Prasátko

Nemohl jsem dospat. Dopoledne půjdeme se školkou do divadla. Nikdy jsem tam nebyl.Prý se tam sedí ve tmě. Ve školce tmu nemáme, když hrajeme divadlo. Na mě vždy zbyde role čaroděje, nebo zlého krále. Prince jsem nikdy nehrál. Princátko musí být pořád Mareček. Je modrooký, světle kudrnatý a drobný. Lehce bych ho přepral.

 

Maminka mi ráno vnutila bílou košili.e

„ Jdeš poprvé do opravdového divadla. To je velká věc. Musíš být vždy hezky a čistě oblečen. Hlavně si dávej pozor at´ se při svačince nezamažeš,“ poučovala mě maminka s úsměvem.

 

Ve školce jsme svačili kvasnicovou pomazánku s chlebem a přeslazené kakao. Pomazánka divně smrděla.

„ Už nemůžu,“ špitnul jsem zoufale.

„ Nic si nesnědl, ani kakao si nedopil. Čekáme Vítečku jen na tebe. Jestli ten dobrý chlebíček nespapáš, žádné divadlo nebude,“ zlobila se učitelka.

„ Marečku, vem si svačinku, je výborná,“ šermoval jsem mu chlebem před obličejem.

„ Nech mě být,“ odstrkoval mě rukou.

„ Tak vypij za mě to hnusný kakao,“ poručil jsem.

„ Vypij si ho sám.“

„ Co děláš, drcnul si mi do hrníčku,“ zděsil se Mareček.

Pár kapek vystříklo na umělohmotný tác. Nevím, co mě to napadlo, vzal jsem svůj tác do ruky a bouchnul jím Marka do hlavy.

„ No, tohle! Co se tu děje? Běžte od sebe. To se dělá , mlátit kamaráda? Koukejte to dojíst, ale honem!“ křičela učitelka.

„ Na,“ hodil jsem mu nedojedený chleba na tác.

„ Si to sněz,“ hodil mi ho zpátky.

„ Moc se na vás zlobím. Místo divadla půjdete s paní učitelkou Vandou domů. Ona má na zahradě chlívek s prasátkem. Tam vás zavře a to vás odnaučí dělat lumpárny,“ řekla vážně učitelka.

 

Začal jsem mít strach, přeci by nás doopravdy nezavřela. K našemu velkému překvapení se tak stalo. Nejméně oblíbená učitelka nás zavřela do smrdutého malého chlívku.

Čuník byl celý špinavý, slintal a chrochtal.

„ Marečku, to jsme jako Jeníček s Mařenkou, asi si nás chce taky vykrmit,“ řekl jsem ustrašeně.

„ Vítku, ona nás zamkla na petlici, co když nás prasátko sežere? Já chci ven!“ křičel Marek.

„ Chceme domů,“ úpěli jsme oba.

Díval jsem se škvírkou přes dřevěné dveře.

„ Hele, vidím učitelku. Nese kbelík. Určitě nám jde otevřít. Počkat, jde dál, ani se sem nepodívala,“ řekl jsem sklesle.

„Vítku, mě ten čuník očuchává.“

„ Asi se chce kamarádit, koukej jaký má pěkně zakroucený ocásek,“ řekl jsem.

„ Vlastně je roztomilej,“ povídal Marek.

„ Zkus si ho pohladit,“ nabádal jsem ho.

Marek se váhavě dotknul malou ručkou prasete.

„ Nic to není, nekouše, jen funí,“ řekl jsem.

 

Otočil jsem se a ve dveřích stála učitelka.

„ Tak co holomci, mám vás tu nechat?“

„ Ne, ne, ne, my už budeme hodný,“ slibovali jsme.

„ Jen aby! Dám prasátku napapat a půjdeme do školky na oběd,“ řekla rázně.

 

 

 

 

Ve školce se nám všichni smáli.

„ Jé vy smrdíte jak čuníci. Kde jste byli?Je to pravda, že vás učitelka zavřela do chlívku?,“ ptali se zvědavě kamarádi.

„ Náhodou to bylo bezva, lepší než pitomý divadlo,“ chvástal jsem se.

„ To určitě! Jak znám Marečka určitě brečel a možná se i počůral do kalhot. My jsme viděli Červenou Karkulku a dostali jsme výbornou bábovku,“ vytahoval se Pavlík.

 

Mrzelo mě, že jsem na představení nebyl. Jelikož, se pak už nikdy nekonalo. Kromě procházek do lesa, jsme byli jen u zubaře a toho se bojím víc než prasátka ve chlívku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---