Štamgast

Zpozorněl jsem a soustředil se mezi ostatními jen na něj.

Mluvil jako málokdo.

„Vteřiny co prožíváme, zažily milióny lidí před námi,“

začal a očima přelétl osazenstvo u stolů. „Jak s nimi naložili? Dokázali je ovládnout nebo jimi byli ovládáni?“

Seděl na barové židli. Před sebou ještě zbytek kořalky.

Když zjistil, že ho nikdo neposlouchá, pokračoval k barmanovi:

„Každá z těch vteřin mě znetvořila do podoby, ve které mě vidíš. Ale vtip je v tom si všechny z nich užít.“

V tomto lokále ho trpěli neradi, ale nenechával dluhy. Překvapivě. Svými názory marně vábil ostatní do řeči. Dnes jsem už na něj neměl čas.

Příště jsem slyšel hned ze dveří.

„Lidský život je příběh, který ti vypráví známý. Co se s tímto skečem dělo před započetím? Nebyl. Pouze vypravěč si ho v hlavě přehrával dokola, aby si jím byl jistý.“

Vstávaje k odchodu tvrdil:

„Co se dělo v průběhu příběhu? Posluchači byli zvědaví, co se stane dál a co se stalo po ukončení? Všichni vzpomínají a zvědavě naslouchají dalšímu sledu slov, který vypravěč započal.“

Jak procházel kolem mě, zašeptal:

„Současnost ti naslouchá. Mluv.“