela mě pryč. Vytáhnul jsem z baťohu pádlo a začal kormidlovat směrem k metru, využívaje přitom všech proudů i protiproudů.  Brzy jsem zapadnul do podzemí a sjížděl po eskalátoru. Ten byl po ránu znovu hladový a jeho velká tlama s ostrými zuby na konci schodiště se otevírala a požírala turisty, kteří nebyli na podobnou věc připraveni. I já jsem využil jednoho japončíka, který, neuvědomiv si nebezpečí, cvakal kolem sebe fotoaparátem, odrazil jsem se mu od hlavy, tlamu eskalátoru přeskočil a už jsem byl na nástupišti.

                Teď byl relativně klid. Bylo načase si uspořádat myšlenky a vyhlédnout si nejsnadnější oběti u jednoho z vchodů k metru. Úplně na kraji stál zájezd z domova důchodců. Otřásl jsem se. \"Tam tedy ne,\" uvědomil jsem si. Ze všech tvorů, kteří nastupují do vagónů je třeba si dát největší pozor právě na důchodce a na kojence, ač vypadají nejkřehčeji a nejzranitelněji. S obojím již mám své neblahé zkušenosti.

                Není tomu ani týden, co jsem při vstupu do vozu metra zažil nejdramatičtější souboj svého života s jedním důchodcem alá Matrix. Mou nevýhodou bylo, že soupeř byl ozbrojen. Nejprve začal mávat svou holí a já nestačil uhýbat. Proběhl jsem po sloupu, abych se dostal z dosahu jeho vražedné zbraně a provedl trojité salto. Důchodce byl ale hned za mnou. Navíc při výskoku vyplivl své umělé zuby a ty mě s hrozivým cvakáním pronásledovaly. V poslední chvíli jsem uhnul a umělé zuby se zasekly do reklamy na žvýkačky Orbit.

                Chtěl jsem si vydechnout, ale důchodcova hůl již máchla těsně nad mou hlavou a roztříštila tři dlaždičky na stěně. Zachránila mě jen náhoda. Právě v tu chvíli totiž z metra vyskočil infarkt a zarafnul se nepřipravenému důchodci přímo do srdce.

                Z kojenci je to obdobné. Nepatří k nejsilnějším, ale ten jejich sací reflex!!! Onehdy jsem jednoho zakousnutého do svého palce převezl ze Skalky až na Dejvickou. Nepustil se, ani  když jsem ho vystrčil ven a on po cestě drncal o nerovné stěny. Zachránil jsem se až tak, že jsem začal osahávat jednu neznámou mladou dívku. Ta, v domnění, že mi jde o sex, se blaženě usmála a obrátila se ke mně. Kojenec, ucítiv bradavky a mléko, se hbitě přesál a já urychleně prchnul.

                Bylo tedy třeba dobře diagnostikovat situaci, než metro přijede. Naštěstí jsem uprostřed spatřil partičku skinheadů. \"Sláva,\" zaradoval jsem  se v duchu a mnul si ruce, \"to bude jednoduchá práce\". Když metro dorazilo, zaklepal jsem jednomu z nich na rameno. \"Hoši,\" řekl jsem nahlas, \"támhle za rohem na vás nějakej cikán ukazoval fakáče.\" \"Kde?\" otázal se jeden z nich, a když jsem máchnul rukou jedním směrem, všichni se tam jako jeden muž rozběhli. S uspokojením jsem nastoupil do tlačenice ve voze. 

                Cesta probíhala jako obvykle. Pevně jsem se držel zábradlí, aby mě metro nevyplivlo dřív, než jsem chtěl. Na Staroměstské jsem se pustil a hned jsem byl venku. Tam už číhal revizor. Marně jsem kličkoval zleva doprava a zprava doleva. Revizor byl zjevně již zkušený borec a moji hru prokouknul. Tentokrát mi pomohlo štěstí. Od rána, kdy mě zastřelil Rex, mě totiž pronásledovala smrt a teď už mě doháněla. Rozmáchla se a sekla kosou. Rychle jsem se pokrčil a revizorovi ulítla hlava. Na nic jsem nečekal, vyskočil jsem a smažil si to po eskalátoru nahoru. Tenhle byl už zjevně překrmen a tak ho stačilo jen podrbat na madlech a pustil mě dál.

                Pro jistotu jsem zašmátral v kapse, jestli mi nezůstala peněženka, ale zázrak se neudál ani tentokrát. Jako vždycky mi jí ukradli kapsáři, na ty se člověk mohl spolehnout. Vytáhnul jsem čepici a sednul si venku na chodník. \"Dejte veteránovi z 1. světové války,\" naříkal jsem a tvářil se co nejublíženějí. Po dvou hodinách jsem vstal. Konečně jsem získal na oběd svou korunu šedesát. Kromě toho ještě sadu plivanců od některých chlápků. Pečlivě jsem ze sebe kemry setřel do zkumavek a ty zašpuntoval. Konečně, každý plivanec se může hodit. Až třeba někoho znásilním a zabiju, zanechám na místě cizí DNA.

                Pečlivě jsem se oprášil a zamířil k právnické fakultě. Cesta proběhla bez potíží, a tak jsem se brzo ocitnul před budovou. Krychle se na mě nepříjemně mračila a cenila zuby. Po pěti letech jsem ale už byl na její fígle zvyklý, a proto jsem nebojácně rozrazil lítací dveře. Třikrát jsem vlítl dovnitř a ven, než se mi podařilo najít správný rytmus a pustil jsem se ve vnitřku budovy. Hned na schodech jsem uviděl děkana. Ze slušnosti jsem se mu pozvracel pod nohy a ulehl na zvratky. Děkan spokojeně pokýval hlavou, prošel se mi pozádech a putoval dál. Všimnul jsem si, že náležitou úctu mu prokazovali i další studenti.

                Vstal jsem ze země a vydal se na přednášku. Jako obvykle byla přednášková síň prázdná. Urychleně jsem zalehnul k zemi, aby mě lektorův bystrý zrak nezahlédnul, což by mohlo mít katastrofické důsledky u zkoušky. A to už jsem hned musel čelit útoku paragrafů, kterými lektorovi ústa zasypávala sál. Důmyslně jsem se ukryl pod Kantovu Kritiku čistého rozumu. Chvíli má barikáda trvala, ale za chvíli i Kant polevil po útoku novelizace občanského soudního řádu. \"Na ústup!\" zavelel jsem si a prchal pryč. Jen tak tak jsem stačil zabouchnout dveře, aby se mi jeden z paragrafů (tuším, že to byl paragraf 46) nezachytil svým horním zobákem za sako. Po takovém děsivém zážitku jsem si potřeboval odpočinout. Vyšel jsem tedy ven, k Vltavě. Zapálil jsem si cigaretu a lačně natáhnnul čerstvý vzduch. Bylo na čase, smog už mě málem udusil.

                Řeka tekla proti proudu, jako obyčejně, když je velký vítr. \"To budou zase na Rakovničáku záplavy,\" pomyslel jsem si a v duchu se loučil s mým domovským městem típaje přitom cigaretu.

                Slunce neposedně poskočilo po obloze, takže se přiblížila noc. \"Kurva, to to ale letí,\" řekl jsem neopatrně a už to tu bylo - přede mnou se objevil pasák s čertovskými rohy. \"Přejete si dívku s aidsem, ta je za 10.500 eur, nebo se syfilem - 5.400, s kapavkou za 3.000, nebo jste labužník a dáte si se všemi nemocemi dohromady? To by bylo za 20.000,\" ptal se úlisně a já si s úděsem uvědomil, že jsem v Perlovce. \"Mám jen korunu šedesát,\" odpověděl jsem po pravdě, \"nemáte nějakou bez nemoci?\" \"Takové již nevedeme,\" odvětil zachmuřeně pasák a zase zmizel.

                \"Co naplat, je třeba vyrazit do hospody,\" a jak jsem řekl, tak jsem i udělal. Hned za rohem na mě čekal můj Černý kamarád, který se objevil jako vždy včas. Společným úsilím jsme zapadli do putyky. \"Ach, tady je krásně,\" projevil své silné poetické sklony můj Černý přítel. Zasedli jsem ke stolu a mávli na vrchního. \"Dvě sodovky,\" měl jsem na jazyku, ale v tu chvíli se projevili magické sítě plzeňského Gambrinusu. Kroužil kolem mě v neprostupných kruzích a jeho rezavá barva mě oslňovala oči. Nechtěl jsem padnout do jeho tenat, a tak jsem hrdě vykřikl: \"Dvě sodovky!\" Slovo sodovky však Gambrinus tvrdě udusil, takže zaniklo v hluku putyky. Chtěl jsem zavolat znovu, ale to už před námi stála dvě piva. V nerovné bitvě jsem opět podlehl.

                Abych alespoň částečně zahladil svůj neúspěch, pokusil jsem se tvářit intelektuálně. \"Přečtu si noviny, ať vím, co je nového ve světě,\" podotkl jsem ke svému Černému spolusedícímu a sáhl po novinách. Hned na první stránce na mě jukala tvář Klausozemana, dole se blyštila Rumlova pleš. Rychle jsem otočil na stránku Ze zahraničí, neboť Grebeníčkův srp a kladivo bych už asi neunesl.

                \"Pozor,\" vykřikl Černý kamarád a strhnul mě k zemi, neboť na stránce vybuchoval další palestinská nálož v izraelském autobuse. Čtyři návštěvníci restaurace nebyli tak hbití a hostinský nad nimi začal stavět pivní hrob. Raději jsem pověsil noviny zpátky na věšák, abych předešel dalšímu neštěstí.

                Čas se posunul asi tak o deset piv dál, když k nám přišel vrchní a zapískal na píšťalku. \"Končíme, pánové,\" ujasnil situaci a přinesl lístek. \"Dneska je to zase na sekeru,\" řekl můj Černý spolustolovník svou oblíbenou frázi, když z opasku  vytahoval onu dřeverubeckou zbraň. Hostinský pokýval hlavou a schoval si ji do své sbírky, která se pro naše časté návštěvy už značně rozšířila.

                A pak jsme vyrazili domů. Černý přítel mi zmizel ve tmě, se kterou se dokonale maskoval a já tak putoval sám, používaje přitom všech čtyř končetin ke zvýšení stability. Země se totiž ten večer točila nějak obzvláště rychle, a tak jsem byl rád, že jsem se mohl opírat o pevné stěny budov.

                Nakonec jsem šťastně dorazil. Otevřel jsem dveře a nechal odpadnout boty a domotal se do postele. Když jsem usínal, vzpomněl jsem si, že jsem jako obvykle zapomněl vyndat svému psovi z revolveru náboje, ač jsem si to přes den stále opakoval. Nad podlahou okolo mě ale vládla bouře, takže ta se nebezpečně vlnila. Raději jsem proto zůstal ležet na posteli a usilovně jsem se držel okrajů této \"vlajkové lodi\".

                Alespoň zítra vstanu do dalšího obyčejného dnu, takového jako jsou tucty jiných. Ale co to tady všechno plácám, vždyť to jistě všichni sami znáte z vlastních zkušeností.                           (Praha, 11.4. 2002)