Chvilka snění

    Nevím, jak se to stalo. Pamatuju si jen záblesk bílého světla, a pak sem už jen klouzal ve větrných proudech. Kroužil jsem a pomalu stoupal. Žádný leknutí. Nic. Díval sem se na stromy pode mnou. Špičky jehličnanů trčely z prostředku kruhu rozvitých větví se silně zelenými jehlicemi. Bylo jich tam hodně. Uléhaly hustě a těsně na sebe a tvořily krásný rozsáhlý zelený komplex. Ten v dáli končil odříznutý polní cestou. Nebyla černá. Měla hnědou barvu. Bylo možný na ní vidět větší kameny. Cesta rozdělovala spolu s mýtinou les na dva menší. Vypadaly jako ostrovy oddělené mostem. Na tohle všechno jsem se díval. Ale měl jsem i vnitřní zrak. Cítil sem ho někde uprostřed hlavy, někde přímo ve středu lebky. Byl to zrak dravce. Bystrý, štiplavý, ostrý. Ale bez známky krvechtivosti. Žádný ničení. Jen let.  

 

     Musel sem se pořád usmívat. Nebyl to ale obyčejný smích. Usmíval jsem se, jako když tě něco právě napadne, jako když se na někoho díváš výhružně, on se bojí, a ty si zatím jen tak hraješ, a těší tě, že ta ustrašená, doširoka otevřená očka pozorují zděšeně a s očekáváním tvůj další pohyb, nádech, záblesk v očích. Ale nebyla v tom škodolibost. Muselo to vypadat divně, takový úsměv na zahnutém zobáku zakončeným smrtelně ostrou špičkou…… .…

   Stoupal jsem výš a výš ve spirále. Krajina byla čím dál tím rozlehlejší. Uvědomil jsem si, ucítil jsem, jak mě po křídlech hladí sametově chladný vítr. Přesně mi omývá kraje mých paží, klouže hladce po peří a jemně je tlačí na pokožku.

 

 Mávl jsem křídly poprvé.   

 

 Otočil sem hlavou a podíval se na pravou peruť.

 

 Máchl sem podruhé.           

 

 Jak je příjemné hladit proud vzduchu. Jemně sem si s ním pohrával. Nebe nemělo barvu. Vzduch neměl barvu. Nebylo zataženo. Nebylo ani jasno. Bylo bezbarvo. Ale mělo duši.  Mohutnou sametovou duši. Dala se pohladit.

 

          Najednou sem pocítil nutkání v hrdle. Musel sem prohnat úzký proud řezavého vzduchu přes hlasivky. Po prostoru se rozlehlo protáhlé vzlyknutí, výkřik. Zvuk probíhal mezi stromy, odrážel se od skály a získával na mohutnosti ozvěnou. Ztotožňoval se s každou molekulou vzduchu a země.     Vychutnával jsem ho.    

 

 Nikam sem nespěchal. Počkal sem, až úplně utichl.

  

    Kolem svištěl samet.     

 

  Zvolal sem znovu.            

 

  Vše probíhalo stejně. Stejně neporušeně. Stejně sladce. Ani jeden odlišný zvuk. Akorát nynější skřek měl trochu jinou chuť.

    Vražedné pařáty nebyly ze ztvrdlé kůže. Byly sametově měkké, klidně spuštěné podél těla.

 

   Vyrval sem si jedno pírko z hrudi, chvilku ho podržel v zobáku 

              a pak pustil.          

                       Klesalo pomalu . točilo se jako já, ale opačným směrem. Chvíli sem ho pozoroval.       

    

    Zvedl sem hlavu ke žhavému žlutému rozpitému kruhu nade mnou.      

    Zase sem se usmál        

    a rozletěl se blíž k němu.

    Obletím ho…………..

---