puzzle

víš, jak dlouho čekám na tendle moment, kdy se usměješ ze zrcadla a povíš ahoj. Taková obyčejná věc. Ale nad tvé síly, chtěla jsem ti popřát všechno nejlepší, ale tys propukla v pláč. Jak tě mám utišit, kdo ví?!?

uplynula dlouhá doba a spojení nula, nula nic. Řekla jen přijdu později (taktně) a už se neukázala. A tak mě tu nechala sama se sebu -  schizofrenie - resp. já a mé tři hlasy, a v tu chvíi jsem stála na začátku mého příběhu.

nemá cenu tady vyprávět příběhy, stejně by to nikdo nečet, ostatně ...

jsem ráda, že se mám, i když to bolí a nevím, jak k sobě, je to jako skládat puzzle rubovou stranou nahoře...