Šachové zastavení v hospodě Ukoně

 

 

                                                                                                                             39/1997/1

 

Šachové zastavení v hospodě U koně 39/1997

 

      Jirka s Lenkou Leničkou a Haničkou si vyšli na procházku s tím, že se někde zastaví na pohárek nebo skleničku. Zastavili se u hospody U koně. Byla to hospoda u nádraží. Později ale zanikla, protože sousední hospoda Laguna se rozšiřovala a v těch místech je nyní bowlingová  dráha. V té době ale ještě fungovala. Byla vyzdobena obrazy nějakého všeuměla. Byly docela hezké. Posadili se u stolu. Jirka si dal dvoudeci červeného vína a ostatní si dali kofolu. Přes jeden stůl seděl starší muž a měl na stole rozložené šachové figurky na šachovnici. Jirka se zvedl a šel za ním. Dal se s ním do řeči. Slovo dalo slovo a že si zahrají. Představili se a podali si ruce. Podle jména a podoby starší muž usoudil, že se znal s Jirkovým otcem a že byli kolegové v šachovém oddílu. Rozestavili figurky a začali hrát.

      Starší  muž povídal, že se vrátil po pěti letech na amestii z kriminálu. Prý že zabil svoji bývalou ženu. On ale říkal, že o ničem neví, protože měl alkoholové okno. Pro sebe si trochu později prohodil: „To by mě zajímalo, kdo mě zabil moji ženu.“ Pak už seděli mlčky a hráli. Jirkův soupeř koukl na šachovnici vždy jen na 5-10 vteřin, pak upil ze sklenice piva a dal už jen bloumal očima po hospodě.

      Jirkovi se vybavilo několik  dávných okamžiků. Tehdy vyšel s tatínkem jako kluk z banky, kde bydleli, na nějakou procházku a tatínek se zastavil v Labuti, což byla hospoda téměř vedle banky, aby si tam koupil cigarety. Když už odcházeli, zastavil se tatínek u jednoho stolu, kde seděl nějaký muž s rozloženými šachovými figurkami. Jirka si sice nepamatoval jak vypadal a ani o čem se bavili ale došlo mu, že je to ten samý muž. V hlavě mu uvízlo jen několik  vět:

     „ Jirko ty jsi takový dobrák, tobě by dokázal ublížit leda nějaký blázen.“

     „ A ty zase tolik nepi, ať nevyvedeš nějakou hovadinu. Ty seš dobrej kluk, ale když se napiješ už to není ono.“

      Byly to takové banální věty, ale svým významem jakoby mířily přesně na skutečnost přibližně za 30 let dopředu. Jako by šachista vystihl, co se asi bude dít na šachovnici života za 15-20 tahů a určil strategicky budoucí směry útoku a obrany i další možné události. Tuto šachovou jasnozřivost jako by použili i na události a život kolem nich. Ten muž u šachovnice tenkrát těmi slovy asi narážel na tatínkovo jednání, o kterém se Jirka dozvěděl z doslechu. Jirkův tatínek byl bankovní finanční inspektor. Jako takový při své práci řešil spolu s účetním jednoho družstva zpronevěru peněz. Z jeho funkce mu vyplývala i povinnost podat trestní oznámení, na jehož základě by se dotyčný provinilec dostal do vězení. Tatínkovi se ale nechtělo poslat do vězení otce od rodiny a přemýšlel o tom jak to udělat. Promluvil si s prokurátorem a dopadlo to takhle. Finanční revizi odložil na pozdější termín s tím, že nejsou kompletní všechny doklady. A hříšníkovi dal na vybranou: Buď zaplatí chybějící částku do daného termínu, nebo půjde do vězení.

      Dotyčný potom roztrušoval, že ho tatínek vydírá a aby mohl zaplatit chybějící peníze, musel prodat část svého majetku. Jirka jako malý kluk slyšel od maminky nějaká slova, že je někdo syčák, že ho tatínek zachránil před kriminálem, a že když se sním tatínek potkal, tak si s ním ani nechtěl podat ruku.

      Prý že: „ S blázny si ruce nepodává.“

      Možná, že to proběhlo na ulici před bufetem Bílý lev. Tatínek si říkal, že se k němu zachoval férově a podával mu ruku. Dotyčný to tak ale nebral, protože si myslel, že ho připravil o jeho poctivě nakradené peníze.

      A tady je ta možná záhadná souvislost na stejném místě o mnoho let později.

      To už byl tatínek v důchodu. Občas si zašel na pivo do bufetu Bílý lev na náměstí. Kdysi dávno to byl hotel Veliš. Pak v tatínkově době nalevo od průchodu byla cukrárna a napravo bufet. Tatínek se tu někdy setkal s bývalými kolegy z banky, kteří sem chodili na oběd. Občas se tu setkal s někým s finančního úřadu a podobně. V bufetu ale  také dost často seděl jeden méně duševně vyvinutý. Měl papíry na hlavu. Znamenalo to, že nebyl právně odpovědný za své jednání. Někdo říkal, že je mongol.

                                                                                                                              39/1997/2

 

 

 

Bydlel v usedlosti u Mělkovic, kde měl snad kozu a možná i krávu. Do Žďáru jezdil na nákupy, na jídlo a na pivo. Když tam pořád viděl tatínka, tak si ho tak trochu přivlastnil do svého prostoru.

      Byl začátek ledna roku 1995. Tatínek stál před bufetem a bavil se z někým z finančního úřadu. Tenhle ten postižený přišel a začal tatínka tahat za kabát, za rukáv a nějak divně mu podávat ruku. Asi si s ním chtěl popřát k novému roku. Tatínek ale na něj nebyl naladěn. Zazněla tu ta samá slova, která už tu kdysi zazněla:

      „S blázny si ruku nepodávám.“

      Dotyčný se naštval a několikrát s tatínkem praštil o zem. Ten měl nohu zlámanou v krčku a na následné komplikace v nemocnici zemřel.

     Nyní před Jirkou seděl ten, který vyslovil kdysi věštbu, která se naplnila. A tohle proběhlo Jirkovi hlavou, když seděl u šachovnice.     

      Mezi tím Lenka, Lenička a Hanička dopily a přišly se za Jirkou rozloučit a šly domů. Jirka zůstal se šachovnicí a svým šachovým soupeřem v hospodě. A co se dělo na šachovnici? Jirka si vylosoval černé figury a začali hrát. Jirka cítil, že Jirkův soupeř je dobrý šachista. Soupeřovy tahy byly sebejisté a útočně zabíraly prostor. Navíc měl výhodu prvního tahu. Zatímco Jirka nad svými tahy jen zkoumavě kroutil hlavou. Cítil, že to asi nejsou nejlepší tahy, ale nic lepšího ho zrovna nenapadalo. Provedl královskou  rochádu, zatímco soupeřův král zůstal v centru a místo rochády vyrazili pěšci na královském křídle. Jirkův soupeř prohodil, že tuto variantu hrál Robert Fischer, což byl jeden z nedávných šachových mistrů světa.

      Jirka si uvědomil, že soupeřovi pěšci královské strany se stanou postupující útočnou hradbou, kterou by snad zastavil jen za cenu ztráty figury, ale asi by stejně došli až k jeho králi a  při podpoře útoku figurami by to bylo už smrtelné ohrožení krále. Zbýval jen nějaký čas, než útočná hradba pěšců dorazí. Jirkovi zůstala otázka: Co hrát? Neznal tolik teorii, ale intuitivně se rozhodl útočit a postupovat v centru. Jirkův soupeř se nezdržoval obranými tahy v centru a postupoval dál se svou útočnou  řadou. Jirka získal zadarmo jednoho pěšce z centra. Přitom se dal bránit, ale byl obětován za rychlejší postup útočící řady. Jirkovi se otevřel centrální prostor, na jehož konci byl už soupeřův král se svými figurami. Jirka ukázal rukou na královskou polovinu a na krále soupeře a řekl:

      „Co tady tohle.“

      Přitom si myslel slova: „Pozor na krále.“

      Jirka viděl jak soupeřovi oči sklouzly na ústupová pole svého krále.

      Asi si řekl: „Je kam utíkat.“

      Mávl rukou a dál zase bloumal očima po hospodě. Ale Jirkovi  dalekonosné figury obsadily  svým působením tyto ústupová pole a pak následoval útok na krále zakončený matem. Jirkův soupeř byl překvapený, ale pak řekl Jirkovi, že šachy hraje dobře. Objednal mu ještě jednu dvoudeci červeného. Jirka ji dopil, rozloučil se a pak už šel domů.

 

      Tyto dávné nebo ještě dávnější události uvedené v této kapitole se opravdu staly. A to nejdávnější tatínkovo jednání ještě navíc připomíná jeden předmět. Je to obrázek nebo už obraz, který věnoval tatínkovi onen účetní s kterým tuto zpronevěru společně pracovně řešili. Tento účetní byl nevinný ale z titulu jeho funkce na něj mohlo neprávem spadnout obvinění, ze zmizení oněch zpronevěřených peněz. A tak za to, že tatínek všechno vyřešil  a dal do pořádku, mu věnoval tento obrázek. Obraz ještě dnes visí na stěně v rodině Zdeňka S., i když celý příběh, který připomíná už dávno zavál čas. Je na něm dívka v šátku. Byl to ale jakýsi magický vzkaz do Jirkovy rodiny. Takhle nějak podobně kdysi vypadala budoucí partnerka Jirky Lenka. Jen neměla šátek.

 

      Pojďme se podlívat na další tvrdé souvislosti: Jirkova maminka vyprávěla, že když tatínek ležel na ortopedii, přišel za ním doktor, nebo primář a řekl mu:

                                                                                                                               39/1997/3

 

 

 

      „Vaše zranění je takové, že můžete zemřít. Ale když mi dáte 5 tisíc, tak zařídím, aby se to nestalo.“

      Je tu domněnka, že kdyby odmítl, tak mu to hypnoticky vymaže z paměti a nic se neví. A tak tatínek řekl: „Já to řeknu manželce.“

      Maminka už měla z knížky vybrané peníze. On ale řekl: „Nic mu nedávej.“

      Maminka o všem referovala Jirkovi.

      Pak ale řekla: „Nikde to neříkej a raději na to zapomeň.“

      To se i na dlouhé roky stalo. Co se pak událo? Tatínka položili vedle okna, které bylo stále pootevřené, díky zaseklému, naplno puštěnému radiátoru. Byl leden a venku mráz. Proto dostal od průvanu zápal plic. Pak dostával takové léky, že po nich mu selhaly ledviny a on zemřel. Pravděpodobně v nemocnici na kraji města, někde na Vysočině to nebylo léčení, ale jen statistické testování, jestli při uměle vyvolané komplikaci zápalu plic dojde k úmrtí.

 

      Kdyby se Džordž dostal náhodou do této nemocnice, tak tito lékaři, vedeni šéfkou smrťáků, se mu budou za jeho slova mstít. Pak už jen stačí čekat, kdy mu třeba podřežou žíly a řekne se to je sebevražda. Vždyť je to jen drobný chirurgický zákrok. Nebo to bude něco jiného. Pravděpodobně by vítr foukal i z vyšších pater. Jsou to ale jen možné a nemožné osudy a budoucnost.

 

      Přidávám zajímavost o tom, jak se pak léčila komplikace: Zlomenina krčku se zápalem plic. Maminka vyprávěla, že když už měl tatínek zápal plic a bral ty hrozné léky, řekl jí, že má hroznou chuť na pivo. Maminka se zeptala sestry. Ta řekla:

     „V žádném případě. Vždyť bere léky. A tohle je alkohol.“

     O nějaký rok později byl v rozhlase vysílán rozhovor z jedním brněnským lékařem, jako taková zajímavost. Ten si všiml, že tuhle komplikaci přežívají alkoholici. Uvědomil si, že pivo proplachuje ledviny a vyplavuje lékové škodliviny z ledvin. Začal proto při této komplikaci předepisovat dvě piva denně. Měl vynikající výsledky. Později se začaly vyvíjet jiné léky. Kdyby tenkrát  maminka občas tajně podstrčila tatínkovi pivo, mohl se ještě těšit ze života.

 

     A jaký byl další osud tohoto druhého šachisty? Jednou ho našli v lese oběšeného. Pravděpodobně se mu vrátila paměť. A to udělalo své. Co se povídalo? Prý se svou ženou byli už rozvedeni. Ale občas ji navštěvoval. Hlavně po výplatě. Ona ale chtěla za sex po něm peníze. To ho štvalo. Zvlášť, když se dozvěděl, že takhle chce peníze i od jiných chlapů. A tak, když zase po něm chtěla peníze. Naštval se a už to bylo. Své udělal i alkohol a to v takové míře, že měl alkoholové okno a nic si nepamatoval.

 

      Po shrnutí možných i nemožných osudů všech, co byli tenkrát v restauraci U labutě, se zbývá zamyslet: „Netušili ti šachoví kamarádi svoji budoucnost?“

 

      Jako u každé kapitoly si musíme odpovědět na otázky: Byla to blamáž autora, výplod chorobného mozku, nebo realita?

 

           Kde je pravda?

 

---