Princova volba - část 1.

Povídka ze Tří království, mého vlastního světa. Předchází My z Ronavionu.

Aksel, král temných elfů, a Faenwyd, král světlých elfů, si dali za cíl splnit něco, co se posledních patnáct století zdálo býti naprosto nemožné - nastolit mír mezi oběma druhy elfů, a to skrze sňatkovou politiku. Aksel má dceru, Faenwyd syna. Podaří se jim, přes námitky okolí, dohodu naplnit, nebo v tom bude nějaký háček?

Mezi temnými a světlými elfy snad nikdy nevládlo přátelství a mír. Na počátku věků, kdy temní vznikli mučením a magickou přeměnou lesních elfů, prapředků elfů městských, se možná dalo hovořit spíše o vzájemné lhostejnosti. Oba druhy si žily svým vlastním životem: mezitím, co lesní elfové tančili na lukách a zpívali stromům, temní se skrývali v chladných podzemních chodbách, aby jejich bledou pleť nedráždilo – pro ně nemilosrdné – slunce. A tak se postupem času rozvinula i povaha temných; ve stínu se schovávající šedé eminence Ronavionu, úskočný národ, který měl velice v oblibě duté prsteny a nebezpečné podzemní tvory náhodně vyskakující tak, aby s určitostí někoho zabili.

Na území Ronavionu postupně vznikla dvě království temných elfů: Severní a Jižní podzemní říše. Byly doby, kdy spolu vládci obou udržovali jakž takž příměří (dá-li se u temných o něčem takovém hovořit), které se střídaly s vleklými spory, někdy vrcholícími válkou. Ani v jedné z nich se vladař temných nemusel ohřát na trůně příliš dlouho, pokud nebyl dostatečně krutý a vychytralý.

Každopádně když je přestaly bavit podzemní roztržky a došlo k rozpadu císařství, přesunuli svou pozornost k výpadům na povrch. Ani toto období však netrvalo věčně; tipec jim zatnul Titus I. se svými spojenci. Poté, co byl král Dareos zabit v bitvě na Zpívající planině, zbabělé temné elfy na nějaké loupeživé výpravy dočista přešla chuť. Ti ze severu se namísto toho zaměřili na o dost lukrativnější činnost: otrokářství. To vedlo mimo jiné k navázání diplomatických vztahů s orky, kteří byli jinými rasami přibližně stejně oblíbení. Jižní království s tím na severu přerušilo veškerý kontakt, a přestože nadále existovalo, příliš toho o jeho dalším osudu nikdo nevěděl.

***

V době našeho příběhu se v Severní podzemní říši už delší dobu držela na trůně dynastie Roznathairů. Současný král, Aksel Roznathair, byl na vkus svých poddaných trochu měkký, jak se proslýchalo, ale zároveň si dokázal udržet pořádek ve svém království. Ten si dokázal ohlídat s pomocí Damona , který byl jeho nejbližší přítel a kapitán stráží v jedné osobě. Kromě toho, že se strážní starali o bezpečí krále, sloužili jako tajná služba. Lepšího muže si na tuto práci Jeho Výsost vybrat nemohla. Tu pohrozil, tu pustil nějakou minci z měšce či jed do jídla, a pak poučenému dotyčnému stejně potají poskytl protijed.

Ptáte se, jak se Aksel se svou povahou vůbec stal panovníkem? Inu, jeho otec, Eirikr, byl celkem pětkrát ženat. Z těchto svazků se mu narodilo sedm synů a tři dcery. Ze všech dětí byl Aksel právě nejmladší a zdánlivě nejméně schopný. Období, kdy jeho starší sourozenci soupeřili o moc, tedy přežil bez úhony, a to tak, až byl nakonec poslední. Tedy, poslední, který připadal v úvahu; jeho vlastní sestra, která byla jen o rok starší, neměla o rodinné šarvátky a kralování ani v nejmenším zájem. Sotva dosáhla plnoletosti, veřejně se zřekla titulů a nároků a odešla na povrch, kde se také vdala, pravděpodobně za světlého elfa.

Vědom si toho, že chce, aby dynastie Roznathairů měla pokračování i po jeho smrti, vybral si Aksel tu nejlepší ženu podle svého vědomí a svědomí. Tak po jeho boku usedla na trůn královna Regana. Neuplynul ani rok a narodil se princ Rasbell, následník trůnu, a brzy po něm jeho sestra Nenenga. Při narození prince Laresea, třetího z královských dětí, však královna naneštěstí zemřela. Ministři a jiní „chytráci ode dvora“, jak jim Aksel často říkal, krále nabádali, aby se oženil znovu a jeho děti tak měly matku. On si však až moc dobře pamatoval, jak to bylo s jeho vlastním otcem, pěti královnami a všemi nevlastními sourozenci. Přesně o to dvořanům šlo, nikoliv o blahobyt princátek.

I bez náhradní matky děti rozkvetly jako tři růže. Staršího syna si už teď všichni předcházeli a vypadalo to, že s ním jako s králem budou možná i spokojení. Měl na temného elfa široká ramena, a také většině z nich viděl přes hlavu. Jeho rysy mohly vypadat možná až hrozivě, když je korunoval výrazný, téměř až orlí nos a obočí jako dvě havraní křídla. Nic z toho však nebylo na škodu. Více Aksela trápilo jeho troufavé chování a panovačnost, ale s tím se nic udělat nedalo, protože tyto vlastnosti už byly pro temné elfy typické. Alespoň se nenechá jen tak sesadit, pomyslel si král. On také nebyl zrovna typickým temným.

To Lareseus byl jeho pravým opakem – útlý a uhlazený, s jemnými rysy. Povahově byl z dětí asi nejvíce podobný Akselovi. Král tedy doufal, že se případným sporům o trůn po otcově smrti mladší synek vyhne bez újmy, ale spoléhat na to nemohl. Když už ne svým temnoelfím já, překvapil ho Lareseus něčím úplně jiným: jednoho dne, to mu bylo asi šestnáct, přišel do královy komnaty s tím, že se zamiloval do jedné dívky. Hned nato dodal, že bude otcem. Poté, co Aksel zapil prvotní šok pohárem lišejníkového vína, naznačil synovi, že by se měl s dotyčnou slečnou co nejrychleji oženit. A tak se teď mohl král těšit z malého vnoučka, kterému dal Lareseus jméno Torfen. U dvora dostal klouček přezdívku „Stříbroočko“, neboť se narodil s velmi bledými, na světle stříbřitě se blýskajícími duhovkami. Na první pohled však jeho oči vypadaly tak bizarně, až měli rodiče strach, že je slepý. Naštěstí se obávali zbytečně, synáček byl zcela zdravý a dělal mladému páru radost. Tím, že princova žena nebyla z nijak vysoce postavené rodiny, navíc zajistil to, že při mocenských šarvátkách opravdu nebude nikoho zajímat.

***

Poslední dobou však krále trápila jedna zásadní věc, a sice: co s Nenengou? On ani Damon tady nebudou věčně, aby ji ochránili před intrikami u dvora. Princezna už byla ve věku na vdávání, ale kdyby ji dal někomu z těch podzemních chytráků a podvodníků, moc by sobě ani jí nepomohl. Sňatek s někým z Jižní podzemní říše by taktéž mohl znamenat problémy, pokud by tamější vládce byl vůbec ochoten navázat kontakt. Zbývala tedy už jen jedna možnost: Povrch. Jak to však sdělit poddaným, a především princezně? Jak budou reagovat? Bude král elfů z Povrchu ochoten alespoň zvážit to, že by se jeho syn, o němž Aksel věděl jen z doslechu, oženil s princeznou temnoelfího rodu?

První, co by měl udělat, bylo každopádně zeptat se přímo princezny. Nechtěl, aby dopadla jako jeho polorodé sestry. Ty otec zasnoubil za jejich zády s muži, které sotva znaly. Možná proto se v nich pak žluč vařila natolik, že se obě chtěly stát královnou,  otrávily své manžely a později i sebe navzájem.

Řekl tedy svému sluhovi, aby došel pro princeznu a jal se rychle převlékat. Tuto činnost raději prováděl sám, přece jen, neměl by věřit někomu, kdo se jej přímo dotýká a může mu v nepozorovaném okamžiku vrazit dýku mezi žebra.

V rychlosti si navlékl bílé punčochy a černý doublet, vyšívaný fialovou nití. Zanadával při pohledu na rukávy, u ramene rozšířené do jakéhosi balónku, na němž se v pruzích střídala černá a fialová barva. Aby vypadal patřičně královsky, nasoukal se i do kožešinového pláště po kolena a na hlavu si nasadil klobouk zdobený ametystem, s bílým peřím trčícím na stranu.

Stihl to jen tak tak; zrovna, když si urovnával klobouk, vrzly dveře a dovnitř vstoupila princezna Nenenga, v červených šatech s čtvercovým výstřihem, jak to mladé dámy u dvora často nosily. Pas šatů byl tvarován do špičky a jeho linii přesně kopíroval ozdobný pásek z perel, aby tvořil kontrast s rozšířenou dvouvrstvou sukní, dole lemovanou pruhem černého saténu. Černé byly rovněž prostřihy na rukávech, spodní vrstva sukně a její čepec, sestávající se z vyšívané čelenky a neprůhledného závoje. Perlový měla také náhrdelník, přičemž v jeho prostředku seděl velký broušený rubín. Těsně obepínal její bílou šíji. Při pohledu na něj se Akselovi sevřelo srdce. Patříval totiž královně Reganě, jeho milované ženě. Jen zamrkal a okamžitě myšlenky na minulost zaplašil. Neneginy šeříkové oči se na něj upíraly. Čekala, co jí otec sdělí.

„Drahá… jsi má jediná dcera. A já bych byl nerad, kdyby se ti, až tady nebudu, něco stalo. Však víš, jak naše panstvo dokáže být kruté.“

Nenenga přikývla. Vzpomněla si na lorda Anvoria, šlechtice, jež se o ni už nějakou dobu ucházel. Byl o téměř dvacet let starší než princezna, vdovec, a jeho nejstarší byl jen o trochu mladší než ona. Proslýchalo se, že manželku neustálým týráním dohnal k sebevraždě.

„Proto si já i Damon myslíme, že by bylo vhodné, kdybys odjela na Povrch,“ dokončil svou řeč Aksel.

Princeznu tento výrok znatelně překvapil. „Na povrch? Ale co tam budu dělat? Kdo se o mě postará? Vždyť to tam vůbec neznám,“ spustila zmateně.

Aksel jí chlácholivě položil ruku na rameno. „Zachovej klid, Nenengo. Nikdo neřekl, že tě prostě vystrčím na Povrch a nechám vlastnímu osudu. Budeš v bezpečí, u dvora krále světlých elfů. Má syna. Určitě si s ním budeš rozumět.“

***

Už je načase, pomyslel si Faenwyd, král Ronavionu. Pergamen, který právě ležel před ním na stole, by mohl znamenat konečný mír pro celé království.

„Kdopak ti píše, drahý, smím-li to vědět?“ Král se otočil. Stála za ním Aflamdie, jeho manželka. Oříškové vlasy jí v copu spadaly přes rameno až k pasu.

„Nebudeš tomu věřit, ale Aksel Roznathair,“ s klidem odpověděl své ženě. Než královna stačila vznést dotaz, proč mu píše zrovna vládce temných elfů, přímo jí odpověděl: „Rád by k nám poslal svou jedinou dceru, princeznu Nenengu.

Tím však docílil jen toho, iže se Aflamdie dále vyptávala. „A co u nás ta princezna bude dělat?“ chvíli přemýšlela, pak pokračovala. „Snad nechceš… Anerethana…?“

Faenwyd vložil dopis zpět do obálky. „Aflamdie, sama musíš uznat, že je nejvyšší čas podívat se mu po vhodné manželce.“ Nechtěl, aby princ kráčel ve šlépějích svého otce; ten s vybíráním své vyvolené otálel tak dlouho, že když se Anerethan narodil, bylo králi již téměř padesát. Když pak přišla na svět i malá princezna, Ceridwen, měl už vlasy spíše šedivé než v barvě pšenice.

„Vždyť o tom děvčeti nevíš nic, snad kromě toho, jak se jmenuje! Navíc je to temná elfka! Opravdu chceš riskovat, že následník trůnu zemře během vlastní svatební hostiny na otravu?“

Faenwyd se s heknutím zvedl ze židle, drže se za bolavou kyčel. Už nebyl nejmladší a začínaly jej trápit různé neduhy. Položil Alfamdii ruku na rameno a zacpal jí ústa polibkem. „Uklidni se, drahá. Myslíš, že bych se našemu synovi nepostaral o ostrahu?“

Královna však jen zakroutila hlavou. „A do ložnice jim taky chceš dát ostrahu? Vzpamatuj se, Faenwyde! Jsi král, ne spisovatel romantických příběhů.“

Faenwyd si však tvrdohlavě stál za svým. „Příliš to hrotíš, Alfamdie. Nebo si doopravdy myslíš, že je princezna natolik hloupá, aby se o něco takového pokusila?“ Nerad viděl svou ženu rozčilenou. Byla stále ještě mladá a velice pohledná, ale hněv jí ani trochu neslušel. Přitiskl ji na sebe.

„Tiše, drahá… ber to z té lepší stránky – mohl by konečně zavládnout mír mezi temnými a světlými elfy.“ Hladil ji po vlasech a druhou rukou držel kolem boků, jako by to znovu byla ta mladá hraběcí dcerka, již poznal onehdy při slavnostech letního slunovratu a už od první chvíle si byl jist, že potkal svou budoucí manželku.

Aflamdie přitisknutá k jeho hrudi se neklidně zavrtěla. „Já bych si také přála mír mezi elfstvem, ale co na to poddaní? To děvče nezná naše zvyky, neskryje se před sluncem, u dvora ji budou nenávidět… nejsi první král světlých elfů, který se pokouší usmířit s temnými skrze sňatkovou politiku.“ V manželově objetí se jí zklidnil dech. Věděla, jak moc ji i po těch letech - a přes velký věkový rozdíl - stále miluje. Často říkával, že se s ní cítí mladý.

Odvedl ji k velké posteli s nebesy, na níž od nepaměti spávaly královské páry, a kde se všichni králové a královny Ronavionu, vládnoucí po Titovi I., narodili. Posadil se na okraj a Aflamdii sobě na klín.

„Už Ciernaig, syn Tita I., poznal, jakou udělal chybu, když se zasnoubil s princeznou Hilduarou a málem zemřel její rukou během svatební noci. Princeznu Elivenn utrápil její temnoelfí muž, král Ronveron. Ani zásnuby Gileaendala s Tyrianou, mladou následnicí trůnu, nedopadly dle očekávání. Proto mám z toho tvého nápadu obavy, Faenwyde. Jeden by mohl říct, že máme přece ještě Ceridwen, ale jsou to naše děti, ne zboží na trhu.“ Poslouchala tlukot manželova srdce a zavřela oči. Od začátku jí bylo jasné, že Faenwyd tento svět zřejmě opustí o mnoho dříve než ona. Děkovala bohům za každé ráno, kdy ji probudil polibkem na líčko.

Král ji hladil po boku. „Aflamdie, ujišťuji tě, že mi se to – na rozdíl od mých předchůdců – povede. Věř mi. Poučil jsem se z jejich chyb. A takto hodlám svůj návrh přednést i královské radě.“

Aflamdie si povzdechla. „Dobrá tedy. Tvůj návrh podpořím, ale pokud se Anerethanovi něco stane… bude to tvou vinou.“

---