SMARAGDOVÁ CESTA 2.Sirotci

2. kapitola

Sirotci                                                                                                10:15 Jičín, CZ 2016 A.D.

Na lavičce z námořnickejch pruhů se rozvaluje zakřiknutej opilec.
Tupě chrápe, v pobryndanym svetříku, na zoufale okousanym igelitu. Pod prdelí se válí vysátá petka od laciného vína. Zámecká paní. Dva litry života v žíznivém těle roztancovaly řádně protřepané rukávy ofáčovaného saka. Děravá huba se kroutí v nikotinové křeči. Ta by hulila. Zmuchlanej slepenec sisalu mezi ušima mává ve větru. Ještě trochu dýchá. Nozdry se klepou, jak parní lokomotiva při rozjezdu. Pod hlavou batůžek, na nohách kecky.
Bezďák na živo.
Pár metrů od hlavní scény sedí na lavičce patrně zamilovaný pár. On a Ona.
Ona nemůže odtrhnout svý velký mandlový oči od podřimujícího nachmelenýho chlápka.
On svý zraky přilepil na ni.
Volnoležec se pro-bou-zí …
Na vytrčenym plazáku ulpívá všechna vlídnost i svěžest jičínskýho zámeckýho parku.
Ona se zaškaredila, On sekl grimasou.
Mužik se posadil, snad rozjímal před vážným krokem. Náhle chmátl po batohu a s výkřikem :
„Okradli chudáka,“ vyšpulil vodnatý bulvy na Jolu, která se blížila rychlým krokem.
„Koukej navalit ten sešit, vožralo!“ vystřelila rozčertěná studentka.
„Já, já to našel.“
„Hovno! Ukradls mi ho u přepážky na poště.“
Přestože použitý zbraně ani výsledek nejsou nikdy jisté, schylovalo se k bitvě.
„Nedám! Moje! Nebo za rum.“
„Ty sviňáku … tady máš stovku a běž si ho vychlastat na moje zdraví.“
„Basu rumu. Jináč nic nebude!“ opáčil roztoužený piják.
„Zloději.“
„Vypuč si, když ty papíry tak chceš.“
 

„Jeane, dej mi pusu.“
„Počkej Gi. Ta holka je pořádně rozjetá. Ani bych se nedivil, kdyby mu dala facku.“
„Blbče!“
„Nevyšiluj beruško. Koukej radši na krásnou dramatickou situaci.
Kdo ví, o co tý brunetě jde …“
„Aby ses z ní neposral.“
„Ale no tak.“


„Dám ti dvě stovky, víc u sebe nemám.“
„Málo. Přitlač. Taková kočka nemůže mít nouzi o tintili vantili … hehehe.“
„Debile ... tak kolik. Kolik chceš?“
„Aspoň tisíc.“
„Proboha!“
Jola si konečně všimla vrkající dvojice. Krátce zaváhala, ale nakonec prolomila osudovou hradbu dělící dva různé světy a přece jeden.
Překročila příkop přes rozoraná pole. Přijala výzvu k letu.
„Přebrala jsem na poště zásilku a ten ničema mi obálku čmajznul a vypařil se. Slyšíte mě? Ano, vy dva na lavičce.“
„Prosím?“
„Můžete mi půjčit osm set? Vyberu na náměstí z bankomatu, ale nechci, aby mi tady ten chmaták frnknul.“
„A, o co jde, slečno?“
„O osum stovek. Seš hluchej?“ ozvalo se vedle z lavičky.
„Ptám se, o jaké dokumenty se jedná. To snad můžu vědět, když mám vyhodit třicet éček.“
Po tváři malé bojovnice přeběhl stín nedůvěry. Laskavý Grünsteinův hlas hnízdící kdesi v zátočinách podvědomí jí naléval odvahu do žil :
„Je zcela zbytečné troubit poznané pravdy do světa. Chodí kolem nich, někteří ochutnají, přesto neuvěří. Jen tím škádlíš ujařmená ega. A ta ti mohou ublížít.“
 

„Můj známý mi poslal dopis s hádankama. Prostě úkoly na cestě za poznáváním.
Jen tak blbneme a tedle smraďoch měl moc hbitý ruce na nepravým místě.“
„Luštění kvízů a hádanek mám rád. Peníze vám půjčím, ale rád bych TO viděl.“
„Jo, to je asi fér. Díky.“

„Pane somráku, tisícovka je na světě. Naval obálku.“
„Holka šikovná – hehe – litříček na rumíček a retka. Z ručky do ručky.
Žízeň je veliká, život ti utíká. Hehehe.“
„Konečně. Cože … je roztržená! Cos sebral?“
„Přisahám, že nic. Prachy tam nebyly a papíry s obrázkama mě nezajímaj.
Co bych s tím dělal. To jen pro vás, paninko, maj ňákou cenu.
Pro jinýho – klikyháky, houbeles. Hehe.“
„Snad nekecáš …“

„Já bych mu taky věřil slečno. Mohu … já jsem Jean R.“
„Mně říkají Jola.“
„ A moje jméno vás nezajímá? Jsem Geraldina C.“
Jola si prohlíží se zaujetím obsah obálky. Nevěnuje poznámkách ostatních pozornost.
„A já poďobanej Jack. Haha. Povedená čtyřka magorů …“
„Výpitek se zbláznil na druhou. Mušketýrek z mokrý čtvrti, co říkáš Gi“ špičkoval Jean.
„Nech ho. Je to chudák.“
„Žánej chudák. Já byl mistrem kraje v páce. Tss.
Prej chudák.
Vymlasknu půl litru vodky na dvakrát. Ha a teď mluv, mladej.“
„To bych byl mrtvej.“
Jean mrkl na přítelkyni.
„Já taky,“ přidala se jeho mandlová přítelkyně, „asi třikrát.“
 

„Náš opilý příteli, máš nějakou, víš co?“
„No nevim. Co?“
„Přece babu. Ženskou.“
„Jo ták. Mno, měl sem kámošku. Drahně let zpátky. Teďkons kecám s Fešandou v nádražce. Ale co ty, Casanovo? Máš šustibábu?“
„Cože? Jako co?“
„Píchačku. Prskavku. Máš?“
„Jste nechutný prase,“ vyjekla Geraldina.
Jola už v klidu pozorovala rozhovor a bavila se.
Jean byl určitě Francouz, žijící v Čechách, ale Geraldinu zařadit zatím neuměla.
„Zklidni hormon, mistře psanče, z papírový krabice.
Jolo, máme na sobotu koupenou zážitkovou akci v Praze. Fakt dobrou.
Únik z tajemný místnosti. Spousta úkolů a logických hádanek.
Jestli máš chuť pojeď s náma.
Nic tě to nebude stát. Budem skupina. Hromadně. Haha.“
„Jeane, neprovokuj.“
Jola se podrbala na čele.
„Nevím …“
„Koupit si zážitek, je jako jít místo milování do bordelu. Není to vopravdový.“
„Dostal jste ode mě prachy, tak se můžete jít ochlastat. Během hodiny v rauši.
Taky zážiteček. Váš.“
„Neměj péči, Eifelovko. I na to sem vodborník.“
„Dobrej jouk od bezďáka! Ten chlapík svýmu řemeslu vážně rozumí,“ smála se Geraldina.
„Tak už ho nechte. Možná je to kouzelník,“ přidala se Jola.
„Jen se chechtej, študentko.
Brzy budeš muset volit mezi tím, co je správný a tím, co je snadný.“
 

„Ještě nějaký moudro, staříku?“
„Poslední. Ve tvým životě se může stát všechno, co tě napadne.
Ne úplně všechno, není na to čas.
Ale cokoli, co ti třeba jen prolítne hlavou.
Tenhle vesmír to už umí!
A hurá do bezvědomí …“
Poslední opilcova slova Jola přemítala v mysli jako omeletu.
Volba mezi správným a snadným? To by zvládla.
Naproti tomu představa realizace vlastních snů jí připadla naprosto šílená.
Nemohla se jí nabažit, ale ani chytit, spoutat.
Ty pocity zpívaly svůj opus z moc velký dálky.

Mladý muž a dvě slečny zamířili na Valdštejnovo náměstí.
Jola pustila žilou účtu a splatila dluh.
Restaurace U Anděla již vyhlížela nově příchozí hosty.
Jean sice žertoval, ale nedočkavost mu kapala od úst.
Jola byla trošku napjatá a Gi?
Zlobila se za ulomený nehet na malíčku.
Leží opuštěnej pod lavičkou v parku.

 

„Dobrý den, co si budete přát?“ přikulil se ke stolu pučmeloud převlečený za číšníka.
Jean neotálel a vyhrkl : „Já pivo a ty presíčko s minerálkou?“
„Jo.“
„A já si dám vinnej střik do půllitru. Děkuju.“
„Ano, za chvilku jsem tady.“
„Tak to Jolo vybal. Jsem zvědavej k prasknutí. Haha.“
„Dobře, jdem na to.“

V obálce se skrývalo několik popsaných a ilustrovaných listů.
Žádný průvodní dopis. Žádné Grünsteinovo vodítko.
Jen řada obrázků a náčrtků.

„Počkej Jolo, ať nepomícháme pořadí stránek. I to může bejt důležitý. Nemyslíš?“
„Máš pravdu.“
„Už to nesu. Pozor, ať si ty dokumenty nepolejete.“
„Jo, to zvládnem.“

 

Dopis od Lea Grünsteina – 7 dokumentů

 

 

0)

 

Hic sunt leones

Prag + 66,6

1583 – 1634

+ 382

-----------------

2016

 

 

1)
křížová vazba

?

                        ????          ??              ??                         ?

?

 

1,5)

 

(albedo, nigredo, citrinitas, rubedo)                                                                   +   viridis

Borealis, Meridies, Oriens, Occidens

 

 

ALBE CROSS

 

2) lapis coloratus
 

 

nigredo, albedo , citrinitas, rubedo

 

Fidem – Humilitate -  Amor - Spero

 

 

3)

 

 

Červená Karkulka se vydala přes černý les za svou bělovlasou babičkou. V košíku jí nesla spoustu dobrot. Tři sklenice bezové marmelády, dvě popletené vánočky od Carly, půl tuctu lahviček se sirupem proti žluté zimnici a jeden a půl tuctu domácích vajec. Na lesní mýtině potkala červená Karkulka hladového vlka. Chvíli se přetahovali o plný košík, až se jim povedlo všechno rozbít. Všude ležela žlutá vajíčka míchaná s Carlynou vánočkou, bezem a sirupem. Vlk se náramně lekl a Karkulka vida tu spoušť, strachy zezelenala.

 

4)
sahasrara + 7 + muladhara

 

5)

              (+IS / -IS)

 

„To je ňákej schizofrenickej guláš. Jeane, rozumíš tomu? Studuješ archeologii, tak se ukaž.“
„Gi, neplaš. Je potřeba ujasnit si jednotlivý segmenty a jejich vztah k celku.
Jin a jang jsou jasný, ale proč na posledním místě? Co ty na to, Jolo?““
„Poznávám menhiry Stonehenge, židovskou hvězdu a čínskej jin a jang.“
„A co když to není židovská hvězda, ale hexagram, Šalamounova hvězda. Viděla jsem tu cetku  na trhu v jednom stánku.“
„Gi, to je objev. Muhehe.“
„Ale třeba má pravdu, Jeane. Ta říkanka je ovšem úchylná.“
„Možná je to záměr. Možná má upozornit nesmysly na něco důležitýho. Například je tu několik narážek na barvy. To by mohla být spojnice.“
„Nebo je to recept na něco hodně hnusnýho a jedovatýho a Karkulce se udělalo šoufl,“ odfrkla si Geraldina.
„Hm. Nebo slepá cesta do nikam,“ řekla Jola odevzdaně.
„A co znamená ten drak? Čtyři barvy. Jsou to omalovánky, který máme vybarvit?“
Jean mlčel. Byl zahloubaný do dokumentů na stole a poslední slova své pohledné přítelkyně vůbec nevnímal. Snažil se objevit souvislosti. Hledal cestu, která tajemné obrázky spojuje a ukáže další směr pátrání. Vidí mapu, s mnoha bílými místy, ale je to určitě mapa. Zdůrazňované čtyři barvy mu nedají klid.
Lapis je kámen. Lapis coloratus – asi barevnej kámen.
Zas ty čtyři barvy. Alchymie?
Nejde nakonec o lapis philosophorum?
Kámen mudrců?
Škoda, že jsem dával víc přednost exaktní vědě. Teď by se šiklo vědět víc o magii
a alchymistech. Na každý pád by mohlo jít o poklad. Velkej zlatej poklad.
„Proč nic neříkáš?“
„Dumám, Gi. Ty kresby mají něco společnýho s alchymií a magií. Asi  kámen mudrců. Ale je tu hodně neznámejch. Bude třeba něco nastudovat nebo aspoň prolízt internet. Nebude ti vadit, když si ty papíry zkopírujem vedle v Íčku?“
„Myslím, že s tím problém nemám.“
 

„Můžem ti píchnout jako parťáci. Na svýho učitele Grünsteina máš spojení jenom ty.
Ale ve třech se nám spíš podaří rozluštit celou hádanku.“
„Jo,to beru. Jdem do Íčka a kdy se zase sejdeme?“
Geraldina naznačila, že to záleží na Jeanovi.

„OK, dejme si tři dny na shánění informací a v sobotu - třeba po 13 hodině - se sejdeme zase U Anděla. Tady máš můj fon a provolej mě, Jolo.“
Jola souhlasila.
„A já se vrhnu na tu pomatenou pohádku O červený karkulce,“ přidala se Geraldina.
„Tam to smrdí nejvíc.“
„Jak můžeš něco vědět o smradu, když jsi věčně navoněná litrem Lancome? Hehe,“ popíchl ji Jean.
„Najednou ti to vadí.“
„Tak v sobotu.“
„Jo, v sobotu.“

 

 

---