Pocítil jsem potřebu psát

Ten okamžik… Pocítil jsem potřebu psát. Psát, jenže k čemu? k jaké z dlouhé řady událostí, které se toho roku staly? Hlavou mi běžely myšlenky jako rychlí pavouci, po kterých zůstává jen otisk v mysli.

Napadlo mě, že bych mohl psát o té cestě.. Tajemná cesta, při níž se toho tolik stalo a která v sobě nesla tolik znamení. Jenže u čeho se zatavit? U ní, určitě u ní, té dívky, kterou mi ji kdosi neznámý seslal, aby ji následně pochybným zásahem zase povolal nazpátek. Kdybych ale psal o ní, nebral by příběh konce, neboť láska je vždy bez konce; jakkoli mizí, pokračuje někde, kde už naše vědomí nevstoupí. Anebo psát o té události v hotelovém pokoji? Zaplašil jsem nápad psát právě o ní, protože by mohla budit zdání holé nemožnosti.

Anebo bych mohl psát o dni, v němž se objevilo to, o čem nelze nikdy mluvit, ale čemu by bylo lze dát pravé jméno. Ještě při vzpomínce na tu událost se mi rozklepaly ruce. Ne, o tom psát nemohu.

S největší pravděpodobností bych mohl psát o události z tramvaje, plovoucí podél řeky toho dlouhého červencového večera. Tomu by každý přišel na chuť, byl jsem přesvědčen. Něco tak úžasného se nestává často, možná jednou dvakrát za život. A přesto jsem se rozhodl nepsat o tom.

Pak mi náhle vytanula vzpomínka na ta slova, magická slova pronesená jedné noci. Uvízla mi v paměti tak silně, vklíněna mezi tolik jiných slov a vět, že ještě dnes se mi chce mysl rozskočit. Jako by ani nebyl jeden svět, ale světy nejméně dva, a o tom dalším lze se dozvědět jen prostřednictvím těch slov. Už už jsem se chystal psát právě o tomto navštívení magickými slovy, když tu se má vůle stočila jinam.

Vybavilo se mi vše, každičký detail. Smrákalo se, ulicemi šel už podzimní chlad a náhle za mnou kroky. Ohlédl jsem se a nevěřil.. Jak to ale přesně podat? Začít tím telefonátem, který mě vehnal do ulice? Anebo začít rovnou cestou? Ne, toto zákonitě musí ztroskotat.

Vkládám text do láhve a posílám ji po vlnách. Přichází černý trpaslík, nakloní se ke mně a šeptá. Natahuji se rychle po lahvi, ale už na ni nedosáhnu…