SMARAGDOVÁ CESTA 5.Účet pro císaře

5. kapitola

Účet pro císaře                                                                     17:30h / Cheb, CZ 25.2.1634 A.D.
 

 

… je pět hodin po poledni a já nic nevím.
Bůh ví, jak referoval Quiroga, zprávy od Baševiho žádné, Kinský je bez nápadu – jen čekat, čekat a čekat.
Na co?
Až se císař rozhoupe mne znovu povolat ke dvoru?
Nebo pošle vrahy zaklepat mi na dveře?
Jsou tu moji věrní kyrysníci??
Je tu spolehlivá hlídka???
Bože, nemuč mě už!

Kde skončí mé zlato?
Trýznivé otázky mi svazují ruce i jazyk.
Potřebuji se nadechnout zhluboka.
Jsem bílý jako stěna vápnem čerstvě natřená.
Bílá je barva smrti.
Už schází jen rudé potoky krve.

Opět se ozvalo staré zranění z turecké fronty.
Aj ta prostřelená hejtmanská levá ruka u Ostřihomi.
Je to drahných třicet let.
Před sňatkem s Lukrecií, pod právě rozkvetlými jabloněmi před pětadvaceti léty, jsem si  nechal postavit první Keplerův horoskop.
Cestou za snoubenkou mě letitá cikánská čarodějnice varovala před nohsledy i škarohlídy a prorokovala mi palčivou bolest vytékající z rány dávno zahojené v ruce od srdce.
 

Tímto znamením klepe prý sama nemilosrdná smrt nabroušenou kosou na mé dveře.
Přinese tak dlouhou noc a děsivý chlad neklidnému ohni mých dnů.
Slunce se tak odvrátí od mé duše.
Hrozivá bolest přiváděla mi svízel nejednou.
Prvně roku následujícího.
Po tureckém zranění, stěží mé tělo překonalo – s pomocí Boží – těžkou chorobu. Sestra Kateřina nakažena tou proklaticí, jí nakonec podlehla a zemřela.
Poté o sobě dala tušit ještě několikráte.
Vždy ve spojitosti s uherským dobrodružstvím a jeho dědictvím v mém těle.
Jako by hřeb vtloukali Kristovi do dlaní na kříži.
Je snad má pouť u konce?
Mám se začít modlit nebo bránit?

„Milosti, Milosti!“
„To jsou způsoby! Ještě jsem zde pánem!!“
„Milosti, poníženě prosím za odpuštění, že jsem bez vyzvání vpadl do Vaší komnaty, ale má zpráva nesnese odkladu.“
„Mluv tedy, horká hlavo bez vychování.“
„Estela,“ zajíkal se komorník.
„Co je sní? Balí šatstvo a cingrlata na zítřejší cestu?“
„Nikoli pane můj. Seňorita zmizela.
Pobrala jen jedny šaty výměnou, šperky a její kůň je také pryč.
Země se slehla i po dvou dragounech z posádky plukovníka Buttlera.“

Šálí mě sluch?
Ta malá snědá zmije mě zradila?
Tak tedy ona donášela do Vídně.
Zrádce nečekají dlouhé ovace.
Smrdí až za roh.

 

„Krysy opouštějí potápějící se loď nejvyššího kapitána pozemní armády císařské a papírového generála moře oceánského a baltického.“
„Milosti?“
„Nepotěšil jsi mne.“
„Přijměte, prosím, nejponíženější omluvy.“
„Přines ještě víno. Burgundské.“
„Rozkaz, Milosti.“

Konec.
Konec plánů Valdštejnova státu.
Konec boje o českou korunu.

„Zde je vaše víno, Milosti.“
„Můžeš jít.“

Je konec.
Už se zaplacení zrádci a dvorští patolízalové srocují.
Už ostří Maxmilliánův bavorský rožeň na Valdštejnovu hruď.
A z Výmaru žádná pomoc, jen ticho.
Mrtvé páchnoucí ticho.

Nikomu není možné věřit.
Až na komorníka.
Ví, že by byl zabit se svým pánem.
Otrávit mě nemohou.
Věrný Ricciardo.
A Šmiles.
Alchymista těžko zradí svoje poznámí, svoji víru.
Provinil by se vůči sobě.
Vůči svému poznání.
Kinský a Trčka mě také neprodají.
Kde jsou?
Odešli na chebský hrad.
Pobavit se na hostině u Gordona.
Není léčka už nastražena?
Estela frnkla kdoví kam.
Patrně ke svým novým chlebodárcům.
Děvka.
Moji generálové jsou na hradě.
Není tohle past?
Já sám v purkmistrově domě.
Kolem je několik osvědčených vojáků.
Stále dýchám svobodně.

Ráno Buttler posiloval hlídky.
Kvůli mému klidnému spánku.
Má opravdu na srdci mé bezpečí?
Čím více hlídek kolem, tím menší šance dostat se nenápadně z domu.
Z chráněnce je rázem vězeň.
Ovšem zdravotní stav mi stejně nedovoluje skočit na koně a uhánět …
KAM?
Do Jičína?
Nenechají mě žít.
Jsem pro císaře příliš veliká koule na noze.
Bohatý, mocný, nebezpečný.


Nemohl jsem se rozhodnout pro radikální povstání proti Ferdinandovi.
Všichni slibovali, všichni lhali, všichni sledovali jen svůj vlastní zájem.
Dánové, Sasové, Richelieu, Tilly, Gustav Adolf, česká emigrace i císař.
Závist je užírala k smrti.
Byl jsem v mlýnském kole.
Parvenu jim nedá spát.
Semlít povýšence a rozdělit těžce sjednocené statky.
Moje vévodství - můj stát – rozčtvrtí a ohlodané kosti Habsburk předhodí věrolomným  velitelům.
Kdo je proti mně?
Kdo už je císařský?
Estela utekla.
V Plzni se drolilo vojsko.
Rozdělili nás v Chebu.
Císař již musil dát pokyn, příkaz, výnos na mé zatčení nebo odpravení.
Byl jsem již achtován Ferdinandem?
Nepochybně.



„Milosti. Je zde spěšný posel od vévody výmarského.“
„Vpusť jej dál.“
„Vaše Výsosti vezu důležitý list od mého pána, vévody Bernarda Sasko-Výmarského.“
„Máš počkat na odpověď?“
„Nikoli, Vaše Výsosti.“
„Tedy můžeš odejít.“

To není dobré znamení.
Posel nemusí čekat.
Žádné smluvení pomoci?
… oni mi nechtějí přispět v nouzi?
V listu stojí ...

„Neuvěřím a nedám ani psa osedlati!“

Neslýchaná troufalost.
Točí se mi hlava.
Celý svět se mi převaluje v ústech.

Od Baltu po Řím, od Paříže po Kyjev.
Z Jičína do Vídně.

Víno.
Potřebuji hlt.
Ještě jeden pohár.

Krev se ti vaří v hnijících řečištích.

Všichni tě opustili.
Ještě krapet burgundského.
 

„Piješ, abys zapomněl na zradu?“

Jakou zradu?

„Zradils císaře, zradils emigranty i Švédy.
Zradils i sebe.“

Kdo se opovážil?
A byť by, byl jsem donucen.
Musel jsem tak činit, abych přežil se smečkou vlků za zády.
Nikomu se nedá věřit!
Každý si chtěl z Valdštejna urvat kus masa.
Kus ryzího zlata.
Čím více moci a bohatství jsem držel, tím víc závisti a piklů neschopných patolízalů.

„Ani sobě … nemůžeš věřit?
Tvá intuice a rozhodnost jsou vniveč?
Generalissima se už nepřátelé nebojí?“

Nepřátelé … kteří. Ti za hranicemi nebo ti doma?
Mám už jenom nepřátele.
Zůstal jsem sám.

„Nemocný a unavený?“

Ano, tak.
Nemocný, unavený a zrazený císařem.

„Nejen císařem. Co tvoji věrní vojáci?“
 

Tneš do živého poštívači.
Kdo jsi, že mne zpovídáš?
Jak ses usídlil v mé hlavě?
To nejsem já.
Sám Bůh?
Nadešla přec má hodina?

„Tvé bouřící šílenství z uherské nemoci je málem nakažlivé.
Pro největšího dravce a bezohledného hromaditele majetků si má přijít tatíček z nebes?
Blouzníš?
Nestačím ti já?
Já, jenž jsem tě věrně provázel na tvé skvělé cestě za slávou a mocí?
Stál jsem neochvějně u tvého prvního slibu po návratu z Ostřihomi.
Ne chudý zeman, nýbrž vysoký šlechtic, vládnoucí mocí i majetkem.
Toť budu já!
Rozmnožím vlastní říši.
Závisti navzdory!
Stál jsem po tvém boku, když jsi odíral císaře vykutáleným hazardem s dlouhou mincí
i když jsi se svým utajemným židovským alchymistou Jacobem Baševim podnikal první spanilé jízdy do zlatého ráje. Když jsi ochutnal zlatou mříž Eldoráda.
Vedl jsem tě z masakru u Lützenu, kde tví žoldáci nešetřili při zvěrstvech žen ani dětí.
A neopustím tě ani nyní, v čase tvé nejtěžší životní bitvy.“

S vypětím všech sil ještě pozvednu prapor mocného vévody čtyř zemí a pomstím se. Neušetřím jediného.

„Tvůj magnific lutte na krví zkropeném poli pomíjivé slávy je dokonán.
Čeká tě bitva nejtěžší, závěrečná. Zápas o vlastní duši.“

 

Pokládáš mě za Danta?

Čeká mě peklo a očistec?
Té komedii by se málokdo smál …

„Kardinálně se mýlíš, pyšný vévodo.
V evropské kotlině by se více sedřených ubožáků a zbídačených šlechticů smálo než tebe litovalo. Na denním pořádku v  zemích německých, slezských, českých i moravských jsou lidská jatka a bezuzdné rabování.
Jsi proklínán v mnoha domech.“

A zásluhy?
Kde jsou mé nesmazatelné zásluhy?

Naverboval a vycvičil jsem největší habsburské vojsko.
MŮJ žold si strkali vojáci do kapes.

„A kdepak jsi vzal nesmírné množství zlata, že by ti záviděl Alan Rufus, synovec Viléma Dobyvatele a patrně i římský císař Augustus?
Stříbrné drobky z dlouhé mince ani konfiskáty a kontribuce ti nemohly zaplatit množství panských dvorů a neobyčejně nákladnou výstavbu sídel …
Za posledních sto let nebylo pilnějšího investora a stavitele v Evropě v jedné dekádě.
Za posledních sto let nebylo na starém kontinentu obratnějšího manipulátora a nenasytnějšího kořistníka nad tebe.“

Cožpak jsem nevěnoval monarchii a císaři celou svou vojenskou kariéru?
Z mého měšce se sypalo zlato na císařské regimenty a pluky.
Můj život byl každý den ve stavu ohrožení a nakonec umírám v důsledku svých válečných zranění.
A zlato?
Šmiles je alchymista, já držel jen ochrannou ruku.
 

„Můj, můj, já, já !
Všichni Valdštejnové měli problém zahlédnout špičku svého nosu?
Sebevědomí ti přerostlo pud sebezáchovy a tvé velikášské představy zakrněly do obav před zradou a smrtí.
Ze všech pórů tvého chorobného těla se šíří smrad strachu a nejistoty.
Žoldáci to vědí a čekají na slíbených třicet stříbrňáků od nového pána.
Prováděli jste tajnou transmutaci kovů a bezostyšně zneužívali darů,
které náležely židovskému rabínovi jménem Jehuda ben Bezalel.
A to vše jen pro nafukování moci a hromadění majetku.
Nic si do hrobu nevezmeš!
A tatíček stvořitel tě nezapíše do Knihy života.“

Tvé filištínské řeči mě nezastraší.

„Není třeba, brzy podlehneš smrtelné chorobě nebo ještě dříve skonáš rukou zrádce.“

Jsi snad astrolog, že nahlížíš do mé budoucnosti?
Seni sice nevidí nic v mých dnech příštích, ale o dýce nebo jedu není v horoskopu slova.
Kdo skutečně jsi?

„Jsem ten, který jsem.
A ty Albrechte, znamenitý nenasytný lovče a můj věrný korouhevníku, jsi nyní štvaná zvěř. Věz, že výmarské spásné šiky nepochodují k Chebu.
Nikdo  se nechce pouštět v zimě do války kvůli nerozhodnému zrádci.
Nestačíš ani vydat na úplatcích to málo, co ti zbylo v pokladnici, vojevůdče bez pluků.
Budoucnost je tajemná žena, jíž ty nikdy nepotkáš.“

 

Mám strach, že je to pravda.
Z lůžka skoro nevstávám, vojáci mě opouštějí, Ferdinand vyjednává s mými generály a nepotřebují mě ani Švédové.
Když tak věrně provázíš moje kroky, poraď, co nyní mám konat pro odvrácení nebezpečí
a záchranu života?

„Jen slepý hledí do prázdného talíře a tvrdí, že se nají.
Jen hluchý skládá veselé písničky za řičení zbraní na válečném poli.
Jen nevěřící Tomáš si musí sáhnout na smrt, aby poznal život.
Na tvé bolesti nyní není léku.
Zrádci, kteří tě již prodali, nepřesvědčíš z rozestlané postele o své výjimečné rozhodnosti.
Máš-li si zachovat … tvář pro věky budoucí, nenech se lapit převozníkem slabý a nemohoucí. Ukaž, že i tvé poslední kroky, jsou tvým pevným rozhodnutím.
Nalezni třetí cestu jako dar svým věrným.“

Jsem znaven naším rozhovorem.
Potřebuji si odpočinout.
Nech mě spát.
Nech mě s-p-á-t.
Ty ...

„Spát můžeš dosytosti již za pár chvil, však konečné resumé vyslov nyní.
Jak ukončí Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna svou výjimečnou pouť po evropských bojištích?
Pojde jako souchotinářský pes nebo se nechá podříznout najatým hrdlořezem,
který touží po odměně  a obdivu, za úkladnou vraždu generalissima všech císařských vojsk
a admirála severního a baltického moře?
Podá ochotně nepříteli svou sněhobílou košili, krví zbrocenou?
Nebo použije pečlivě uschovaný prsten se zaručeným prostředkem na nikým a ničím nerušený spánek?“

K čemu mi jsou všechny tituly a pocty nyní?
K čemu jsem se hnal do bitev?
K čemu jsem stoupal po žebříku až k císařskému trůnu?
Sám jsem se tenkráte rozhodl - po vyloučení z lutheránské školy v Goldbergu - vyrazit za poznáním a nabrat zkušeností cestováním po Německu, Francii a Itálii a poté vyrazit jako fendrich českého pluku do turecké vojny v Uhrách.
Tam mi u Ostřihomi prostřelila mohamedánská kulka ruku a cikánská čarodějnice …

„… prorokovala, že až přijde poslední hodinka, zhojená ruka vydá svědectví a vyšle znamení.
Tak jsi se dočkal, dnes ta svíravá bolest paže nelže.“

Kolik?
Kolik mám času?
Rok?
Půl roku?
Měsíc?
Týden?

„Lest tvých zrádců již brzy bude obtěžkána krvavými plody.
Ani dům Alexandra Pachelbela na Dolním náměstí nezůstane ušetřen. Tvůj čas se naplnil.“

Ale to je dnes a tady?
Dnes ne.
Dnes přece nemohu … zemřít
Jsem ta lovená zvěř na rožeň?
Běda mi!
Třikrát běda!

„Milosti, pane náš, probuďte se!
Něco se na hradě stalo.
Slyšeli jsme výkřiky po městě :
Rakouský dům! Rakouský dům!
… a všude běhají Buttlerovi vojáci.
Její Výsost říšská hraběnka Maxmilliána z Harrachu Trčková a hraběnka Eliška Kinská hlasitě naříkají uprostřed večera … jako by … jako by ...“
„… někdo přepadl mé pobočníky? Dokonce je zabili? Jsou stráže na svých místech Ricciardo?“
„Milosti, jsou posílené a ti noví muži vám nikdy osobní stráží nestáli.
Všechno to bere špatný konec. Co nás čeká?“
„Ricciardo, zmiz a staň se neviditelným. Schov se ke svým přátelům v konírně a v pravý čas utec. Byl jsi vždy věrným sluhou a nezasloužíš si smrt v poslední hodince svého pána.“
„Milosti, jakže? Nesmějí vás dostat do rukou. Nejdražší pane, jak mohu pomoci.“
 

„Mám u sebe vše, co potřebuji na cestu do nového života. Podej mi ten džbánek vína.“
Běž už.“
„Milosti, jste největší vojevůdce celých dlouhých dějin.
Lidé jsou jen závistivé hyeny.“
„Ať je ti fortuna nakloněna. Sic transit gloria mundi.“

 

---