Fotbal 2

Pokud by jste si mysleli, nebo mi snad i pro moje vlastní dobro přáli, abych se po minulé zkušenosti s fotbalem definitivně rozloučil, byli by jste na omylu. K radosti své a děsu svých spoluhráčů jsem se rozhodl ve hře pokračovat. Došel jsem totiž k názoru, že v opačném případě bych svět o dost ochudil. Po minulé neděli mě navíc na ulici začali zdravit ostatní členové týmu a já získal nový, dosud nepoznaný, pocit sounáležitosti. V baru, kde jsme se náhodou setkali s některými hráči, jsme zapili první hru a probrali můj výkon. Zanechal totiž v některých tak silný dojem, že se k němu prostě potřebovali vrátit. Nedivím se.

Týmový duch hry mě oslovil i přesto to, že minulý zápas jsem strávil pomněrně o samotě a především v těch částech hřiště, kde se vlastně ani moc nehrálo. Dokonce se tam příliš ani nevyskytoval míč. To mi dalo podnět ke zlepšování v mnoha oblastech. Pokud pomineme techniku, fyzickou kondici či dokonce pochopení pravidel hry, mým hlavním předsevzetím bylo prostě strávit více času s ostatními. Během hry jako. Rozhodl jsem se proto pro video trénink a věnoval pro začátek několik desítek minut sledování těch nejlepších hráčů. Když mi došla energie, v ovladači od televize, řekl jsem si, že nechám mozek informace zpracovat a v klidu vyčkám na další hru. Pak přišla neděle. Pohledy, které mě provázely, když jsem podruhé, teď již poměrné známý, přicházel do naší turfové arény, byly, po pravdě, hodně smíšené. Pootevřená ústa, povytažená obočí a nechápavé kroucení hlavou jsem se ale rozhodl si vyložit jako obdiv, že jsem to nevzdal. Navíc vůbec nemusí patřit mě, říkal jsem si, člověk je v těchle vypjatých předzápasových situacích dost citlivý. Asi. Co já vím, že jo.

Tým mě ale jako vždy podržel. Někomu sice cukaly koutky, ale všichni se snažili. Pokud se však ten člověk kolegiálně udržel při pozravu a vzpomínce na minulý zápas, tak nejdéle při mém prvním pokusu o žoviální kontakt s míčem během zahřívání jsem již rozzářil úsměvů hned několik. Moje motivace pro hru je velmi vysoká. Pár kluků již hraje, trochu líně sice zdá se mi, prostě si nahrávají mezi sebou míč. Protože chci ukázat, že se ve hře jednoznačně lepším, vřítím se mezi ně a šikovně a s prakticky minimálním kontaktem je oberu o míč a zase jejich skupinku, teď již s míčem přilepeným k noze, opouštím. To ještě mlčí. Nic neříkají ani, když dobíhám pro zakopnutý balón a z postranní čáry provedu perfektní vhazování po autu. Konec konců nikomu se pro ty míče mimo hřiště moc běhat nechce a já ten den měl energie jako fretka. Nakonec jeden z nich zakopne míč za brankovou čáru. A protože jsem týmový hráč, navíc mám naterénováno, že jo, tak zase běžím pro ten míč. Aby se ostatní neunavili. Vracím se teda k hřišti. Postavím si míč na rohový kop, vše mi přijde v pořádku, celkem pěkná situace. Začnu si udivené kluky povely rovnat před bránou a trochu mě štvě, že brankář je zase bůh ví, kde. Ale co, to je jeho problém. Připravím se na výkop, ale obvyklé postrkávání a rej před bránou, které běžně rohový kop doprovázejí, nenastává. Už už se chci rozeběhnout a napálit to, v 3 představách přímo na perfektní nechytatelnou hlavičku do rohu brány. Když v tu chvíli mi klepe na rameno ten flákající se brankář. S úsměvem mi sdělí, že ještě nehrajeme. Že jako je ta rozcvička a jestli vím. Jako na zahřátí. A já že vím. Velmi silně si to uvědomuji. V tu chvíli, kdy mi to řekne teda. Odbíhám se rozcvičovat někam dál. Už mi nepřijde, že si jen tak líně kopali.

… No nic, příchází další hráči a už jsme všichni. Před hrou ještě proběhne nezbytné zdravení. Což by se mohlo zdát jako jednoduchá prkotina, ale je to opravdové peklo. Samozřejmě chci každého pozdravit tak, aby bylo vidět, že jsem součástí týmu. K tomu musím logicky ukázat, že dobře vím, jak se tým zdraví a mám v tom dlouhou praxi. Prostě, že je to pro mě automatická rutina. Tahle, na pohled malá věc, je pěkně důležitá, tak nějak stvzuje to, že tam patříte. Něco jako skautský pozdrav, což je vlastně podání ruky při kterém dva prsty zajedou mezi sebe jinak, než u běžného potřesení. Jednou jsem si u něj málem zlomil malíček. První je Steve. Při pozdravu se mu samo dívám do oči, ale pokradmu sleduji i jeho ruku. Bude to klasické podání ruky, cool pozdrav jako při páce, poplácání po ramenou či dokonce chlapské objetí (to je v podstatě kobinace cool pozdravu a normálního objetí, ovšem mezi muži zůstanou jako bezpečnotní bariéra podané ruce). První podání ruky vyjde. Bylo to klasika. U druhého trochu zaváhám, napětí ve mě roste, není to prdel pokaždé trefit správný pozdrav jen znapatrných signálů řeči těla. Třetí pozdrav se moc nepovede, ruce se minou, chvíli vypadáme jak když na sebe z nepřirozeně blízké pozice maváme. To ovšem není nic oproti tomu dalšímu. Je to bodrý angličan, který se s hlaholením přižene a člověka napůl obejme. Jenže jak to ze začátku vypadá jako cool pozdrav, tak se každý pohneme jinam srazíme se hlavami a málem políbíme. V tu chvíli usoudím, že toho zdravení bylo dost, že mi jako stačí i kývání hlavou. Taky dobrý přece. ...

Tesně před hrou si vzpomenu na pauzu v polovině minulého zápasu. Odpočíváme, pijeme, různě si s pofrkáváním pohazujme končetinami a uvolňujeme svaly. Stojíme u laviček vedle hřiště, od pusy nám jde pára a celkově připomínáme splavené koně. Při jednom takovém vyklepnutí steheního svalu se bolestivě kopnu o betonový rantl u lavičky do prstů u nohy. Přitom to tupě pleskne. Asi tři lidi se otočí. Takže teď jsem prostě v prdeli a musím ten rantl nakopnout ještě dvakrát, že mám jako svou vlastní techniku jak pomoci svalům. Abych jako tu kyselinu mléčnou z té tkáně nejak dostal, že jo. Borci to nijak nekomentují. Je vcelku zima. “Víš, co maj fotbalisti úplně nejmíň rádi?,” pootočí ke mě hlavu Martin, který do té doby koukal nepřítomně někam do dáli přes hřiště, a hned pokračuje “takový ty nepředvídatelný typy. Oni totiž, když hrajou spolu dva lidi, co to aspoň trochu umí, tak nějak vědí, co mohou jeden od druhého čekat. Ale když přijde na hřiště někdo touhle hrou úplně nepolíbenej, tak se ho trochu bojí. Absolutně totiž nevědí, co od něj můžou čekat,” ušklíbne se na mě. “Kromě toho, že vlastně všechno,” dodá ještě na konec.

Tenhle komentář mi dost pomůže. Pochopím díky němu totiž spoustu až doposud pro mě nevysvětlitelných momentů. Jako třeba napjaté tělo našeho vlastního brankáře, připravené k okamžitému zásahu pokaždé, když mu nahrávám. Jak kdyby na něj jel kamion a on zamrznul na přechodu, nebo co. Taky zběsilý úprk našeho útočníka úplně jinam, než kam mu nahrávám jen proto, aby bránil útočníka soupeře, kterému jsem nahrál nakonec. Jak věděl, kam má běžet netuším. Nebo udivené komentáře “Ty vole, kam to zase běží,” při mém sprintu pro míč, který už je za čárou.

Hrajeme Teď konečně přišla chvíle zúročit můj videotrénink. Je to ideální situace všechny převapit. Situace během níž se můžu stát legendou. V mé mysli se to již děje. Vidím svůj první gól tak jasně, že o něm není pochyb. Vizualizace je mocný nástroj profesionálních sportovců, přečetl jsem si na internetu. Míč je v ideální pozici a přede mnou je docela dost místa. Vzpomenu si tedy na Messiho, nebo kdo byl ten člověk, co vypadal, jak kdyby právě nehrál devadesát minut fotbal, ale spíše přišel od kadeřníka, a stejně jako on se do rytmu kroku rozmáchnu rukama pro lepší rovnováhu. Ruka vedle stojné nohy jde daleko dopředu, později s ní plánuji švihnout pro větší sílu v kopu. Pravá noha, jejíž nárt se již za malou chvíli stane slavným, hluboce zapřažená vzad, stejně jako pravá ruka. Na chvíli vystoupím ze svého těla a vidím, že ta pozice je úplně stejná jako v televizi. Vší silou a s maximální přesností tedy kopu do míče...když v tom mi někdo zedadu dá šlapáka jako kráva. Válím se na zemi s bolestí v levém lýtku, je to v prdeli, a u toho se děje několik věcí.

Pro mě ta nejdůležitější je, že míč naprosto hlemýždím tempem doletí až k udivenému brankáři, kde jej mírně klepne do ruky a s líným žuchnutím spadne za brankovou čáru. Je to jasné skóre pro mě. Můj scénář o legendárním gólu se ale nekoná, protože většina hráčů kouká na mne. Aby taky ne, po takovém faulu. Kouknu světácky za sebe, kdo mě takhle zprasil. Nebudu jako ty padavky z telky simulovat. Navíc jsem i přes tuhle evidentně zcela ne fair play hru dokázal dát branku. Takže chlapským přístupem můžu jen získat. Jenže za mnou nikdo není. Zavládne ve mě zmatek posíleným nechápavými výrazy jak spoluhráču, tak kluků z druhého týmu. Přehrávám si teda v hlavě celou situaci, znova se na to dívám jako by zvenku a vidím…sám sebe jak si tou vší silou pravé nohy při své legendární střele nakopávám levé lýtko a pak jen tak zbytkovou silou ťuknu do míče. Pak už jen padám k zemi a zbytek už znám.