Pomalu mi táhne na sedmnáct

Aktuálně mám dovolenou a hrozně moc jsem chtěla psát, protože když jsem v práci není na to psaní tolik času. Chtěla jsem psát o tom, co se stalo a co se děje, ale jako by mi došla slova. Slova, která mě napadala nevystihovala to, co jsem tím vším vlastně chtěla říct, a tak mi v sešitě zbyl jen proškrtaný papír. Nemohla jsem v sobě najít to správné rozpoložení na to, abych mohla psát. Psát to, na co jsem zvyklá, psát to, jak se cítím a co mi obyčejně jde samo. Dnes mám to správné rozpoložení na psaní, a tak jsem se rozhodla toho využít místo čtení knih, díky kterým unikám reálnému světu, protože tímhle způsobem uniknu mnohem snadněji a účinněji. Jen mezi námi, každý přece máme něco, díky čemu unikneme realitě, když nám už vážně leze na nervy. Pro někoho to je hudba ať už v podobě zpěvu nebo tance, pro někoho sport a nejlepší osobní výsledky a pro někoho prosté posezení v kavárně ať už o samotě nebo s někým blízkým.

A tak píšu, poslouchám přitom cvrkání cvrčků, do toho mi potichu hraje pomalá, klidná hudba a koukám na les. Existuje lepší místo na psaní? Dle mého jich moc není!

Co si budeme povídat, každý má dobré a špatné dny nebo týdny, jak chcete. A občas jeden den nebo týden vyjadřuje to dobré i špatné, jako u mě. A tak se vracím k první větě: Pomalu mi táhne na sedmnáct. Je to zvláštní pocit, že přede mnou už bude jen rok, kdy nebudu dospělá. A vlastně se skoro nic nezmění, jen číslo mého věku, ale vlastně se toho změní hodně, až moc. A je přirozené mít strach.

Ale o ničem z toho, co jsem doposud napsala jsem vlastně vůbec neměla v plánu psát, mluvit. Chtěla jsem mluvit o tom, že mi pomalu táhne na sedmnáct a já jsem si až teď uvědomila tolik věcí. Začala jsem mít svou hlavu a věci si řešit po svém, začala jsem žít. A ptám se sama sebe: je to dobré nebo špatné?  Jsem si naprosto jistá tím, že pokud tohle čte i někdo starší, směje se nebo alespoň pousmívá, jak tahle holka musí být naivní. Ano, naivita patří k věku. Začít žit v sedmnácti, co to je za hloupost, že. A víte co? Každý začne žít jindy. Někdo po dvacítce, někdo po třicítce, někdo déle a někdo nikdy. Já radši budu ten případ, který začne dřív než nikdy. Neříkám, že jsem neomylná, že se cítím dospělá ani že jsem vyhrála v loterii všechnu moudrost světa. Jen si chci tohle přečíst za pár let a sama nad sebou si jistě řeknu, jak jsem byla naivní, ale v něčem je ta naivita a nevědomost krásná.
Já… začala jsem pracovat. A ano, poprvé. Ale mám dobrý pocit, řekla bych že mě to dost naučilo. A to hlavně v osobním životě. Už se tolik nebojím lidí, naučila jsem se s lidmi lépe komunikovat a zjistila o sobě spoustu nového. Nyní už si nebudu tolik stěžovat na práci ve škole, protože jsou i horší místa (haha, stejně to dělám). Taky jsem poznala nové lidi, některé mám tak blízko u srdíčka, jak je to jen možné a jiné zas ne. A možná tenhle článek ani nezveřejním a nechám si ho čistě pro sebe, co já vím. A možná zveřejním jen některé části a bude to až za měsíc.

Táhne mi na sedmnáct a já přemýšlím, co bude dál. Co mi poskytnou následující léta života. Co jednou budu dělat a v čem tkví ten pomyslný kámen spokojenosti a klíč k truhle se štěstím.

A tak vím, že miluju psaní. Ráda pomáhám lidem a „dostávám se jim do hlavy“ a mám ráda svůj obor, který studuji. A tak kdo ví. Možná jednou budu majitelka nebo provozní hotelu či penzionu, možná budu cestovat a psát o tom a možná si zařídím vlastní ordinaci a budu psycholožkou, a nakonec se těch lidských problémů zblázním. Kdo ví. A možná skončím úplně jinde a jinak. To je ve hvězdách.