Smrt novináře. O jedné kompenzaci

Smrt novináře. O jedné kompenzaci

Sociální sítě a média vůbec rozhýbala smrt slovenského novináře Kuciaka. Zatímco nevíme téměř nic o tom, co se stalo v hodině smrti, víme až příliš jasně o tom, co se stalo a děje po ní. Tento hyperreálný aspekt kauzy je dobrou ukázkou toho, jak funguje baudrilardovský koncept simulakra.

Ještě jeden pojem ale situace aktualizovala, a to kompenzační teorii německého filosofa Odo Marquarda. Podle té je téměř vše, co v životě činíme, jen kompenzací něčeho jiného, a týká se to celých dějin a procesů dějiny utvářejících. Jakkoli Marquard z kompenzace vyvozuje pozitivní důsledky a vposledku ji uznává za pozitivní hybný činitel modernosti, prudký rozvoj nových médií a digitálního světa přivádí na scénu značně pochybné kompenzační motivy. A jeden z nich se ukázal i v probírané kauze.

Vezměme si kupříkladu trh s nemovitostmi. Jejich ceny, ať už v důsledku stavebních uzávěr si regulačních zásahu centrální banky, stouply na nemravnou úroveň. Toto je důvod k burcování lidu. Anebo ohromná rozvodovost, v důsledku které vyrůstají nové generace dětí nějak (zatím těžko říct jak) ovlivněných trvalou absencí jednoho z rodičů. Téměř milion občanů České republiky (slovenská data neznám) v exekuci. Otrocké pracovní podmínky v korporacích; Amazon prý monitoruje skrze speciální „hodinky“ tempo práce svých zaměstnanců. To všechno jsou důvody pro skutečné rozhořčení se.

Namísto toho ale lidé hystericky, až orientálně (pohřben v svatebním obleku), burcují k obraně – jednou smrtí poraněné – demokracie. Jaká lež, jaká kompenzace neschopnosti rozpoznat skutečnou tíseň, která společností prochází a jíž je třeba se postavit na odpor.