SMARAGDOVÁ CESTA 4.Hledání trojského koně

4. kapitola

Hledání trojského koně                                                         13:07 / Jičín, CZ sobota 2016 A.D.

 

Posledních pár stolovníků se sklánělo nad svým poledním talířem. Segedín s knedlíkem nebo brambory na žampionech přilákaly pár místních osamělých duší a sem tam výletníka. Cinkání příborů pomalu ustávalo a U Anděla poklepávalo na putyční dveře ospalý odpoledne. Příhodná chvíle pro společenstvo nedočkavých spiklenců, kteří touží rozlousknout tři oříšky naráz v prstech jedné necvičené ruky.
Nedostatek odborné erudice doháněli infekčním elánem a neustálým tréninkem na e-cvičišti. V plné přehradě balastu pátrali proti proudu po slovech i náznacích, které by jim poskytly byť nepatrné světlo v dlouhém tmavém tunelu.

Velký Staropramen a dva vinné střiky již rozdělovaly stůl, který se pro tu chvíli změnil v historický hrací plán .
Jean promluvil první.
„Navrhuju, aby se každý vyslovil k jednotlivým bodům a sesumírujem info. OK?“
„To je objev polární záře, broučku.“
„Geraldino ty pěkně koušeš,“ přidala se se smíchem Jola.
„Taky se mi zdá dobrý, jak si Jeane minule zmínil, zkusit najít souvislosti mezi indiciema. Jestli jsou to vůbec indicie a ne jen soubor obrázků, z nichž jen jeden je ten pravej. Nebo správnej. Ale jak znám starého hermetika Grünsteina, nic v tý obálce není náhodou nebo zbytečně.“
„Souhlas. Proč by mudrc nebo guru dobrovolně předal svý tovaryšce sadu informací, z nichž jen jedna je OK? A dvě ze sedmi jsou logická blbost.“
„Co říkáš, zní docela stravitelně, ale …
Taky je možný, že starej lišák Jole zamíchal šest trumfů do mariáše a jednoho plonka,
kterej má odvést pozornost do časový slepý uličky. Aspoň já jsem přesvědčená, že ty náčrtky nejsou jen plochej rozměr, ale jsou provázaný časovou osou. A nedivila bych se, kdyby historický události byly zašifrovaný s ohledem na naši dobu.“
„Řeč hodná akademika.“
„Blbečku!“
 

„Gi, viděla bych to podobně. Podíváme se na dokumenty a pak můžem mudrovat dál.“
„Nějaké přání dámy a pane?“
„Díky, zatím nic, pane vrchní.“
 

„Hic sunt leones – je jasný. Zde žijí lvy.
Taky se pro neznámou zemi používal termín draci nebo Terra incognita.“
„To jsem věděla taky. A co Praha + 666, mudrlante z Bordeaux?“

„Ty čísla musíme rozluštit...“
„666 je číslo šelmy. Telefon na ďábla,“ skočila Geraldina Jole do řeči.
„Taky, ale od Lea nepředpokládám cestu do pekel.
Sčítání nebo odčítání je jasná kravina.
Už jednou mě jeden tajemnej žid  zavedl do Kopidlna a Jičína.
Vše začíná tady.
Spojení mezi Jičínem a těmi značkami bude zásadní pro další pochopení cesty.
2016 je tento rok. Takže 1583 a 1634 jsou asi taky letopočty.
Zjistím, co znamenají.“
„Ty ses rozjela, Jolo.“
„Přečkala jsem slušně ožralá celou noc v opuštěnym baráku, kde se děly fakt divný věci.
Ráno jsem se probrala, jakoby v jiným stavu.
A tím nemyslím graviditu, posměváčku.
Lehký trans navozující klid a pocit, že jsi integrální součástí úžasnýho vševědoucího celku.
Občas se to vrací, ale nevydrží. Jako nečekaný osvěžující vítr v parném létě.“
„Zajímavá zkušenost, Jolo.
Sedíme v jičínský krčmě, kdo byl nejvýraznější osobností tohoto města a žijící kolem roku 1600?“ položil dotaz mladý adept archeologie.

„Valdštejn“, vyhrkl výčepní muž a Jola se přidala.
„Albrecht z Valdštejna.“
 

„Jo, už to tady vidím. Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna.
Narozen v Heřmanicích u Jaroměře roku 1583 a zavražděn v Chebu roku 1634. Na počátku své éry bojoval proti Turkům, později si největší zásluhy připsal za úspěšná střetnutí ve třicetileté válce proti Dánům a Švédům.
Jeho největším soupeřem byl švédský král Gustav II. Adolf, který padl ve významné bitvě roku 1632 u Lützenu nedaleko Lipska.

S Ferdinandem II. jeho kariéra stoupala i náhle skončila.
Císař se díky pomluvám závistivců na nejrůznější úrovni cítil Albrechtem ohrožen a tak po dlouhém rozmýšlení podepsal dekret na jeho zatčení nebo zabití.
Stalo se tak 25. února 1634 v Chebu.
O život přišli krátce před ním jeho věrní Vilém hrabě Kinský, generál Adam Trčka z Lípy, rytmistr Jindřich Niemann a polní maršál Christian von Ilow.
Vraždu provedli cizinci: příčinu zosnovali tři generálové, kteří zradili Valdštejna, Italové Ottavio Piccolomini a Johann Mathias Gallas a Jan z Aldringenu, původem z Lotrinska. Skupinu vrahů vedl anglický plukovník Walter Butler, jejími členy byli skotští a irští
ostřílení vojáci Walter Leslie, později povýšený na maršála, důstojník John Gordon, strážmistr Robert Geraldin (Gi, nebyl to tvůj praděda?) a irský voják Walter Deveroux, který probodl Albrechta z Valdštejna.“
„To se povedlo, brouku. Nebyl to ani trochu žádnej můj předek a ani zadek,“ zakroutí hlavou a pokračuje :
„Valdštejn 1583-1634. Plus 382 se rovná 2016. Ďáblíkovo znamení nechme spát. Číslo 666 by mohla být v souvislosti s Prahou, a Valdštejnovými daty, i vzdálenost. Jeli jsme sem z Prahy asi 100km. Nerovná se to nějakým starým majlím?“
„Náhodou máš pravdu. Vygůglila jsem římskou míli. Je rovna 1.483m. Přibližně to fakt sedí. Praha plus 66,6 mil a jsi zde v Jičíně. Našli jsme první nitku.“
„ Holky, za starejch Římanů tady žili Germáni a pro říši to vlastně byla Země lvů. Jičín, jako plochu pro začátek příběhu a Valdštejna jako pero příběhu máme. Jdeme dál. Co ta křížová vazba?“

„Pán tvorstva zas vyžral všechnu slávu a my dělnice ducha máme furt jen dřít do úmoru, bez kapky vděku. Jolo, vzpoura žen!
V Čechách přece taková událost proběhla, nemýlím-li se.“
„Máš pravdu. Vlasta vedla ženy proti mužům po smrti kněžny Libuše.
Šárka poblouznila svého milého Ctirada a vypukla dívčí válka. Tolik pověst.“

„Vaše starosti na Adamova bedra.“
„Snad žebra, anatome.“
„Geraldino, nerejpej. Kdyby nebyly tvé každoměsíční dny krvavých obětí, mohl jsem ti poskytnout sociální pomoc v podobě neustávající sexuální revoluce.“
„HA – HA – HA. Mezi námi děvčaty.
Abych neměla ve svým kvetoucím věku menzes, musela bych bejt těhotná nebo se narodit tím chybějícím článkem mezi opicí a člověkem – teda chlapem, Jeaníčku.
O sexuálních orgiích se ve tvém případě dá hovořit i před našimi rodiči, protože puritánskou červenou knihovnu a ukecaný comicsový hrdiny znají taky.“
„Excusez-moi, mon cher.“
 

„Naběhl sis jak sele na rožeň. Gi ti vyprala kožíšek.“
„Nojo no. Máme tu druhej náčrt.
Křížová klenba. Piktogram muže a ženy poznáme všichni.“
„Ženy a muže. Nejsi vůbec galantní.“
„Ježíši! To je den!“
„Jeane, dal ses na víru? Chceš přijmout křest?“
„Rodiče mě nechali pokřtít hned po narození v katedrále Svatýho Ondřeje u nás v Bordeaux.“

„Já jsem taky křtěná. U protestantů – husitů v Čáslavi.“
„Bože Jolo, ty taky? Jsem jedinej přírodní neznaboh v naší partičce?
Nevěřím na monoteismus. Můžu mít bohů kolik chci, heč.“
„Tak si je vystav na nástěnku.“
„Vy se k sobě hodíte.
Druhej obrázek bych pootočila o 90 stupňů a ve vertikální poloze se jeví jako kříž.
Žena vlevo – srdce, muž napravo – hlava. Osa kuliček – nevím.“
„Jako žena samozřejmě těžko odhalíš tajemství osy kuliček.“
„Kolik ti vlastně je, Jeane?“
„Dvacet pět let. Gi dvacet sedm. A tobě?“
„Dvacet čtyři, ale pubertu mám daleko za sebou.“
„O kuličky asi nejde. Devět plus dva znaky.
Jsme v Jičíně a náš průvodce je Albrecht z Valdštejna.
Nemusím snad připomínat, že jeho život prolustrujeme do poslední sklenky vína.
Vzal bych si na starost vévodovo curiculum vitae.
Jola by z nás nejlíp jistě zvládla pověsti a příběhy nějak se týkající císařského vojevůdce.
A Geraldina by důkladně proklepla všechny důležité osoby v Albrechtově životě.
Máme na to maximálně měsíc, pak se vracím na  dva měsíce do Francie a naše malá mafiánka jede za svou milionářskou tetou na Sicílii.“

„Kecy v kleci. Nejsem mafiánka.“
„A strejda Cosimo zbohatl na chovu dvacetikilových králíků nebo na užitečných pojišťovacích radách váženým italským podnikatelům?“
„Jsou příběhy, který se už nevypráví. Strejda se jmenoval podle Cosima Medici a byl taky bankéřem. Nebo tak něco. A u nás doma jsi byl i ty zticha.“
„A divíš se? Ale jsou to jinak milí lidé, když je ovšem nenamíchneš.“

„Broučku, dost uuž. Netrap mě. V každý rodině je sem tam kázáníčko nebo škraloup.“
„Tvůj nápad s rozdělením studia Valdštejna je v poho. K mýtům a pověstem se asi dostanu nejlíp. Zkusím info i přes kámoše. Uvidíme, co vyždímu z knížek a z netu.“
„Já mám na povel drby a kdo s kým a proč. To je dobrá parketa.
Už víme, jak trávit dny a večery. A co bude s kuličkama?“
„Visí, pořád visí. Muhehe.“
„Skoro jak ten nachmelenej dědula,“ přidala se Jola.“
„Jolo, ten chlapík nebyl zas tak opilej, jak se tvářil. Zapalovalo mu to výborně. Možná jsme ani všechno nepobrali. Třeba ví mnohem víc.“
„Gi lásko, snad ho nechceš shánět po jičínskejch knajpách.“

„Já jen, aby nám ty jeho pravdy - plivaný skrz špinavý fousy – nakonec nechyběly.
Jsme na úplnym začátku a další nápovědy budou tvrdý oříšky.
Kdoví, kam to všechno povede.“
„Kam asi? K pokladu, naivko“ smál se Jean.
„Počkejte. Stonehenge je nápověda k astronomii. To by ovšem znamenalo …“
„Že kuličky budou planety!“
„Bingóó. Dneska se v luštění hádanek překonáváme.“
„Čtyři bratříčci bude Merkur, Venuše, Země a Mars. O kus dál, není to podle UA?“
„Jeane, co je UA?“
„Pyšnej frantík používá UA - unité astronomique.
Neumí to říct jako tři čtvrtě planety AU.
Astronomická jednotka = vzdálenost Země od Slunce. Je to tak?“
 

„Jo. Sto padesát milionů kilometrů.
Ten kříž se tváří jako naše Sluneční soustava.
Planetární systém devíti planet.“
„Devět? Krom čtyřčat ještě Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Pluto bylo zrušeno.“
„Gi, S Plutem devět a i když bylo pro prťavost vyřazeno, odborníci předpokládají, že velká devátá planeta na okraji Sluneční soustavy existuje.“
„Říkáš pravdu. Taky jsem o tom četla. To znamená, že křížová klenba, slovy starých mistrů - nebeská mechanika, je úplná soustava Slunce a devíti planet. A ten můj nápad se ženou a mužem?“
„Myslím, že si na svou otázku zrovna odpovídáš, Jolo. My holky známe síly jin a jang a při trošce dobrý vůle je lze aplikovat i na nebe.
Ten piktogram s pinďourem je jasnej chlap, ale taky Slunce.
Wiki praví : světlá tvořivá síla jang, koresponduje se dnem, symbolizuje oheň a vítr, působí opile a rádoby namakaně.“
„Prosím Gi?“
„Nojo. Já to tak mnohokrát viděla. Působí vesele a aktivně.
Nicméně druhej znak se tváří jako ženská a Měsíc. Ve Wiki se píše : tmavá pasivní síla jin, koresponduje s nocí. To jsou ty přílivy a odlivy.
Symbol vody a země, působí smutně a žensky.
Aby ne, když celej dlouhej život žiješ s bláznivým chlapem, kterej se furt za něčím nesmyslně honí. Viď, Jeaníku.“
„A ...“
„A co?“
„A vzájemně se doplňují. Jsou obsaženy v každé živé i neživé části vesmíru.
 A máme splněno.
Pozorovatelna Stonehenge plus Slunce plus Měsíc a devět planet s poměrnou vzdáleností od Slunce. Není to moc jednoduchý, Jolo?“
„Máme v ruce jen střepy a ne všechny.
Souvislosti jsou zatím v nedohlednu. Jdeme dál.“

 

U stolu se objevil číšník.
„Nerad ruším, ale nemáte nějaké další přání?“
„Přineste našemu vědci další pivo, já presso a Joli?“
„Ještě jeden bílej stříček.“
„Mám v kuchyni skvělej gulášek s knedlíkem nebo chlebem. Nedá si někdo?“
„Díky,  my už ochutnali místní pizzu. Nebo jo?“
„Je ostrej?“

„Jak jinak. Pekelně.“
„Tak já si jeden dám.“

„Ty sedmižroute, Jolo. A můj chudáček nedojedenej na tebe bude čumět, jak se cpeš? Neexistuje. Přineste, pane vrchní, tři guláše. Ale prosím s chlebem.“
„Všechny s chlebíčkem?“
„Jo. A než přinese papů, povím vám zajímavou historku s Valdštejnem, na níž jsem na netu  narazila. Chcete?“

„Že váháš, Jolo. Jsme oba napnutý, jak struny. Hlavně moje slečna Voňavka.“
„Trapný, tragikomiku.“
 

Horší a trvalejší nesnáze židé měli tou dobou v tom, že přestal obchod jich do ciziny, a nepřestal-li chvílemi docela, že se aspoň velmi stížil, zdražil, že v něm bylo pro nepokojný čas a zlodějské a loupeživé vojáky neobyčejně veliké risiko co do zboží i co do hrdla. Náhradu jakous židé ovšem měli ve zboží, vojáky uloupeném. Co kde voják na silnici, na vsi, v kostele kdekoli uloupil, ukradl, to přinesl židům do ghetta, do jich ulice, aby koupili. Po odchodu vojáků leckdy byly z toho křiky v městě židovském, záští a nenávist k židům obecně rostla, ale židé tomu obvykli.
 

Jedenkráte - na samém začátku třicetileté války - přišlo pražským židům takové kupování velmi draho. Pokutu provedl Valdštýn. Způsobil pražskému ghettu šeredný den.

Roku 1621 Albrecht Václav Evsebius z Valdštýna, nejvyšší nad lidem válečným jakožto na ten čas gubernátor království Českého, zapověděl pod ztrátou hrdla, aby žádný od vojáků bez vědomosti hejtmanů nekupoval nic. Chtěl tím předejíti krádeže vojenské. Nedlouho po zápovědi voják přinesl do židů damaškové nebo zlatohlavové koberce, jež ukradl v paláci Lichtenštejnském. Žid Josef Jekusela Thein koupil. Správce paláce vykradeného dal dle starodávného zvyku koberce v synagogách vyvolati. Thein je přinesl, vrátil. Tím by za obyčejných poměrů věc byla vyřízena.

Ale Valdštýn chtěl znáti žida a trestati.
Starší židé vyložili Valdštýnovi, že se kradená věc složí u školníka a odtud vydá, komu náleží, ale kupec že se nejmenuje, poněvadž by nikdo pak pro nebezpečenství nic nekoupil; ani když císaři Rudolfovi vrácena před léty kradená číše, nesháněl se nikdo po kupci.
Valdštýn místo odpovědi kázal hned stavěti šibenici pro starší židy, kterýmž tedy nezbylo než Theina vydati. Vydali, ale zároveň utekli se s prosbou za něho k jesuitům. Však ti bezpochyby upřímně vyznali židům, že u věcech vojenského řádu Valdštýn na ně nic nedá, pravili, že onehdy dal popraviti vojáka, jenž příbuzen byl jesuitovi, a prosícím páterům prý volal:
„Jděte do kostelů svých a modlete se, kdo prositi bude za toho vojáka, vedle něho popraven bude!"

 

Zatím co se Thein chystal k smrti, starší židé vydali se na prošení u jiných mocných. Zajisté i Bassewi se přičinil. A tak podařilo se přesvědčiti Valdštýna, že „na smrti jednoho žida málo záleží" a že deset tisíc rýnských zlatých, „v kterouž summu se židé pražští uvolují, dobrá jest za žida náhrada".


Než Valdštýn nepustil Theina hned, aniž vzal peníze, jen ledabyle kázal, aby žid byl s dvěma psy veden na popravu a na vltavském břehu židovském vedle katovny pod šibenicí aby seděl tak dlouho, až židé složí peníze.
I složili je v minci prý zlaté; ale Valdštýn je s tou mincí vyhnal, prý at’ je mince stříbrná v deseti pytlících. Sbírali tedy celou noc mezi sebou v ghettě minci stříbrnou, kteráž byla tou dobou přičiněním konsorcia mincovního - Bassewi, Lichtenštejn a jiní - na zrně velmi hanebná.
To zajisté Valdštýn věděl, vždyt‘ měl v tom mincovním společenstvě a šidbě svůj dobrý podíl, ale jemu šlo o ty pytlíky, o množství peněz spíš než o zrno.

Když mu židé přinesli deset pytlíků, vyhnal je zas, že byly pytlíky přikryté. Prý křičel a klel: „Zlořečení židé! Proč to přikrýváte, snad aby lidé domnívali se o mně, že přijímám úplatky?" A teď teprv dal židům světlý rozkaz, aby na ramenou tu summu na staroměstský rathouz nesli z domu Smiřického přes most pražský, tak aby židů přečinění všem vůbec známo bylo; mušketýři musili kráčeti s židy, aby nesli zjevně; který by přikryl pytlík, měl býti bit hned na ulici. Když starší židé potupným průvodem na ramenou donesli peníze na radní dům, žid Thein propuštěn od šibenice.

Valdštýn kázal tu summu složiti v deposit hořejší kanceláře městské, „aby byla k rozmnožení náboženství katolického a k věčné neumírající památce jména jeho i všeho rodu pánů z Valdštýna".

 

„Náš generalissimus byl dost drsnej strejda. Ale měl recht. Na sprostej lid a šejdíře musí bejt přísnost.“
„Jolo. Žádnej moudrej člověk netrestá proto, že se stala chyba, nýbrž aby se neopakovala. Seneka.“
„To zostuzení si stejně v židovským městě pamatovali dlouho.“

„Gulášek se nese. Ještě chléb a přeju dobrou chuť.“
„Děkujeme.“
„Vypadá to náramně šnekovitě.“
„Příměr jak lanýž. A já v Česku jenom tloustnu.“
 

„Byl výbornej. Parádně vostrej.“
„Tobě chutná pálivý Jolo?“
„Táta miluje chilli papričky. Pěstuje spoustu druhů v květináčích a my je doma baštili skoro místo bonbónů.“
„Od mala?“
„Jo. Od osmi let.“
„Tvůj táta je Herodes.“
„Vůbec ne, Gi. Chtěl nás tři holky vyzbrojit odolností proti nástrahám špinavýho světa. Uznávám, že dost svérázně.
U oběda občas vyprávěl nechutný historky, abychom prý vydržely blbý kecy otrapů po bufetech a neutekly od jídla. Je fakt, že jsem si zvykla.“
„Panečku. Herodes Veliký zase úřaduje na přelomu tisíciletí.“
„Jako chlap ho chápu.“
„Myslel to dobře.“

„Tak, co tam máš dál?
Čtyřúhelník se středem, čtyři barvy. Čtyři rohy světa?
Nebo speciální nerost v barvách? Konstrukce Slunce a Země? Fakt nevím. Co vy na to, holky? Máš nějaký nápad Gi?“

„To je latina. Albus je bílý, niger černý, flavus je žlutý, ruber červený.
Nemám páru, co ty čtyři barvy znamenají dohromady. U mě zatím nic.“
„Vrátíme se k obrazci později. Snad nám pomůžou ty zvláštní básničky
pod číslem 2) Lapis coloratus. Hýří taky barvami.“
„A hele další čtyři barvy – stejný pořadí. Je to jasný. Lapis je kámen. Coloratus je barevný. Barevnej kámen bude jen jinotajná nálepka pro Lapis philosophorum – Kámen mudrců.“
„No jistě Jeane. Příprava prášku musí procházet různýma fázema a je nabíledni, že přitom dochází ke změně tvaru, barvy a možná i skupenství.“
„Jolo, čti.“

 

Alchymie mý suchý cesty k prvnímu špriclíku – sůl/louka/tělo VÍRA
Bláznův plnej tyglík surový černý materie začneme pomalu zahřívat až na teplotu motoru vozu, silnej poustevník ji ještě mnohokrát promísí s krví země, dokud nezbělá a nezačne zrát  = léta pěstuješ na polích různý semena Víry, nakonec Ti zbyde jen úhor na sázení Pokory.

široká dlážděná cesta
exploze neukojitelných chtíčů
a splnění vrabčáckých přání
sbíráš střípky bytí
a odlesky neprožitý pravdy

hladíš ruce a nevidíš kosti
piješ vodu a necítíš krev
hledání dveří a cest
vyžaduje kokos na krku
a tělo cibule

přidáš činidlo ohně
tma tancuje se světlem
mrtvola leží vprostřed bitvy
okus prvních klasů
z vlastních polí

čas zrání
je zlatá míle
na červenym draku
pronásleduješ
smaragdovýho hřebce



 

Alchymie mý suchý cesty k prvnímu špriclíku –  síra/dům/duše POKORA
Gulášek se v tyglíku vaří a musíš přidat trpnou oběť, ztlum plamen a vytrhej plevel  = hledáš v sobě Pokoru bez fanfár, dokud se nenadechneš Láskou
 

čím víc Tvá nemoc manifestuje
přibývá kolem překvapivých kolizí
i nedorozumění s nejbližšími
vidíš spoutaný brouky
oni blázna na jinym břehu

do úst Ti budou vkládat
vlastní okoukaná zrcadla
a olízané kostičky
nechtějí zůstat sami
v labyrintech baobabu

nemohou jinak
než foukat do praporu
svý dokázaný pravdy
prožiješ vyhnanství Slunce
uprostřed bouří

tradiční mysl nevěří
nechce číst ve větru
v tyglíku kyne
zlatý déšť
kormidlo přebírá Merkur

Alchymie mý suchý cesty k prvnímu špriclíku – rtuť/život/duch Láska
Dílo spěje k rozkvětu, stará věž se zřítí a hvězda ti umožní vnímat harmonii červenýho draka
a zelenýho hřebce = doloupeš cibuli – a vdechneš Lásku nebo ona Tebe
 

moje privátní metamorfózy
poztrácely hrany
barevný vlny
jsou plný klíčů
a sílí

nekonečný dálky
jsou jen studenou vločkou
v záři
věčně planoucích pochodní
probuzení

je snadný
vidět
zoufalýho šílence
letícího
do jícnu propasti

je možný
stát
oběma nohama mezi světy
a zřít
sám sebe

Alchymie mý suchý cesty k prvnímu špriclíku – kámen/smrt/metamorfóza NADĚJE
Láska je katalyzátor proměny. Shoříš jako Fénix mystickou smrtí za života. Znovuzrození Tvého ducha Tě osvobodí od starých pout lpění a chtíče. Vláda Tvého já skončila. Vše co činíš, činíš vědomě.

vše kolem plyne
v tempu identity
a přece je obraz plnější
o nové úhly pohledu
o slunce v duši

za každým rohem
čeká
nové dobrodružství
MaHaRaL by se smál

klíče leží klidně
u nohou
bezbranného
ale pevného
poutníka

šašek mezi blázny
radost v oku
otisk dlaně
v bouři světa




(Buchhandel Leon Gramdas, Prag)
 

„Takže Velké dílo bez křivulí a baněk. Ovšem místo tyglíku, vlastní tělo.
Takzvaná suchá cesta proměny člověka.“
„To není prdel, Jeane. Víš jak je těžký experimentovat, když dost dobře nevíš s čím a jak. Neznáš mapu, cestu, itinerář úkonů. Dokonce ani jasnej cíl. “
„Já si srandu nedělám. Něco jsem si o alchymii prostudoval. A nirvána nebo proměna - či jak tu změnu nazveme – je hodně v nedohlednu pro každého smrtelníka.“
„Cesta víry – pokory – lásky a naděje. Je to pořadí důležité?“
„Jolo, možná jak pro koho. Každý jsme výjimečný a přitom stejný.“
„Dobře, ale tyhle čtyři zápisy nebo recepty nebo jak ty dokumenty nazvat, budou určitě konkrétním prožitkem jednoho člověka.
Subjektivní a autentické. Nemyslíš, Geraldino?“
„Snažím se myslet. A jediné, k čemu jsem dospěla, je vize poutníka, který suchý, vlastně mokrý alchymistický postupy či recepty - zdá se, že jsi trefila typ výpovědi - záměrně oživil vlastními duchovními prožitky a přetransformoval na suchou cestu hledače pravdy, bez praktický alchymie. Teda, pokud to není jenom pastička na konci pěkně dlouhýho špagátu.“
„Grünstein by mi nedal falešný ukazatele cesty. Tomu prostě nevěřím.“
„To nikdo neříká, je tak Gi?
Stačí připustit, že suma informací může mít různou kvalitu a její poskládání do mozaiky bezvýhradně nemusí znamenat využití všech indicií nebo nemáš vidět jen ukazatele, nýbrž objevit rozcestníky.
V tomto případě s Gi netáhnu jednu káru, protože ta data v receptech jsou sice individuální a mohou pro jiného znamenat jen změť barev, nekoordinovaných pohybů, ale zdá se, že celá tajemná obálka stojí jak patník na opravdu jedinečný cestě k realizaci Velkýho díla alchymistů. A v naší kauze ve vztahu k dějinám, což nějak souvisí s životem asi největšího vojevůdce třicetiletý války - Albrechta z Valdštejna.
A proč to všechno?
Kvůli zlatu. Velký hromadě zlata a návodu na jeho reprodukci.
Vsaďte se, že Valdštejn a zlato jedno budou a na nás snad taky něco zbyde. “
 

„Jeane? To už skoro smrdělo touhou po one man show. Muhehe.“
„Všechno zlehčuješ a přitom se pokoušíme jít za obzor. Nahlédnout za kulisy.“
„I ty poetická dušičko. Alenka v říši divů a za zrcadlem. Haha.
Samuraj řeší velký věci s nadhledem zlehka a každodenní banality s nejvyšší důsledností.
Už jsem ti to vtloukala do kebule nejednou. Nech se poučit od starých mistrů.“

Jola dál seděla zahloubána nad obrazovkou notebooku.
„Co se děje? Seš nějaká přešlá mrazem.“
„Představte si, že se mi někdo ozval na Facebooku...“
„Nějakej ctitel, krásko?“
„Ale ne. Nemohla jsem si poradit s tím čtyřúhelníkem a zveřejnila jsem jeho fotku + čtyři  barvy s prosbou o pomoc.“
„To bylo dost naivní. Jestli informace povedou k velkému zlatému pokladu - je možné, že nejsme jediní, kdo něco tuší.“
„Jeane, ty už blbneš. Proměna člověka je smyslem transmutace, nikoli šílení z hromadění zlata.“
„Počkej Gi, tohle je důležitý. Kdo se ti ozval, Jolo?“
„Přišel mi mejl od nějakého Morgana Snakea.  Prý se jedná o velmi starou mapu světa ...“
„Já to říkal. Mapa, poklad a konkurence. Ohne sranda, jak říká můj kámoš z Karlsbadu, teda z Karlových Varů.“
„Jde prý o označení energetických center. Víc pošle, až ukážeme další dokumenty. A přišpendlil přílohu. Trochu na způsob vnímání ženy a muže na cestě. Jin a jang v teorii? Nebo v praxi?
Mimochodem je to Američan, pravděpodobně dost bohatej. Nebo zastupuje někoho movitýho. Pod jménem má adresu jakési společnosti Snake Co., Seattle.“
„Suchá cesta k sobě III. Jako bych něco na tenhle způsob před chvílí četl. Proč posílá trojku? Má jen dvě torza. Útržky. A kdoví, jak to souvisí. Nemusí jít vůbec o stejný autorství. Spíš náhoda, kterou by rád využil ve svůj prospěch.“
 

„Cesty boží jsou nevyzpytatelný a plány páně Grünsteina nás širokým dlážděným boulevardem nepovedou.
Kočičko Joli, oblaž nás tou emerickou zprávou.“
„Multikapitalista ze Seattlu. To nám scházelo,“ durdila se Geraldina.
Jola se neznatelně pousmála a četla :

 

(jin)
hledám díry
v tom našem záplatovanym světě
ne proto abych se vám mohla vysmívat
ale proto abych mohla dýchat
nežiju proto abych zemřela
ale abych mohla zemřít
konečně pochopit a zemřít
vzdaluji se od vašich problémů
i vašich řešení
 

protože se neumíte bát
neumíte žít zraněni
neumíte milovat
neumím to ani já

mé vědomí se úporně brání
nazírám-li do sebe
a ponechám-li myšlenky skotačit
na strunách svého vnímání
okamžitě přispěchá s nůší svodů
nebojuji
nechám se nést
nemám dost sil ani přesvědčení
abych mohla zvítězit
v jediné bitvě
sama nad sebou
a tak vdechuji síly
trpělivosti a pokory
pro probuzení lásky
a oživení naděje

(jang)
víra ve vlastní výjimečnost
ti může zachránit život
ten je sám o sobě místně okoukanej
ale taky jedinečnej
trnitá stezka vede skrz
bu b la jí c í  močál
neuvěřitelnýho boje
za osvobození bytosti

ano to je smysl tvý existence
pozvednout pýchu
spálit chtíče
přetavit sebe
přijmout smíření
a nechat uschnout okovy

žijeme v jednom barevnym světě
a každý už poznal startovní čáru
slza pokory
je zrcadlem křídel lásky
zahrada vnitřního klidu
ti otevře oko
z věže naděje

nepřijímej vyznání od prodavačů chudoby
nevěř atletům slova
ani střelmistrům emocí

cesta je šílená i zrádná děvka
jdi po ní statečně i se strachem
poctivě dál
milován i odvržen
pocítíš hořký ticho
ale už nikdy nebudeš sám

premisa života na zemi
zní
uč se a snaž se vidět
vnímej a až prohraješ
jdi dál

nemůžeš odejít ze života
jako člověk vidoucí
když se samo bytí
nepodepíše do tvý kůže
křížová církev
žije v prvotním hříchu
vaří eintopf
bezbřehý bídy
a předává jen klíče
kůry ducha

 

zapomeň na sterilní dálnici
kolem tvý hlavy
největší dobrodružství
tvýho života
klepe každej den na dveře
otevři svý srdce bolesti
 

cesta je žebřík neúspěchů
a proher
cesta je škola člověka

žid pochopil svou pouť
a stal se věčným v lidských srdcích
i jiný přemítači
dospěli za práh lidský omezenosti
i jiný zapomenutý obrazotvorci
pili z knihy života
i jiný nečekaný dělníci ducha
drželi v rukou klíče poznání
cesta je otevřená
i pro tebe
tys onen alchymickej tyglík
plnej kvintesence
a trpělivost jest činidlem
dojdeš až tam
kam se nebudeš bát jít

 

„A je to tady. Dobrá zpráva – jsme na správný stopě. Výrazně blbá zpráva je, že nás pronásleduje nějakej americkej gang. Jsme v tý nejhlubší možný zadnici. Co budeme dělat?“
„Nevyšiluj Jeane. Zaprvý má jen mejlovku na Jolu. I když se to podcenit nedá. Nikde ale není psáno, že nás honí partička zvrácenejch alchymistů ze Seattlu. Šacuju to spíš na zkoušku, balónek, jestli se někdo chytí. Na druhou stranu, ten Snake – mimochodem Had – něco fakt ví. Dost možná víc než my.“
„Gi, nebo má jen směr a cíl a my ty užitečný rozcestníky. Bez našich informací těžko něco objeví. Ale ten obrazec už určitě někde viděl. To je tutovka.“
„Když se mu Grünsteinova obálka dostane do pařátů, bude vědět, co s ní.
A my ostrouháme. Napiš mu, že nic víc nemáme.“
„Houby. Jolo, neodpovídej na žádnej jeho nebo podobně podezřelej mejl.
Možná bych zrušila i profil. Čím míň informací získá, tím líp.“
„Máš recht. Zruším stránky hned.“
„Minimálně bude muset vyvíjet iniciativu a vymýšlet, jak se spojit. A to nám může dát čas.“
 

„Už jsi se oklepal, můj rytíři s plnejma kalhotama?“
„Ohne sranda. Nepodceňuj protivníka, modelko od Garibaldiho.“
„Jako tebe? A proč do našich pří pleteš 19.století?“
„Nepodceňuj hada – Snakea. A Garibaldi je přece jeden z tvých duchovních vůdců. Kolikrát jsi zmínila svoji anarchisticko-levičáckou duši. Před třiceti-čtyřiceti lety by byla aktivní členkou Brigate Rosse nebo podobně obskurní partičky posedlých střelců s protiimperialistickou licencí zabíjet.“
„Přeháňky, Lancelote z mléčnýho baru. Viděls u mě někdy uzinu nebo kalašnikova?“
„A ta pistole?“
„Skromný dámský ochránce od pánů Smitha a Wessona pro chvíle nejvyšší nouze.“
„To máš místo pojistky na svý dlouhý taliánský nohy?“
„Asi byla chyba, že jsem ti už dva dny nedala. Copak Jola na obranu nic nemá?“
„Jen pepřák, ale nikdy jsem ho nepoužila.“

 

„Vraťme se k pokladu.“
„Seš jak strýček Skrblík. Taky všude vidíš dolary.“
„Dolary mě neberou. Stačím si s eury …
To zlato je reálný. Cítím to.“
„Jean má pravdu, budeme klábosit nebo makat?
Zkusíme tu šesticípou hvězdu, pohádku o Červený Karkulce nebo Snakeovu mapu?“
„Slyším dobře? Už jsi toho slizkýho hada implantovala do naší tajný operace. Pasivita na druhou, Jolo z Práglu, středu Evropy.“
???
„Na Karkulce se pracuje, ještě nemám hotovo. Davidova alias Šalamounova hvězda asi nebude žádnej megaproblém, jsem pro mapu,“ rozhodla Geraldina a zvedla obočí při pohledu na svého kočičáka.
„Taktéž a záhadu zrovna nakousnu. Je-li na náčrtku skutečně mapa, situoval bych její střed logicky do Jičína.“
„Hovadina. Nejsme ve školce.
Kardinální otázka zní, kde Valdštejn získal informace o kameni mudrců.
Kdo vyráběl zlato pomocí transmutace kovů?
Vévoda to stoprocentně nezvládl. Měl dost starostí s cestou na nejvyšší vojenský post císařství a utrácením ohromného bohatství.
Jolo, co říká vágní a ne zcela věrohodná Wiki?
Kdo byl výkonným ředitelem a mozkem finančních operací vévody z Frýdlantu?“
„Jsem tam. A je to … Jacob Baševi, původem z Verony.
Primas pražské židovské obce, účastník znehodnocení mincí, takže tunelu, zvanýho dlouhá mince … bla bla bla …
… znal se se slavným rabbi Löwem, kterému se říkalo učitel – MaHaRaL.
Hele, to bylo v posledním „receptu“.
Když mu v Praze byla půda horká, utekl do Jičína za svých ochráncem Albrechtem.
Řídil mohutné opravy města a vedl i Valdštejnovu mincovnu.
Zemřel pár měsíců po vévodově zavraždění v Chebu.“
 

„To je náš člověk holky. Jsem naplno zpět v naší spiklenecké buňce. Gi proklepne všechny významné kontakty a speciálně Baševiho, Jola ty starý pověsti plus rabbi Löwa a já Albrechta svlíknu do naha.“
„Samozvaný generál Custer.“
„Myslíš, že vás dovedu do pekel?“
„To jsem neřekla. Jen bys měl zachovat chladnou hlavu, i když ti trochu teče do bot.“
„OK, girls.“

„Uvidíte, že střed bude v Praze.“
„Gi, Snake psal o energetických centrech a naše země na to nebude stačit. Letmo vzpomínám z literatury na soustředění energie v Tibetu a možná i v Anglii. Jasně. Stonehenge! Dva body bych tipovala z fleku.“
„Nezníš blbě Jolo. Anglie nemůže bejt střed, nejsevernější bod by byl někde u pólu. Tudy cesta nepovede.“
„Předpokládejme, že mapa zabírá většinu světa a tudíž několik kontinentů. Tím pádem je Stonehenge na severu a Tibet zcela na východě.“
„Jeane, tys ukončil nejmíň pět školních tříd.
Anglie na severu a Tibet na východě, kantorovo srdce by zaplesalo.“
„Nech ho Gi. Jedeme na stejný vlně.“
„To ti připomenu k večeru. Hahaha.“

Jean se soustředil a cosi kreslil na papír.
„Bod na západě by měla být Jižní Amerika a jižní konec zasahuje Afriku. Skutečná mapa nám řekne víc a stanovíme přibližné souřadnice. Lze doufat, že poměry délek stran jsou reálné. Vezmu si kartografickou část na starost. Oukej?“
„Jojo. A střed je ve Středozemním moři – Kypr? Nebo v Egyptě.
Zlato, duchovno, Trismegistos … mě konečně svítá.
Egypt bude naše základna. Stejně jsme tam chtěli jet, viď Jeane?“
 

„Nejmenuje se Snake spíš Hasan Snakini? Aby nešlo o zakuklenýho teroristu.
Alchymisti údajně měli přístup k jádru. A atomovky by se blízkovýchodním fanatikům hodily.“

„Nečmárej zas čerty na zeď. Od toho tu máme francouzskou legii.“
„Jolo, opatrnost je na místě. Gi je prostě nezodpovědná plážová holka, co omylem zabloudila do knihovny a několik let nenašla cestu zpět.
Mezitím nadrtila spoustu dat a informací a teď se jí honí v hlavě jak vítr v krabici.
Bohužel má i skvělou paměť.“
„Ty si stěžuj.“

 

„A co ty barvičky? Bílá, černá, žlutá, červená :
běloch – Stonehenge
černoch - Afrika
žlutá - Asie
červený indiáni v Jižní Americe
Jsou to rasy.“
„Nejen rasy Jolo. Anglie – Afrika – Tibet – Jižní Amerika je taky sever, jih, východ, západ. Čtyři rasy – čtyři světové strany.“
„A pozor vážení. Teď přijde pecka.
Nejen čtyři rasy – čtyři světový strany, ale i čtyři barvy transmutace kamene mudrců – čtyři recepty suchý cesty  a světe drž se, i čtyři body při křižování.
A ten obrázek je přece drak s křížem. A můžete mudrovat,“ vyhrkla Geraldina.
„Gi, slušnej výkon. Babička mi taky při křižování říkala – jestli se nepletu :
sever – jih – východ - západ. Všechno to nějak moc zapadá. Není to podezřelý?“

 

 

---