SMARAGDOVÁ CESTA 12.Džehutij - zrození Hermova mýtu

12. kapitola

 

Džehutij - zrození Hermova mýtu                               Horní i Dolní Egypt 2402-2400 BC

 

 

Město Iunu požívalo četných výhod královské náklonnosti, ale svůj pevný hřbet neohýbalo ani v temných dobách pod tíhou krvavých bitev. Tři jara po nočním řádění zběsilých pobíječů chromých a bezbranných se do ulic metropole opět vrátil pramenitý život a do otevřených srdcí prostých Egypťanů toužebně očekávaný klid.
Vladař vyhnal savé živly z domu stínů s pomocí velkého elamského mága Madakta.
Iunu bylo sice očištěno od všudypřítomné rzi charakteru a řeky lepkavého  jedu, ovšem za cenu potupy statečnosti místních mužů a znevážení egyptské tajné nauky. Cizák zneuctil svaté symboly  moci a síly královny světa - Kemetu. Madakt nebyl oslavován, jen trpně snášen při triumfálním odchodu do daleké země elamské.
Tanarito bedlivě, jako polední stín, sledoval mágovo počínání. Dokonce se nechal, v průběhu dvouletého mágova působení v černé zemi, zaměstnat jako písař a pomocník.
Zkušený dějetvůrce Madakt poznal skrytý dospívající talent  a podporoval rozvíjení chlapcových  výjimečných schopností. Vedl jej pevnou paží k naprosté pokoře pod šťavnatým fíkovníkem obtěžkaným různobarevným věděním.
Kmetovitý mág již nevzhlížel s očekáváním ke vzdálenému horizontu.
Opulentně pestrá pouť po lidských bědných osudech ve věkovitých říších, vyztužila kalenou pokorou závory na dveřích tužeb. Dávno vyschlé pohárky od slzí a vykovaná tvář beze stop úsměvu dávaly tušit olbřímího ducha starcova. Však se také choval napřímo a nenuceně, neznajíce strachu.
„Na své cestě následuj Sopdet - Hvězdu nebes. U nás se jí říká Psí hvězda. Leží na hrotu lukostřelcova šípu. V našem světě má otisk dlaně. Budeš-li mít pouze štěstí, potkáš ji a nepoznáš. Budeš-li připraven, najdeš ji a budeš stát věrně po jejím boku.“
Vydal mudrc poslední rady svému tovaryši při krátkém loučení. 
 

„To je naprosto neslýchané!“
Pronásledoval Tanarita křik staršího písaře, při úprku od vladařovy tajné komnaty.
Ani nevšední vzdělanost a diplomatická zručnost neotevřela mladíkovi přísně střežené dveře Ptahovy tapiserie.
Když se uhnízdil ve službě hvězdopravce, měl poněkud širší možnosti pohybu v labyrintu paláce. Bohužel ani písařská hodnost mu nepropůjčovala klíč k záhadné palácové knihovně, kde se skrývala nejen největší díla Velké země Kemet, ale i z období poslední potopy na severu našeho světa a dokonce – jak tvrdil moudrý Džoseri, který již není mezi námi na tomto prvním ze světů života – spisy starobylé z doby před velkou světovou katastrofou. Lidé prý tehdy byli větší a chytřejší než jací se jeví dnes. Mezi nimi se jako rajský had vinula neviditelná červená nit mírnosti, za což vládli mocí nepředstavitelných objevů a snad
i zázraků.
Bohužel ochránce Emet a posléze i jejích přátel, vidoucí kněz Džoseri, odešel z tohoto světa.
A poustevník Enkin se ztratil v zemích, kde vychází slunce.
Tanarito byl přitahován k zakázanému vědění tak silně, že si opatřil náhradní klíč pomocí lsti.
Nedokázal touze po poznání vzdorovat a do komnaty boha Ptaha se brzy po odjezdu svého elamského učitele potají vloupal. Zařekl se ovšem, že neodejme prvnímu muži Egypta jediný kousek drahocenné listiny. Vše uchová neporušené a využije pouze své úžasné hluboké paměti. Staroegyptský jazyk se naučil na studiích písařských.
A dobrý mudrc Madakt, poté co chlapce podrobil několika zkouškám, věnoval mu dárek nad jiné cenný. Tanarito osvědčil věrnost, odolnost, poctivost a zdárně prošel ohnivým kolem pravdy a srdce. V šestnácti letech mohl v gramatice světla a duše směle konkurovat i velikým myslitelům z východních říší.
„Jediné, co schází koruně tvého velkého umění je další poznání všeho života na Zemi a následná bitva se sebou samým. Musíš nasytit chtivost svých útrob šálení smyslů, a přitom se dobře dívej kolem sebe. Pozoruj i nejmenší projevy života. Nejen mezi lidmi, nýbrž i v přírodě květnaté, zvířetnici i v naoko neživých polích tohoto Slunečního světa. Potřebuješ vlastní prožitky, které se zakousnou do tvé čisté mysli a odrazí se ve tvém neposkvrněném těle. Krása ticha a čistoty se nerodí samo sebou.  Jednou ji hněteš unavenými  prsty jindy stačí k dokonalosti jen tvá nezkalená přítomnost.“
 

Mág odhalil Tanaritovi podstatu ptačí řeči.
„Věz, že jazyk je rozeklaný vedví a neumí vždy vyjádřit sílu a podstatu myšlenky. Viditelný znak je jen otiskem energie ve světle tvého chápání. Nemusí vždy vyjadřovat stojící symbol,  naopak často je nejen v pohybu. Stejně tak proud nezkrocených myšlenek, dopadajících jako vodopád na naše vnímání. Ne všechna okna lze otevřít a zdaleka ne každé dveře skýtají poučení. Snad jen v negaci, kdy osaháme slepé cesty. Myšlenka sama je hrubá záplata volně proudící energie z hvězdných výšin. Naslouchej zpěvu Země a přijímej dech Měsíce.
Jdi a neustrň v samolibém opojení.  Neusínej v cizím domě.
Probuď dobrého ducha příbytku svého a svoboda plynoucí ze statků nových světů se stane tvým štítem i mečem.“

Bedliví strážci písárny se pohroužili do měkkého odpočinku po poledním jídle.
Mladý loupežník využil jejich nepozornosti a vydal se s rozbušeným srdcem k zapovězené komnatě.
Falešným klíčem hbitě odemkl a opět za sebou zamkl dveře knihovny.
Vstoupil do polotmavé místnosti s policemi obtěžkanými papyry.
Paprsky dopadaly toliko na masivní dřevěné obložení nevelké místnosti s nezvyklým zařízením. Po stěnách se vlnily nádherné obrovské tapiserie.
Uprostřed se majestátně tyčil podivný, zřejmě kovový, vysoký úzký stůl se dvěma sedačkami.
Něco podobného Tanarito ještě nespatřil.
Drahocenné svitky ležely v naprosté tmě, chráněny před fatálními účinky slunečních paprsků. Skryté umění ochotně podávalo ruce jitřnímu vzdělanci, který nelenil a dal se do díla.

Stráž probrala ze samolibého polospánku dlouhá nehlášená nepřítomnost nezkušeného učedníka ve Velké palácové knihovně. A také nádobka inkoustu, která se poroučela k podlaze nešikovností jednoho z písařů. Ozbrojenci se porozhlédli v přilehlých komnatách, ale mladý muž jakoby se propadl do země. A tu se objevil jako přízrak v chodbách vedoucích k Ptahově tajné bibliotéce.
 

Hrané hlupáctví kořeněné strachem zase jednou zachránilo život jednomu z malých géniů.
Palácová stráž nakonec uvěřila nesrozumitelnému plácání i pláči rozechvělého jinocha a propustila jej s důraznou domluvou tří ran holí přes hřbet.
Tanarito byl šťasten.
Dosáhl cíle, i když ten sám se mu jevil podivně.
Učené spisy hovořily nejprve jasně a bez jinotajů.
Hospodářství Egypta za poslední možná dvě stovky kalendářů.
Zápisy catejů z kontrol daňových úřadů.
Rozpisy přesunů obrovských kamenů z lomu ve vrchu Muqqatam na staveniště v Gíze.
Kniha moudrých rad do života od stavitele Imhotepa, syn Necericheta, vládce Egypta.
Další Kniha moudrých rad sepsaná Hardžedefem, synem panovníka Chufua.
Spousta plánů na stavbu posvátných mastab a Sakkárské stupňovité pyramidy.
Velké pyramidy zde prospekty nemají.
Našel však dvě mapy tvořící celek Zep Tepi.
Na jedné jsou zakresleny v ose tři velké gízké pyramidy a tekoucí Nil. Sfinga, jako lev, který je hlídá s pohledem za obzor, na východ Slunce.
Na druhé tři hvězdy boha Sahu s nejjasnější Sopdet, v rámu souhvězdí Lva a celé Mléčné dráhy.
Oba obrazy ztělesňovaly pyramidy a hvězdy zarovnány v jednom pásu a Sfinga při východu Slunce hledí na svůj předobraz na obloze.
Dokonce objevil i plány Chrámu poznání, zasvěcenému bohyni Hathor v Tareret.
Toho času bezpečnému úkrytu Emet s Rubenem.
Po zdařeném útěku ze Slunečního chrámu byla krásná kněžka Emet prohlášena za nezvěstnou a její miláček Ruben taktéž.
Žijí na jihu v šestém sepatu pod změněnými jmény.
Svatostánek bohyně Hathor je orientován podle východu Hvězdy nebes. 
Taktéž královská komora Chufuovy největší pyramidy v Gíze směřuje pod úhlem čtyřicet pět stupňů k bohu Sahu, družině hvězd kolem Sopdet.
I jižní královnina komora je v úhlu 39,5° směřována k Hvězdě nebes.

 

Nejstarší díla k němu promlouvala v ne vždy pochopitelných obrazech.
Zněly jako složitě vystavěné hádanky.
Odkazovaly na běsnění probuzených živlů na Zemi a přicházející katastrofy celých lidských společenství.
Pozvolný přirozený rozkvět člověka. Zkrápění poupěte rosou a přijímání slunečního tepla a světla. Vzedmutí duší – zdolávání vrcholků snů – vyčerpání ducha - uspávání hadem a nevyhnutelný pád do hlubiny nebytí. 
Dvě menší zlaté tabulky byly pokryty předpotopními znaky jako perlami.
Zdáli se být zcela nepodobné egyptským hieroglyfům.
Bezradně civěl na tajemný odkaz dávno zašlých časů a maně si vzpomněl na věštecká slova svého exotického učitele.

„V okamžiku nejhlubšího bádání, až vystřílíš všechny své šípy a stezka se stane bezvýchodným zrcadlem, odlož veškerou nabytou učenost a nadechni se hluboce, z útrob břicha věčnosti. Vyjeví se ti Matka země. Nech ji přijít až k sobě, nespěchej.
Budeš-li hoden naslouchat, zvíš vše o hře stínů pod Sluneční korouhví.
Tehdy se rozpadnou umělé stavby ve tvém živém těle a prasknou okovy tvé zotročené mysli.
Můžeš se stát průzračnou pyramidou, která má sta očí a sta uší.
Stovky rukou, jazyků i nosů, ovšem toliko jeden plášť a jediného klusajícího koně.“

Dospívající adept magického umění náhle zkoprněl.
Chaotický pohyb myšlenek se téměř na rozkaz zastavil a Tanarito odcházel z komnaty zcela klidný a vyrovnaný.
Usmíval se přesně tak, jak to umí poutní blázni, kteří proudí při velkých oslavách do vyzdobeného města a pozorují na přeplněném bazaru divoce bijící srdce Iunu.

 

Mladý písař využil svého téměř prozrazeného provinění a požádal správce, aby jej uvolnil ze služeb v paláci. Zvolil si pokání při výrobě cenného papyru z rákosu. Dvě odborné dílny s řezačkami, máčírnami a lisy, zaměstnávali zručné dělníky na břehu Nilu, jižně od Iunu. 
Veškeré vybavení a samozřejmě i profit náležel panovníkovi. Žádnému smrtelníkovi nebylo dovoleno, pod hrozbou smrtí, vyrábět potřeby ku psaní znaků.
Tanarito dobře věděl, co činí. Lecos již znal a pochopil, ale předávání vědění ústní formou je nejisté a zkreslující. Zvlášť v delším časovém odstupu, kdy není možnost, aby se badatelé setkali. Před takovými třemi čtyřmi lety pozorně sledoval Rubena, jak čmárá znaky na kus hliněné tabulky, v lepším případě na ukradený kus papyru. Nezřídka se stávalo, že jeho verše zněly jinak ráno, když je předčítal svému příteli nanečisto a dočista jinak po poledni na trhu. Znaky byly jednoduché a vyjadřovaly pouze předměty. Scházel jim pohyb a myšlenka.
Tehdy počal budoucí písař koketovat s nápadem, pokusit se vytvořit nové přehledné písmo, dostupné nejen kněžím.

Prozatím se musel spokojit s výukou výroby papyru z trojhranných stébel šáchoru. Nejprve je zbavoval vrchní zelené vrstvy a v ruce mu zbyla bílá dřeň. Tu se naučil podélně rozřezávat na velmi tenké plátky speciální kolíbkou s ostrou čepelí. Po rozsekání těl stonků na jemno se řezanka máčela v nilské vodě tak dlouho, jak bylo pro určitý typ papyru potřeba. Pro výrobu světlých stránek šest dní, pro tmavě hnědé dvakrát tolik. Po důkladném máčení proužky naklepával dřevěnou paličkou a nato je lisoval válečkem, aby byly zcela ploché. Rovnal proužky těsně vedle sebe na rovnou desku. Vždy tak aby se trochu překrývaly. Na ně se napříč položila další vrstva a celý plát vkládal pod těžké závaží.  Pro silnější papyry se stlačilo  i víc vrstev. V  takto vytvořeném lisu schly plátky několik dní. Zpravidla také šest. Po vytažení
z lisu drží plátky při sobě, i když je dělník ohýbá nebo překládá. Poslední kapitolou výroby papyru je zarovnání hrubého povrchu, ořezávání nerovných okrajů a případné slepování plátků škrobovou kaší - pro vznik většího, i několik metrů dlouhého, svitku.
Zažité postupy nebylo radno obcházet nebo poplést. Správce by tovaryše nepřivítal
s radostnou náladou, kdyby nerozřezal dřeň šáchoru pečlivě na drobno a ještě popletl délku máčení. Surovina byla sbírána po širém pobřeží Nilu a tajemství papyru, spolu s právem jeho výroby, nechal správce úzkostlivě střežit.

 

V opačném případě si mohl být zrádce a prospěchář jist velmi nepříjemnými následky, plynoucími ze slyšení u rozhněvaného vladaře.
Tanarito záhy získal vysokou zručnost při výrobě papyru i při jeho popisování násadkou ze seříznutého rákosu.  Inkoust míchali všude se motající zvědaví pomocníci ze směsi sazí, vody a akáciové gumy z Kúše.


Při pohledu na písařské elévy vzpomněl na vlastní výuku v Nechenu, ve třetím sepatu.
Od útlého dětství jej otec vedl k práci v domě i na hospodářství. Starší bratr pokračoval v díle hlavy rodiny a druhorozený Tanarito se zdál být velmi šikovný a neobyčejně chytrý.
V osmém roce rodinná rada usoudila, že by synkovi prospěla slušná písařská škola, při jejímž uplatnění by měl šanci získat dobře placenou práci ve větším městě.
Bída sice neklepala na dveře jejich domku, ale pán z města je víc než rolník na poli.
Nastoupil do učení - na dva a půl roku – k místnímu bezdětnému písaři Kanepiovi.
Tak se ten starý jezevec jmenoval. Otec s ním dohodl smlouvu a za výuku syna platil tu obilím, jindy ovcí. Jak to právě vyšlo na hospodářství, samozřejmě se souhlasem učitele. 

Začátky nebyly jednoduché, ale nakonec k sobě žák i učitel nalezli cestu.
Na psaní používal tabulku z fíkovníkového dřeva pokryté tenkou vrstvou štuku. Psal na ni špičatým kouskem rákosu černým nebo červeným inkoustem. Tabulku často omýval, takže bylo nutné vždy ji potřít novou vrstvou štuku. Učitel sledoval skřípání rákosu a dohlížel na písmo. Nestrpěl žádnou chybu. Hlídal zapomenutá slova nebo špatně napsané znaky.
Byla to těžká práce, protože učedník musel psát zleva doprava, zprava doleva, zespoda nahoru. Z dobrého písaře se mohl stát vědec nebo umělec.
Později se naučil psát i na střep hliněné nádoby s hrubým povrchem, na úlomek vápence a nakonec přišel velký den a Kanepi mu dovolil psát na kus papyru.
Z dítěte vyrostl během školy mladý chlapec – zdatný písař.

Když se vrátil se štítem domů, otec jej pochválil a uspořádal na jeho počest malou hostinu.
Bratři vyhodili staré rákosové rohože zakrývající udusanou hlínu na podlaze a nahradili je novými. Maminka upekla sváteční chléb do homolí, s mlékem a máslem. Na stole nechyběly ani medové koláče, placky se sezamem a ovocem, ani chlebové figurky, který tak miloval. 
V ošatky se na něho smály pochoutky - meloun, datle, fíky a především šťavnaté broskve. Tatínek pojal oslavu návratu syna velkoryse a na talířích se postupně vystřídalo hovězí a skopové maso s hrachem a salátem. A nakonec dostal poprvé ochutnat pšeničného piva.
Při pečení chleba se vyrábělo z pšenice i pivo. Maminka máčela a otec mlel pšenici. Když byl, přidali i zbytky starého chleba. Vše se nechalo zkvasit a přefiltrovat. Pak se přidávaly ochucující přísady - koření, datle, mandragora a jiné. Celá směs se pořádně rozmačkala a vyluhovala. Pak jsme vybírali pecky a z husté hmoty se dělaly kuličky k další spotřebě. Před konečnou spotřebou piva, se lahodný mok přeléval přes sítko či jemnou tkaninu, aby se z něho odstranily zbytky pevných příměsí.
„U filtrování piva jsem byl vždycky první. Napít jsem se nesměl, ale lišácky jsem se hlásil k pomoci při omývání sítka. Nejprve zaúřadoval můj jazyk a teprve, když jsem všechny krůpěje piva slízal, vypral jsem sítko ve vodě.“

Na zahradě chovali včely v dřevěných nástavkových úlech a ani o medové koláče tak nebyla nouze. Včela byla téměř posvátná. Egyptský panovník před mnoha generacemi přijal titul : Ten, kdo náleží ostřici a včele.
A hieroglyfická značka včely, které si Tanarito všiml na starých svitcích, byla součástí různých jmenovacích dekretů pro vysoké hodnostáře království.
Nositel pečeti krále Dolního Egypta, tesař krále Dolního Egypta a služebník krále Dolního Egypta. Zatímco tesař dolnoegyptského krále měl na starosti kácení stromů a jejich přepravu do sídelního města a  dodávání různých druhů dřeva pro stavební účely a stavbu lodí, nositel pečeti byl jako vůbec nejdůležitější královský úředník odpovědný za zásobování paláce tuzemskými i dováženými potravinami - obilím, chlebem, masem, ovocem, zeleninou, olejem, pivem a vínem.
Spravoval státní finance a plnil úlohu kancléře.
Mezi nositeli pečeti nejvíc proslul věhlasný mudrc a lékař Imhotep, stavitel kruhové pyramidy faraona Necericheta Džosera v Sakkáře.
 

Bárka mandžet téměř přeplula nebeský oceán a Reova denní pouť tělem bohyně Nút pomalu končila. Blížila se stejně dlouhá noc.
Za soumraku jej Matka nebes pohltí a sluneční bůh nastoupí do člunu milionů – mesketet.
S ním se nalodí i vznešený doprovod zesnulých požehnaných panovníků.
V nočním boji Re opět přemůže síly zla a chaosu - ohromného hada Apopa.
Po ránu, když se rozednívá, oznamuje červená barva úsvitu krev Nút, kterou proleje při opětovném porodu Rea.
Tanarito zná noční příběh divoké kočky, která zlo přemůže, ale nikdy nezničí.
Kyvadlo sil dobra a zla se nesmí příliš vychýlit na jednu stranu, jinak zavládne chaos.
V posledních letech získávala temná strana mnoho přívrženců a nešťastníci postižení jasnozřivostí tiše varovali před plíživou snahou zla oplodnit svou jedovatou mocí bezbranné zástupy zoufalců. Před zjevným úsilím, jakýmikoli prostředky, proniknout mezi vyvolené a snad i k faraonovi. S cílem přinést zkázu egyptské říši a dál šířit sliny chaosu.
Mocnému Madaktovi se nepodařilo zastavit lavinu smrti.
Neuhasil všechny žhavé uhlíky přicházejícího zápasu.
Nemohl a ani nechtěl.
Jen zpomalil čas zrání suků chaosu.
Věděl, že bitva musí přijít.
Očištění těla civilizace prochází podobnými bolestnými procesy jako strastiplná cesta člověka za sebepoznáním a přijetím sebe jaký je.

Čekání na novou božskou krev se zdálo nekonečné a útrpné.
Mladý písař ne nadarmo setrvával v těsné blízkosti elamského mága ze starobylého Eridu. Dostalo se mu mnoha překvapivých poučení v naukách všelikých.
Učitel jej často nabádal, aby více věřil svému srdci a nehonil se za odpověďmi, jako výběrčí daní, když si zapisuje čárky – od koho již vybral službu nebo výrobky.
„Otázky, stále jen otázky. Zajímají mě přece odpovědi,“ nemohl zprvu pochopit student.

Madakt nevyučoval v klasickém slova smyslu. Povídal si s Tanaritem o všem možném, přestože mladík vroucně toužil po poznání, po odhalení velkých tajemství, po výjimečnosti.
Stařec se usmíval dychtivosti nezkrocené chlapcovi mysli a pokračoval ve vyprávění.

„První lidé žili v rajské blaženosti. Až poznání je poučilo, co je dobré a co špatné. V té chvíli mohli zemřít pod knutou nenasytnosti nebo vzít na svá bedra mravní zodpovědnost, absolutně nezbytnou pro přežití rodu. Pokušení dál trvalo, ovšem ti lidé, kteří se na cestu mravní čistoty vydali, dostali do rukou mocnou zbraň. Ostatní odpadli, jako suché listí
posvátného stromu išed.
A tak je to i u tebe.
Jsi čerstvá nádoba, plná hladového chtíče a netušených sil.
Vyprázdni se..
Ovoce stromu vědění, z něhož naši prapředkové pojedli, jim otevřelo oči.
Poznali, že jsou nazí a byli ze zahrady vyhnáni. Tak dospěli k moudrosti.
Jak se synové člověka rozmnožili, rodili se jim krásné kypré dcery plné pozemského života. Spatřili je andělé, synové nebes, a probudila se v nich neuhasitelná touha.
Na dvě stě jich padlo a počali vcházet do lidských dívek, a tak se znečišťovat.
Naučili lidské pokolení kouzlům, síle slova zaříkáním, hvězdopravectví, znalosti bylin a kovů, metalurgii i krášlení těla. Bez mravního zákona plodili obry a ti se vysmívali bohu praotci.
Prohřešky dosáhly míry neúnosné.
Ptactvo decimováno, zvěř i ryby vyloveny a hněv obrů se obrátil proti lidem.
Tehdy zažalovala země barbarské zplozence i chátru lidského plemene za bezuzdné sání z jejích životadárných prsů a všudypřítomné smilstvo.
Trest přišel znenadání.
Potopa umlčela žádostivý hlas civilizace, která porušovala harmonii přírody.
Smetla i hrubou sílu neukojitelných obrů, kteří znásilňovali základní atributy života.
Tento svět by jim jinak nemohl uniknout.
Andělé, stržení slabostí těla do hlubiny bytí, jsou zapuzeni daleko od stromu života.

Hvězdy, které se točí nad ohněm, jsou ty, které přestoupily zákon před svým východem, protože nepřišly v době jim určené. A hněv boží svázal je až do času, kdy jejich provinění bude ukončeno v roce Tajemství.
Chlapče, málo dětí se dnes umí radovat z pověstí a pohádek. A je velmi málo těch, kteří dorostli moudrosti, která proniká až k jejich skrytému poselství.“

Tanarito dlouze a složitě přemýšlel nad Madaktovými slovy, přesto, že ten jej nabádal, aby je nechal volně vplout do mysli a jen si s nimi občas hrál, jako malé dítě v říčním písku.

„Nikdy nezapomeň na božské oko, z jehož slz se rodí opravdoví lidé.
Je symbolem oběti, neboť ne vášeň, nýbrž bolest plodí dokonalé dílo a ne síla, ale slzy formovaly člověka.“

 

            Z Tareret už čtvrt roku nepřicházely žádné zprávy.
Bohyně Hathor poskytla azyl dvěma zamilovaným utečencům a ti spravovali světskou část chrámu. Krátce po svém příchodu se vzali a jejich manželství bylo šťastné.
Ruben chytal ryby a Emet sbírala byliny a léčila prosté zemědělce i celé jejich rodiny.
Nikdo netušil, že Bílá kouzelnice – jak jí v šestém sepatu říkali – bývala kněžkou Slunečního chrámu v Iunu. Znala spoustu kouzel a říkání pro všední příležitost i sváteční den.

Říkání pro zahnání krokodila, když přijde, aby uloupil tvoji kouzelnou moc :

Emet praví : "Zpět! Uteč! Zpět, krokodile, nechoď na mne! Jsem živ svou kozelnou mocí! Ať neoznámím tvého jména na tvou škodu velikému bohu, jenž dovoluje ti přicházet!
Vepti jest pravé jméno jednoho, Bedti jest pravé jméno druhého tvého obličeje.    
Jako nebe pojímá v sobě svoje hodiny, tak má kouzelná moc pojímá v sobě všecky své potřeby, tak ústa má chovají v sobě všecka svá kouzelná říkadla.    
Mé zadní zuby jsou jako nože, mé přední zuby jsou jako dýky. O ty, jenž rozvíráš své čelisti na mou kouzelnou moc, ty neuloupíš jí, krokodile, živící se kouzly!"

Nebo říkání pro proměnu v baziliška :

 Emet praví: "Jsem bazilišek dlouhého věku. Denně zmírám a zase se rodím. Jsem bazilišek, sídlící na kraji světa. Zemru a zrodíme se. Jsem vším náležitě opatřen a jsem denně mlád jako Re."


Skryti před zraky vladaře a všetečných donašečů potají dál  kráčeli po tajné stezce
a pronikali hluboko do vědění hmoty i ducha. Jejich mladičký přítel přijížděl pravidelně jednou za půl roku na pět až šest dekanů a vždy nedočkavě hltal vyprávění Rubena o plavení po Nilu a lovu zvěře.
 

 

 

 

 

Emet jej seznamovala s novými znalostmi užití bylin, míchání barev a k večeru se všichni zavřeli do alchymické dílny. Ve volném čase se těšili z různorodých činností, včetně her a hudby.
Občas si zahráli stolní hru Senet, kde se podle náhodného padnutí určité značky pohybovalo žetony po obdélníkové desce s třiceti poli.

Chrám poznání byl orientován podle Hvězdy nebes Sopdet.
Celý areál je čtvercového tvaru o délce strany čtyři sta padesát posvátných loktů. Obvod tvoří sedmnáct loktů široká a stejné vysoká ohrada ze sušených cihel.
Hlavní síni svatyně vévodí dvacet čtyři velkolepých sloupů zakončených hlavami bohyně Hathor.
Za malou hypostolovou síní s obětními stoly je kaple a pokladnice, Dál leží sklady pro uchovávání potravin, ovoce a obilovin. V laboratoři vyráběla Emet s pomocníky vonné oleje, parfémy a barevná líčidla. 
Chrámové stěny jsou vyzdobeny hvězdářskou a astrologickou tematikou. Velký kruhový zodiak o průměru devadesát pět pyramidových palců je opatřen třiceti šesti figurami, podle počtu desetidenních dekanů v roce.
Ve vnější zdi jsou umístěny hluboké podzemní krypty a pod celým komplexem rozvětvená síť tajných chodeb se skrytou velkou alchymickou laboratoří.
Tu využíval především Ruben s Tanaritem a s pomocí Enkinova učení experimentovali
s bájným kamenem předků.
Pralátkou složenou ze živlů.
První fáze výroby Kamene byla spjata s černou barvou (nigredo – „čerň černí“, havraní hlava), která symbolizovala „smrt“ matérie – to znamená převedení výchozí látky na pralátku (materii prima).
 

V dalším kroku díla  bylo nutné složit pralátku z živlů v takových poměrech, aby vznikla  látka bílé barvy (albedo), které bylo dosaženo buďto přímo, nebo s mezistupněm tzv. pavího chvostu, který zářil všemi barvami duhy.
V této fázi díla získal alchymista Kámen nižší kvality, nazývaný též stříbrný elixír, který umožňoval transmutaci neušlechtilých kovů ve stříbro.
Následující fáze výroby Kamene je charakterizována žlutou barvou (citrinitas, xanthósis), neboť při ní látka v nádobě dosahuje stupně dokonalosti, jímž je označováno „přirozené“ zlato.
Kámen, který potřebovali měl být dokonalejší a v poslední fázi díla se obsah nádoby zbarví do ruda (rubedo). Červená barva je v alchymii barvou nejvyšší dokonalosti – překvapivě to není, jak bychom možná očekávali, barva zlata.

Podobně jako v Nechenu, kde strávil léta dětská, i v Tareret jsou vedle okrsků kultovních a hřbitovních - čtvrti obytné a dále i výrobní. Až na obvodu městské zástavby stojí řemeslné dílny pracující s ohněm v pecích a topeništích – hrnčířské dílny nebo výrobny piva z ječmene.
Ruben se občas zastavil na ochutnávku hořkého nápoje.
Místní pivovarna spravuje osm varných kádí a pokryje denní spotřebu až tří set obyvatel. 

Rolníci jsou životně závislí na Nilu a jeho vrtošivých záplavách.
V sedmém měsíci začala voda stoupat a zaplavila zemi. V té době rolníci pracují na stavbách určených vládcem.
Od jedenáctého měsíce se vody Nilu vracejí do svého koryta a půda je poorána. Po osetí se přistupuje k udržování zavlažovacích kanálů. Během sklizně stanoví výběrčí výši daní pro každého rolníka.
Na konci měsíce třetího měsíce se konají žně za pomoci srpů s ostřím z křemene a mědi. Obilí  nechá hospodář podupat dobytkem, s cílem oddělit zrno od plev. Tento proces následuje rytmus stoupání vody Nilu.

 

 

Jako každý dobrý Egypťan, i místní kladli velký důraz na hygienu a vlastní vzhled.  Koupali se v Nilu a používali měkké mýdlo vyrobené ze zvířecího tuku a křídy. Muži si holili celá těla a pokrývali je pro zakrytí zápachu vonnými parfémy a mastmi. Šaty byly vyrobeny z jednoduchého plátna bílé barvy, muži nosili obvykle pouze krátkou bederní roušku. Úředníci si povětšinou zakrývali tělo od krku dolů dlouhou škrobenou suknicí.
Ženy oblékaly dlouhé šaty, které poměrně těsně přiléhaly k tělu. Sem tam se objevil na zámožnějším šatu šperk, ovšem velkoměstské paruky venkovským menším hodnostářům nepřirostly k srdci.

Emet s Rubenem přebývali ve vedlejším traktu. Prostorná kuchyně byla protažena do dvora,  s poměrně velkým zajištěným ohništěm. Ve výbavě nechyběl mlýnský kámen  pro mletí obilí
a malá pec pro pečení chleba.
Zdi domu byly bíle natřeny a kouzelnice rozvěsila po stěnách závěsy z obarveného plátna. Podlahu tvořila udusaná hlína a na ní byly položeny rákosové rohože, na nichž stály dřevěné stoličky, postel a stoly. Ve zdech měli výklenky pro uložení nádobí a textilu. V rohu ložnice stála velká truhla pro uložení objemnějších věcí.
V mlčících zahradách Chrámu poznání se dařilo fíkům, granátovému jablku a sladkým datlím.
Na krátkém jižním svahu zrálo hroznové víno. Tím si zpestřovali jídelníček obyvatelé svatyně. Emet se starala i o dlouhé květinové pásy v předprsni svatyně. Dodávala vláhu i vzdušnost půdy pestrým chryzantémám, vysokým kosatcům a purpurovým až nebesky modrým hyacintům.
Na trh se vypravila vždy s Rubenem, poněvadž okurky, melouny, petržel, hrách, ředkve, salát, zelí a rozličné koření, by sotva pobrala najednou.
Stánek bohyně Hathory rozkvetl nezadržitelně prýštící mocí lásky a věrnosti v pravý rajský ostrov na poušti.
Mandlové oči domácí paní zářili pro svého milého, ale byly přesto přívětivé ke každé bytosti. Emet prostupovala tak lehce živou i neživou přírodou, až se stala její součástí,
a tak se proměnilo tělo Emet v nadpozemsky krásnou a vznešenou bohyni.

Už osmnáctý rok zanechává bývalý královský písař otisk v černé zemi - po obou březích Nilu. Patnáct měsíců se učil a vyráběl drahocenný papyrus, až dosáhl jisté rutinní dovednosti a mohl se s klidným svědomím vydat na pouť „za hledáním písma“, jak ji skromně nazval.
Předtím se krátce zastavil v Tareret za přáteli.
V podhoubí svatyně kámen nakonec vydal skrytá  tajemství a Tanarito přidal do cestovní torny Emetin malý elixír, trochu zlata a především další zkušenosti s proměnami živé i neživé hmoty. Manželé přibalili i dárek pro Enkina.
Dlouhá dobrodružná cesta jej povede do východních pouští, k Moři soli a do Jericha za moudrým Rubenovým učitelem.
Nesmí zapomenout ani na slib kouzelnici Emet, že přiveze z Jericha mízu z myrhovníku, ze které se vyrábějí parfémy, a hennu k barvení, léčení i jako afrodisiakum a protijed.
Plánoval také návštěvu přímořských měst – Curu (Tyros), Saidy (Sidon), Gebalu (Byblos) a rád by zavítal i do prastarého Šámu (Damašek).

Z Iunu odjel na koni, který mu s přímluvou Emetiny někdejší pomocnice Lasturky, daroval Bes – starší kněží - Džoseriho nástupce ve svatyni Líbezného klidu.
Mohl se tak připojit ke každoroční velké karavaně egyptských obchodníků do východních zemí.
Po překonání pouště se výprava čítající stovku velbloudů a desítky koní osvěžila v Ghaze.  Načerpali sil celodenním odpočinkem a  karavana pokračovala k Moři soli a do Jericha, kam měl namířeno i Tanarito, písař a čerstvý divotvůrce.
Před  čtyřmi lety, při poslední návštěvě země bohů, radil Enkin malému písaři, aby se vydal na zkušenou do světa.
Ale až bude cítit, že je připraven.
A to prý pozná nejlépe, až zjistí, kdy zase přiletí ba slunečního boha Rea.
Ctižádostivý písař horlivě studoval archaické prameny  a legendy. Brzy pochopil, že starcova otázka, je těžko rozluštitelnou hádankou.
 

Duch Rea – pták benu – se do Egypta opakovaně navracel, ale vždy po nekonečně dlouhé době mnoha desítek generací.
Radu na šibalský poustevníkův  dotaz hledal i v panovníkově knihovně. Jasnou odpověď sice neobjevil, přesto tušil, že může odjet na dlouhou pouť a směle předstoupit před Enkina.
Benu představuje znovuzrození slunečního boha a přilétá z východního horizontu – kam hledí Sfinga od Velkých Pyramid – a usedá na prvotní pahorek, který se vynořuje z praoceánu Nun.
Pták má zlaté a červené peří s korunkou atef.
Křikem prolomil ticho a tmu původního nebytí a usedl na pahorek benben.
Zde umírá v plamenech a zároveň se znovuzrodí.
Stane tak vždy, když se východ Slunce shoduje s východem Hvězdy nebes.
Benben je posvátný kámen z hvězd, ve tvaru pyramidy s neostrými rohy.
Je také součástí božského plánu pesedžet (devatera).
Leží v opatrování kněží Slunečního chrámu v Iunu.
Pro prostý lid jej připomíná veřejnosti přístupný posvátný sloup Iun.
 A podle věčného hvězdného kalendáře neuplyne dlouhá doba a benu opravdu přiletí, aby oznámil veledůležitou zvěst nebo předznamenal zásadní změny v tepu života černé země Kemet. 


Jak se blížili k hradbám Jericha, rostlo v Tanaritovi napětí. Setkání s mudrcem, který se vyrovná elamskému mágovi Madaktovi není běžnou kratochvílí.
Podle Rubenovy rady se vyšplouchal v mrtvém Moři. Vlny jej nadnášely jak pírko v mírném větru a tak jen ležel a cítil blahodárné účinky minerálních solí na unavené tělo.
Karavana musí jít dál a u tak ji bran Jericha mladý písař s děkovnými pozdravy opustil.
Enkinův skromný příbytek nalezl vcelku bez potíží.
Poněkud stranou od hlavních tříd městské zástavby významného města na západním břehu jediného přítoku Moře soli.

Typický místní dům sestával ze dvora obestavěného několika místnostmi.
Mrtví byli  pohřbíváni pod podlahy vlastních domů a sem tam se ještě projevil starodávný kult lebek, které starověrci oddělovali od těl zemřelých.

„Karavana je živá kniha uprostřed pouště,“ a já četl rád.
Slyšel jsem neuvěřitelné příběhy o zvláštních bytostech, které doma nepotkám a exotických místech, jež se tak vymykají představě egyptského pecivála o tváři tohoto světa.
Karavana je pramenitá voda na rozpraskaných rtech.

„Buď zdráv, malý písaři. Vypadáš zamyšlen, jako by ti uletěly včely z úlu. Pojď dál a nestůj před zápražím mé chatrče.“
„Zdravím i já tebe, velký mudrci. Nechť provází tě radost a síla ve všech jitrech, které ti tvůj bůh přichystá. Přináším pozdravy a malý dárek od Rubena a Emet. Ale už tak malý nejsem.“
„Milý chlapče, vzrůstem jistě ne. Vidím, že jsi dospěl v chytrého jinocha. Nepoddajné železo je výborná materie pro ušlechtilou ocel. Až přijde správný čas, je potřeba jej rozpálit a žhavé mistrně kout. Čeká tě ještě spousta práce a odříkání, než se proměníš v písaře lidí. A nejsem velký mudrc. Jen se tak rozhlížím kolem sebe a občas stojím vyjeveně s otevřenou pusou.“
„To umění, bych také rád prožíval, Enkine.“
„Je ti přáno. Hvězdy jsou ti nejen nakloněny, Tanarito z Džehutu. Usedni na stoličku a pojíme trochu. Po daleké cestě budeš jistě vyhladovělý.“
„Děkuji. Přiznám, že mi už kručí v břiše.“

Na stole se ve chvilce objevil chléb, vařená hrachová kaše, okurky, ředkve a džbán vína.
Mladík se již nenechal pobízet a pustil se do jídla.
Překvapilo jej, jak rychle si zvykl a cítil se v Enkinově blízkosti jako doma.
Bariéry mezi oběma muži padaly k zemi.
Jedna strhávala druhou.
Ve vzduchu se vznášel laskavý úsměv do nebe volající  moudrosti.

 

„Znáš následující text?
Ten, kdo vytvořil vše a stvořil bohy.
A on je Ten, kdo dal zrodit bohům a od koho každá věc pochází, plodiny, potraviny, božské obětiny, všechno, co je dobré.
Je tedy shledáván a uznáván nejmocnějším ze všech bohů.
A tak poté, co dal vzniknout veškerenstvu a božským slovům, byl spokojen.
On stvořil bohy,
On vytvořil města,
On založil sepaty,
On dal bohům jejich zář,
On ustanovil jejich obětiny,
On stvořil jejich těla podle jejich přání,
Tak bohové vstoupili do svých těl…“
„Ano, poznávám legendu o vznešeném stvoření světa z rukou nejvyššího, boha Ptaha.“
„I naše legendy znají svého boha-stvořitele. Jiná jména – stejný příběh.“
„Enkine, možná je to rouhání, ale asi je jedno jaké jméno svému bohu dáme.“
„Možná to ani není bůh. Také se v našem světě občas setkáme s primitivními kmeny.“
„A to jsme v našem příběhu stvoření – MY? Lidé? Takovou myšlenku nemohu v Egyptě ani vyslovit.“
„Nesmíš. Příroda ani bůh neotevřou svoji svatyni každému. Schopnost vědět znamená i umění mlčet. Doba není a dlouho nebude zralá. Člověk se dnes chová jako otrok. A za čas to bude ještě horší. Natolik se přimkne k temné straně, že úplně zapomene na svoji nesmrtelnou duši. Pozorovatel bude stát jak solný sloup a svět kolem něj se bude měnit. V mých nejčernějších vizích lidstvo technicky dospěje k odpoutání se od tohoto světa do mezihvězdných prostorů. Znovu nabyde schopnost využít základních částeček hmoty k velkým transmutacím.
V poutech chtíče odmítne boha i jeho naučení. Pocítí nutkavou chuť nahradit boží cestu za probuzením - vlastním bezedným břichem.“
„Člověk přestane hledat sám sebe a nepokusí se vrátit domů.“
 

„Přesně tak, kouzelníku ze země Kemet.“
„Já a kouzelník? Velmi málo jsem poznal a ještě méně pochopil.“
„Tvá slova vypovídají o ušlechtilosti ducha, ale Ruben mi ve zprávě sdělil, že jste s Emet dokázali provést transmutaci kovů. A to není málo. Ještě tě čeká dlouhá cesta na koni života a po žebříku vystoupáš o několik stupňů výš. Snad až na vrchol.“
„Jsem jen písař, co krade potají vědění.“
„Tak se dáme do práce, chlapče. Času není nazbyt. Dveře tvé nebeské matky Nut a otce,  vládce země, Geba jsou dokořán otevřeny. Nuže, vstup dál.“

Ve starobylém Jerichu, u moudrého Enkina, setrval Tanarito celý rok. A nezahálel.
Stará škola velkého elamského mága Madakta plynule pokračovala druhým stupněm.
Všechny mladíkovi dosažené vědomosti i zkušenosti se protínaly v jediném bodě. V něm samém.
„Cesta není jen o vědomostech. Otevři se. Popusť uzdu své fantazie.“

Enkin neslevil ani o píď a písař byl nucen vynaložit veškeré úsilí, aby starci vyhověl.
Zprvu se jeho rady a nápady jevily jako vrtochy senilního muže, ale nakonec železo povolilo a Enkin jej kul žhavé.

„Poznej své tělo i svou mysl. Pak pochopíš, že tvé nepravé já tě vede jen k požitkům a na scestí. Je to jen účinný nástroj bez pána. Zkroť jej tím, že nepopřeješ dechu smyšlenkám a domněnkám. Nauč se milovat svět.
Ale to vše je málo.
Potřebuješ nalézt životadárný zdroj tepla a lásky v sobě samém.
Podaří-li se ti takovou cestu beze zbytku projít, můžeš jednou stát na roveň s bohy.“
„Přeháníš.“

Dvanáct měsíců uteklo jako voda do Moře soli a Tanarito se pomalu připravoval na odjezd
do měst na pobřeží velkého moře.
Zabalil si myrhovník a hennu pro své přátele a přišel se rozloučit se svým učitelem.
„Příteli drahý, přes Curu a Saidy doputuješ až na sever do města s dlouhou historií.
Říkají mu  Gebalu. Důkladně se tam rozhlédni po zvyklostech obchodníků. Zde můžeš načerpat potřebné znalosti pro svůj plán – vytvořit nové egyptské písmo.“
„Děkuji příteli. Moc rád bych tento úkol splnil.“
„A až se vrátíš k Nilu, přemýšlej, co s Emete a Rubenem provedete, s vaším opětovně nalezeným zázrakem.“
„Patrně narážíš na výrobu zlata.“

„Samozřejmě. Transmutace kovů by mohla sloužit celé zemi, ovšem vědění je nutné zachovat v nejužším kruhu. Kdo však přinese Egyptu takové nevyčerpatelné bohatství, může směle uvažovat i o trůnu. Bohové jsou v našich dobách všude po světě velmi vážení. A bohatí zvlášť.“
„To míníš vážně?“
„Zcela vážně. Jak jinak chceš předat své vědění adeptům nových věků? Už přece víš, k čemu mají sloužit pyramidová pole, vytvořená dávnými bohy po potopě, před mnoha tisíci lety.
Hádám, že se i Ruben vedle krásné kouzelnice Emet už dost vybouřil. Vzhledem k jeho vrozené ušlechtilosti a majestátní hrdosti, by byl ideálním mužem v čele významné země. Po boku s výjimečně schopnou a věrnou Emet.“
„A co já?“
„Ale, ale. Studia máš za sebou. Toužíš snad po vladařově žezlu? Přemohl tě vlastní chtíč?“
„Ó, to nikoli. Jen nevím, co bude se mnou.“
„Netušíš?
Je to jednoduché. Po své pouti světem se vrátíš domů.
Vytvoříš nové písmo a naučíš egyptské písaře novému umění.
Další zprávy, a nejspíš i před neznalci skryté převratné objevy ohromné země na západě, nalezneš za tajnými dveřmi, v Komnatách  zápisů, pod tlapami Sfingy.
Před tebou se vynoří  Brána času a Brána prostoru.
Buď velmi uvážlivý s použitím těchto  božských nástrojů.
Lidé mají před sebou ještě velký kus cesty, než budou ochotni svoji fantazii následovat.
Věřím, že nikdy nezneužiješ svého postavení a staneš se bohočlověkem, příkladným následování. Protože už nejsi závislý na svých starých žádostech a sobeckých přáních a tvé vnímání spravedlnosti je ryzí, staneš se jejím ramenem. Nejvyšším soudcem nad lidmi i bohy na této zemi.“
„Nevím, co říci!“

„Nic neříkej. Jen slyš.
Prošel jsi zdárně středem velkého díla přírody a svobodně přijal trojí vědění z lůna hvězdné koruny Psí hvězdy a pásu dvou běžců.
Já Enkin, průvodce po stezce poznání a strážce pečeti - tmou zapomnění opředeného,
přesto věčně živého světa uprostřed mnohovod na dalekém západě - ti odebírám z moci svého postavení v základech pyramidy slunce tvé rodové jméno Tanarito a jmenuji tě novým velkým Thovtem. 
Nyní máš klíče od všech tajemství srdce země i královny nebes.
Nyní patříš mezi vyvolené.

Nebe nahoře, nebe dole.
Hvězdy nahoře, hvězdy dole.
Vše, co je nahoře, je také dole.
Kdo to ví, mnoho našel.
Poznej to a budeš bohatý
a šťastný na zemi.
Vydej se na cestu, a pozdravuj doma.

Od této chvíle se začne psát epocha velkého třikrát znalého Thovta.“

Po rozloučení skromný bůh, bývalý malý kapesní zloděj z Iunu, vsedl na koně a přijal svoji novou úlohu ve spirálách historie Země.

 

---