Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSMARAGDOVÁ CESTA 13.Jízdenky na expres do Gízy
Autor
Hugo Ramon
Jízdenky na expres do Gízy 15:00 / Praha, CZ sobota 10/2016 A.D.
"Jeho nejdůležitější planetou byl Uran, ale ten tehdy nebyl znám. A Uran je klíčem k jeho osobě, podle mě Albrecht z Valdštejna toužil hlavně po nezávislosti,´ říká nějakej odborník na astrologii Turnovský. Hádejte, kde se našla kniha horoskopů našeho Albiho,“ ptal se Jean.
„To vím. V Kopidlně v zámecké knihovně,“ odpověděla Jola.
„Píšu ti za jedna. Kousek od Jičína. Kniha byla napsaná asi roku 1627. Albrecht se narodil ve znamení vah s ascendentem vodnáře. Horoskop je německy a latinsky a obsahuje detailní každodenní rozpisy postavení planet, jejich komentáře a vysvětlení na dobu jedenácti let - od 1. 3. 1628 do 22. 9. 1638. Teda až za vévodovu smrt.“
„Viděla jsem tu knihu. Je to fakt rozsáhlý horoskop. Historici se prý snažili konfrontovat důležitá data z Valdštejnova života se skutečností a prognózy se s ní spíš shodovaly. Ale otázkou zůstává, kdo ten super horoskop sestavil. Keplerovy horoskopy tvořilo většinou jen pár základních údajů bez podrobnějšího vysvětlení. Takže další záhada.“
„Jolo, tu asi luštit nemusíme,“přidala se Geraldina.
„Jasně, že ne. Mě by spíš zajímalo jestli ho opravdu zapíchl ten Deveroux nebo jestli to nebylo všechno trochu jinak.“
„Francouz?“
„Nee. Walter Deveroux nebyl šaramantní frantík, jak říkáš. Ale zrádnej irskej žoldák! Gi.“
„A jakpak asi skončili všichni ti, co generalissima zradili? A zavraždili ho vůbec?“ nedala se odbýt Jola.
„Jako, jestli tady neběhá ještě teď? Haha,“ vtipkovala Gi.
„Ne.“
Jean se snažil vysát ještě nějaká zasutá data z informační dálnice.
„Historici případ – Valdštejn a vražda v Chebu – uzavřeli. Asi navždy. Ale …“
„Mohl se otrávit nebo prostě umřít pod vlivem nemoci. Nedávali mu jeho felčaři pár týdnů nebo měsíců?“
„Jolo, ty máš nějaký nový indície o jinym smutnym konci našeho Albiho?“ vyzvídala Geraldina.
„Nemám, jen slepě nevěřím historikům knihomolům. Přece kolem sebe pár věrných měl. Nemohli být uplaceni úplně všichni a navíc míval skvělou výzvědnou službu. Prostě mi to jeho propíchnutí halapartnou nesedí.“
„Partyzánou,“ opravil ji Jean.
„Tak partyzánou. Jakej je v tom rozdíl? Skoro žádnej. Neměl snad zbraň? Kord, menší mušketu, pistoli? Nebo aspoň pobočníka, který stál v poslední chvilce vedle něho? Byl to nejbohatší a nejvlivnější člověk své doby.“
„Hmm. Můžeme ty poslední chvíle jen chabě simulovat,“ přidal se Jean.
„To by mohla být prdel. Zkusme to,“ souhlasila i Geraldina.
„Holky, rozdělme Albrechtovu smrt na dvě různý akce.
Za prvý příčina smrti a smrt sama a za druhý píchání Deverouxe do vévodova těla.
Začnu partyzánou. Ta se mohla pohroužit do živýho nebo již mrtvýho těla. Souhlas?
„Jo,“ obě přitakaly.
A teď předkládám varianty smrti a každý se vyjádří. OK?
První – otrava, asi jedem. Prsten, jídlo a podobně.“
„Blbost. Proč by mu dávali jed do jídla, když ho pak zapíchli?“ vyhrkla Jola.
„Snad aby byl slabej, omámenej a nemohl se bránit nebo zburcovat obranu.“
„Gi, to nezní blbě, ale na otravu jídlem fakt nebyl čas. Přijeli ten den 25. února. Spíš se mi jeví líp ten prsten s jedem. Potentáti starověku i středověku měli takový speciální prsteny jako povinnou výbavu. Neříkejte mi, že by tak inteligentní a přitom podezřívavý člověk neměl krabičku poslední záchrany.“
„Jako jehlu s nití, aspirin, obvaz a placatku rumu?“ zasmála se Jola.
„Určitě. Co vy na to, slečny badatelky?“
Geraldina se zamyslela.
„Můžeš mít pravdu. Co na to současná archeologie? Tělo leží v Mnichově Hradišti. Ha?
Našli stopy jedu?“
„Nene. Nic takovýho wiki neuvádí. Jen mi to připadalo reálný.“
„A co píšou?“
"Nález na jeho kostře se dobře shoduje s historicky známými a stále se opakujícími potížemi, především neschopností chůze. Nález změn na povrchové struktuře holenních kostí dobře odpovídá popisu trofických vředů na nohou v posledním roce vévodova života. Nervová forma syfilis postihuje především míchu, což dobře vysvětluje nemožnost chůze a ochromení funkce rukou nemocného ke konci života. Rovněž i jeho popisovaná bledost, šednutí až zčernání pleti dokládají léčbu rtuťovými preparáty a z toho vznikající trvalou chudokrevnost. Počáteční dráždivé působení této specificky zánětlivé choroby lze dobře spojit s ohromnou výkonností a činorodostí vévody v prvních letech vzniku 3. stadia syfilis. Dlouholeté působení nemoci zničilo v posledních letech vévodova života obranyschopnost jeho organizmu; za fyzickým zhroucením bezprostředně následovalo psychické a rozklad celé Valdštejnovy osobnosti. Násilná smrt mu zkrátila život jen velmi málo - snad o několik týdnů, nejvýš měsíců. Tolik elektronické prameny.“
„Jak dál, Sherlocku?“
„Mohl skonat pár chvil před údajnou vraždou! Na infarkt nebo mrtvici.“
„Ano, Jeane. Mohlo se to stát.“
„Srdce nevydrželo psychickej nápor z totální ztráty moci a zhroutil se. Irskej loupežník dokonal záhrobní dílo ke svý pochybný slávě,“ shrnula Geraldina.
„A to by nikdo nezjistil?“ ptala se Jola.
„Infarkt pár minut nebo pár desítek minut před probodením? V tý době? Těžko.“
„Jestli opravdu dostal infarkt, máme vysvětlení, proč nikdo nestál po jeho boku v ložnici.
Je dost pravděpodobný, že se podřízený vojáci báli obrovský moci generalissima a chovali k němu nadpozemskou úctu. Deveroux by si dost pravděpodobně zatancoval na živým arcikacíři šavlovej tanec, aby svýmu egu dokázal víckrát, jaký je machistický hovado. A jaký veledílo vytvořil. A to se nestalo. Dedukuju z toho, že když vrah dorazil do ložnice, ležel už Valdštejn na posteli tuhej a pěkně nataženej, aby ho trefil do srdce jedním bodnutím.“
„Rozběsněná Amazonka nebo snad nedočkavá Valkýra?
Když se rozohníš Gi, sálá z tebe strach na všecky strany. Tvoje dedukce se mi líbí.“
„Jeaníčku, nápad byl tvůj. Já dosadila kulisy a rozvedla děj.“
„Geraldino, mně se tvoje verze vévodova skonu taky zdá lepší než oficiální historická teorie. Potud OK. A víte, co se dál dělo se zrádci?“
„Sakra ženský. Jedna dští oheň a síru a druhá neúnavně kuje pomstu. Nechtěl bych se dostat v nemilosti do vašich drápů. Haha.“
„Našla jsem si ofiko zprávu :
Tři muži pocházející z ostrovního království, dva protestantští Skotové a jeden katolický Ir, dosadili poslední chybějící dílky skládačky. Podplukovník Trčkova pěšího pluku a zároveň velitel města Chebu John Gordon, další podplukovník z téže jednotky Walter Leslie a konečně dragounský plukovník Walter Butler, jenž se k Valdštejnovu uskupení se svým oddílem přidal nedaleko Stříbra, se dohodli na fyzické likvidaci prchajícího a zlomeného psance i jeho blízkých. Vidina lákavé a tučné odměny i dalších projevů císařské vděčnosti spolehlivě zaplašila jakékoliv pochybnosti. Nemorální aspekty připravovaného činu, to jest úkladné mnohonásobné vraždy, nehrály u tak drsné chásky, jakou byli profesionální vojáci 17. století, v podstatě žádnou roli. Svědomí představovalo překážku vskutku nepatrnou.“
„To je hustý. A já si dělám starosti, když mě Jean okřikne kvůli fašounství a trochy mafiánství mých předků.“
„Jak to z ní leze na světlo boží,“ dodal Jean.
„Pokračuju :
Císař Ferdinand II. nechal, poté co do Vídně dorazily první dostatečně věrohodné zprávy o definitivním konci vévody frýdlantského, sloužit za duše zemřelých tři tisíce mší. Hned jak dal takto najevo zbožnost a pravost své víry, přistoupil k záležitostem navýsost světským. Odměnami doposud nevídanými zahrnul všechny osoby zainteresované v likvidaci mocného soka. Jako supi na kořist se celá řada zájemců vrhla na obrovský majetek zavražděného vojevůdce a jeho věrných. Vždyť jen hodnota samotného konfiskátu po Valdštejnovi byla odhadnuta na téměř zázračnou sumu deseti miliónů zlatých. Podíl, jehož se zmocnil nově jmenovaný generalissimus Jan Matyáš Gallas, dosáhl výše jednoho miliónu zlatých.
Spadalo do něj nesmírně bohaté panství Frýdlant s Libercem a Smiřicemi.
Dominia, jejichž cena vyšplhala ke statisícovým částkám připadla dvěma zbylým členům generálského trojlístku: Ottaviu Piccolominimu a Janu Aldringenovi. Ve výčtu obdarovaných zákonitě nechyběli ani tři plukovníci, kteří na sebe vzali roli iniciátorů realizace ortelu vyneseného nad Valdštejnem.
Walter Butler získal panství Doksy s Berštejnem a Deštnou, k tomu hraběcí titul, hodnost císařského komorníka a zlatý řetěz. Johnu Gordonovi daroval Ferdinand II. panství Smidary a Skřivany. Walter Leslie se spokojil s trčkovským Novým Městem nad Metují. A co přímí vykonavatelé chebských mordů?“
„To se ptáš nás?“
„Ne, to je řečnická otázka v článku.
Pravdou zůstává ten fakt, že většina osob zapletených do krvavých chebských událostí byla po zbytek života provázena smůlou a nepřízní osudu a neodešla z tohoto světa právě klidnou cestou.
John Gordon zahynul v roce 1637 bídnou smrtí, jsa probodnut v souboji.
Ottavio Piccolomini až do konce třicetileté války brázdil ve španělském žoldu nepříliš úspěšně evropská bojiště. Roku 1656 podlehne následkům těžkého pádu z koně, který utrpí na neškodné projížďce v okolí Vídně.
Jan Aldringen umírá pouhých několik týdnů po vévodovi frýdlantském. Smrt si ho najde na jaře 1634 v bitvě u Landshutu.
Na podzim téhož roku zcela náhle a bez zjevné příčiny skoná také Walter Butler.
Jan Matyáš Gallas dosáhne sice v září 1634 u Nördlingenu oslnivého vítězství nad Švédy, ale to je naposled, co mu válečná štěstěna ukáže svou přející tvář. Jeho další vojenská kariéra se nesla už jen ve znamení neúspěchů a nezdarů. Jedna blamáž střídala druhou. Rok před uzavřením vestfálského míru, to jest v roce 1647 umírá na takzvanou čtyřdenní malárii. Onemocnění běžně rozšířené na starém kontinentě ještě v polovině 19. století.
Stejné nemoci podlehne o dvacet let později Walter Leslie, který se tak jako jeden z mála dožívá požehnaného věku.“
„A co zlý muž s partyzánem.“
„To už mužeš rovnou říct : zlý muž s parmazánem. Haha,“ kontroval Geraldinu Jean.
„Pan Walter Deveroux? Žoldák, vojenský dobrodruh a nájemný vrah?
Narodil se v Irsku, asi na přelomu století.
Kolem roku 1630 vstoupil do katolického irsko-skotského jízdního pluku, který zformoval Albrecht z Valdštejna. V únoru 1634 se jako kapitán Butlerova dragounského pluku podílel na likvidaci Valdštejna a jeho důstojníků. Při krvavé hostině na chebském hradu 25. února 1634 byl spolupachatelem vraždy Trčky, Ilova, Kinského a Niemanna. V čele skupiny dragounů krátce nato pronikl do Pachelbelovského domu, kde byl ubytován Valdštejn, a probodl jej do hrudi partyzánou. Za svůj čin obdržel odměnu 1 000 tolarů a byl povýšen na podplukovníka.“
„Valdštejnův Jidáš,“ neudržela se Geraldina.
„V následujícím roce podal ve Vídni žádost o lepší ocenění svých zásluh. Po průtazích získal 1636 ze zkonfiskovaných trčkovských majetků panství Krchleby, jižně od Čáslavi, s dvory Dobrovítov, Chlum a Zbýšov a několika vesnicemi.
Vše v ceně okolo dvaadvacet tisíc zlatých, což byl pouhý zlomek toho, co získali hlavní spiklenci proti Valdštejnovi.
Zemřel roku 1639 v Praze jako oběť morové epidemie. Jeho syn a dědic Martin otcovské dědictví zadlužil a v roce 1651 o ně přišel, když již předtím (1645) bylo panství těžce poškozeno švédským nájezdem.
Tolik historické prameny.“
„Musím říct, že debaty o historii - starý skoro čtyři sta let v kulisách středověký Prahy – jsou pro mě pošušňání.“
„Nemáš ruku v poklopci? Ty by ses snad udělal i tady „U kocoura“. Muhehe.“
„Gi, ty plácáš blbosti. Dáme pivo.“
„Kočičky, mám pro vás malý překvapení. Z Jižní Ameriky.
Energetický centrum Tiahuanaco mi nedalo spát a vrtal jsem se minulej tejden v univerzitní knihovně.“
„Pochlub se Indiano?“ narážela Geraldina na filmy o svérázněm archeologovi Indianu Jonesovi s Harrisonem Fordem v titulní roli.
„V roce 1549, když španělští dobyvatelé pod vedením Pedra Cieza de Leóna hledali hlavní město incké říše, vstoupili do Bolívie, kde našli ruiny pradávného města, kterému místní říkali Tiahuanaco.
Současně objevili na severovýchodě ve vzdálenosti 400 metrů další město: Puma Punku. Vědci věří, že Tiahuanaco bylo kdysi centem civilizace s více než 40.000 obyvateli.
V muzeu Precious Metals v La Pazu v Bolívii byla objevena naprosto fantastická mísa, které místní říkají Fuente Magna. Mísa byla nalezena v blízkosti města Tiahuanaco a jezera Titicata místním farmářem v padesátých letech 20. století. Tiahuanaco je nejspíš největší původní civilizací, o které málo kdo slyšel. Světoví výzkumníci věří, že tato keramická mísa poskytuje důkaz o setkání místních obyvatel s mimozemšťany právě v Puma Punku.“
„A jak na to odborníci z Latinský Ameriky přišli?“ ptala se Gi.
„Na co?“
„No, že ufoni přivezli mísu odněkud do Bolívie?“
„Pokračuju.
Proč ale je tento kus keramiky tak důležitý?
Pokud se podíváte pozorně na povrch této mísy, zjistíte, že je pokryta textem zapsaným klínovým písmem a proto-sumerskými hieroglyfy.
To je ovšem velký problém, protože podle oficiální archeologie se Sumerové a původní obyvatelé Tiahuanaco a Puma Punku nikdy nesetkali. Takže jak je možné, že se na míse Fuente Manga pocházející z Jižní Ameriky objevily nápisy psané sumerským klínovým písmem a proto-sumerskými hieroglyfy pocházejícími z Mezopotámie?“
„Dobře ty! Ze Sumeru do Bolívie,“ pochválila Jola.
„Mám světlou chvilku. Haha.“
„Víc bychom určitě nalezli ve vatikánským archívu, ale povolení je nedosažitelný. To je tutovka,“ doplnil Jean.
„I tohle je zásadní zpráva. Zní jako potvrzení návštěvy mimozemšťanů,“ přidala se Geraldina.
„Nebo mezi námi - lidmy Homo sapiens – žila jiná, daleko pokročilejší civilizace. Nebo její trosky po katastrofě, jako byla potopa světa. A tu mohla způsobit jak srážka s asteroidem nebo kometou, tak nepřátelský ufoni,“ rozumoval Jean.
„Nebo - jako v Crichtonově Kouli – nejsou návštěvníci ufoni, ale vrací se naši potomci ze vzdálené budoucnosti.“
„Jola dává hádance pořádnou chilli marinádu. Muhehe,“ zhodnotil Jean.
„A co s těma prachama, Jeane.“
„Kolik ti dal? Dvacet táců?“
„Jo.“
„Já bych s tím hladovým byznysmenem nelaškovala. Ten milion nikdy neuvidíš,“ prorokovala skepticky Jola.
„O tom asi nikdo nepochybuje. Hraje vabank a dělit se nebude. Přesto dvacet tisíc dolarů je pěkná sumička na bezvadný prázdniny s fakultativním hledačským programem. Proč toho holky nevyužít?“
„Nevadí mi zariskovat, ale ráda bych věděla, kde v Egyptě budeme kutat. Kde leží svatyně nebo komora nebo tajná síň plná zlata a informací od ufonautů? Máš Jolo nějakou skrytou indicii? Nepomůže Leo?“
„Vím jen to co vy. Můžem projít znovu celý dopis, ale nic mě nenapadá. Dopis od Lea Grünsteina ...“
„Počkej! Od Lea? Leo je přece lev,“ přemýšlel nahlas Jean.
„Od Lva? Dopis ze starejch časů?“
„Přesně tak Jolo. Grünstein nám, vlastně tobě, poslal zprávu jakoby ze starověku.
Jeane, kde na naši výpravu čeká nefalšovanej egyptskej lev?“ vykřikla Geraldina.
V očích jí rozhořely čertovské plamínky.
Jako vždy, když se vzrušila.
„Sfinga!“ přerušila ji zamyšlená Jola.
„Jo. Velká sfinga v Gíze.“
„Máte na mysli hlídače pyramid s hlavou lva a tváří bohyně?“ dodal Jean.
„Jak jinak. Nikdo neví, proč tam je. A rozmar to nebude.“
„Nikdo nebo jen někdo ví proč? Co ty na to Jolo?“
„Je to divný, ale tuším, že jdeme správnou cestou.“
„Víru budeme potřebovat, ale v islámský teokracii, hodně potichu.“
Jola přešla Jeanovo varování bez reakce a pokračovala.
„Do ruky se mi dostal článek o souvislostech mezi stavbou egyptských pyramid a postavením hvězd v Orionově pásu.“
„A víš, že Isis nebo Eset ja spojována se Siriem a souhvězdí Orion s Usirem nebo Osirisem?
Jak se nám ty informace zase hezky skládaj do mozaiky.“
„Jo Jeane, ale neusni na vavřínech. Cesta do pekla je široká. Muhehe,“ škodolibě poznamenala Geraldina.
„A v další zprávě vědci srovnávali v uvozovkách naše pyramidy a mnohem větší na Marsu.“
„Marťani mají taky obrovskou tvář, která bude sotva neumělýho původu. Málo dat je věrohodných.“
„Jeane, řekni to na plnou hubu. Jako lidstvo víme strašný prd z historie planety. Staletí jsme svý pochybnosti věznili v prázdnejch mitrách a korunu nasadil revolucionář Darwin, jehož teorie - pečení člověka z destilovaný vody – se stala nadlouho liturgií ateistů. Karlík prostě neuměl vařit a žádná ženská mu to nevysvětlila. Omezenost vlastní nebo přijatý netekoucí pravdy může člověka přivízt až k šílenství,“ přibrousila Geraldina.
„Jak to myslíš?“
„Vše co stojí, co je statický – stává se potenciálně neživým. To platí pro přírodu i pro pravdu. Tam asi máme jako lidstvo problém s chápáním. Všechno si zastavíme, prostudujem a oštítkujem. Jenže tak, to ve vesmíru nejde. Vše se vším souvisí a všechno je v pohybu.“
„Nauč se vnímat letícího ptáka, když útočí na kořist. Cítíš tep srdce moře? I mávání motýlích křídel může způsobit katastrofu. Toč se jako káča a zkus zpívat jako mořská lastura. Podobné a jiné otázky i hádanky mi pokládal učitel.“
„Měli bychom prozkoumat veškerý možný spojení nebo vztahy mezi Gízou a Orionem ve světle dostupný historie naší i předešlý civilizace na Zemi. Zdá se, že Sfinga ukrývá velký tajemství. Nedozírný hodnoty. A to nemluvím o zlatym pokladu.“
„Třeba tam zůstal i stroj na výrobu zlata. Velkej tyglík, kterej uspokojí celej starověkej Egypt.
Země měla tolik zlata, že s ním stejně jako Inkové skoro dláždili ulice.“
„Gi, nejen Egypt a Inkové. Taky Mayové a v Indii,“ doplnil Jean.
„A co když měl jen panovník monopol na zlato a poddaní se báli cokoli ukrást. Pak to mohlo vypadat jako nesmírné množství. Dnes je spousta zlata rozpuštěná mezi osmi miliardama lidí na téhle planetě,“ oponovala Jola.
„Skepse, pochybnost. Holky, málem jsme se nechali unýst barevnými sny.“
„Miláčku, mluv o sobě. Holky jsou střízlivý. Až na ty dvě pivka. Haha.“
„Máte ještě přání?“
„Pane vrchní, nějaké chipsy byste měl?“
„Fuj tajxl, Jeane. Jak můžeš polykat takový sračky?“
„Můžeme nabídnout i tyčky, utopence nebo výbornou tlačenku.“
Jola se ujala objednávky.
„Třikrát tláča s cibulí. Prosím na jemno. Děkuji.“
„Rozumím. Za deset minut jsem zpátky.“
„Já si zatím odskočím, přátelé.“
„V klidu, není kam spěchat.“
„Co sis myslela, ty taliánská mafiánko? Že shrábneš prachy a vykašleš se na nás i tuhle bláznivou akci? Chtěla si nás potopit?“
„Nic takovýho jsem neřekla a věř, že ani nemyslela.“
„Nevěřím ti.“
Vražedné ticho se rozvalilo kolem stolu.
Geraldina nebezpečně zbrunátněla a drsným altem pošeptala Jeanovi do ucha slůvka rozechvělé lásky.
„Ty žabožroutský rezatý pako. Kdybych chtěla zmizet s dvacítkou dolarů, tak tu nesedím. Kdybych si chtěla vystlat polštář prachama, zůstanu doma, kde eurama tapetujem. Ale mě peníze nezajímaj. To bys už moh tušit. A nejmíň tejden ti nedám, debile.“
„Proč dva tresty za jedny kecy??
„Protože si to zasloužíš. A mám krámy!“
„Malinko jsem se zdržela. Dneska jsou fronty i na záchodech. Haha. Jste nějaký vážný, co spolu řešite?“
„Právě říkám Geraldině, o Kameni mudrců v novodobý historii. Víš, že dva roky po vaší sametový revoluci hledali tajný agenti v Čechách Kámen mudrců?“
„Kecáš.“
„Vykutal jsem tuhle zajímavou zprávu na internetu. Nějaký ezoterický stránky.
Spolehlivost je sporná :
Že této tajemné substanci nepřipisovali mimořádný význam jen alchymisté ze dvora
Rudolfa II., svědčí události, které se odehrály v srpnu roku 1991.
Tehdy vtrhlo na ostravské vojenské letiště v Mošnově zvláštní komando a nehledalo nic menšího než červenou rtuť. Nic nenašlo - a o tři měsíce později se zastřelil pracovník vojenské prokuratury, který měl tento záhadný zásah vyšetřovat.“
„Mohl ji někdo podstrčit na net, aby posvětil, pokřtil a přiživil legendy o alchymistech a tom barevnym kamenu,“ reagovala Geraldina.
„U nás se může stát cokoli.“ uvolnila napětí rozesmátá Jola.
„Jeden kámoš mi dal životní radu - nepodceňuj nepřítele. Když neználci dostali rozkaz hledat lapis, znamená to, že oficiální místa moci uvěřili v sílu zázraku nebo progresivní metody minulosti. Pokud se ta zpráva zakládá na pravdě.“
„Nečetli jste o pokusech v Japonsku ve dvacátých a třicátých letech minulého století? Profesor bláblá, nepamatuju si jméno, dokázal pravdivost transmutace kovů. Nejsme však schopni vyrábět zlato ve velkém, protože neumíme současnými prostředky dodat takové množství energie, aby se to vyplatilo,“ překvapila Jola.
„Všechno je vo merglích, prachách, euráčích … Svět klouže do hluboký smradlavý záchodový mísy! Jsme slabá civilizace. Svůj boj o život prohrajem.“
„Nebuď taková pesimistka, Gi. Slyšel jsem o teorii lidstva coby jedný bytosti. Každý takový mnohozvíře potřebuje delší čas k pochopení kosmickejch zákonů, jako malý dítě v našem omezeným světě.“
„Desítky tisíc let porod, mládí starověku a středověku a nyní puberta?“ fabulovala Jola.
Geraldina krabatila tvář v zamyšlení.
„Nebo po zemi běhají částečky, atomy života a porod sjednocení teprve přijde. Vesmír už dejchá slušnou řádku let. I na revoluční proměnu člověka je jistě dost času.“
„A budeme čekat až zaklepe na dveře nebo jí půjdeme naproti? Metamorfóza probíhá naráz nebo postupně?“
„Jolo, já neznám odpovědi na tvý otázky. To je o ničem.“
„Jeane, chytil ses do vlastní sítě. Přece otázky jsou vylouhovanou dedukcí a musí stát za to. Bez nich se odpovědí na nejpalčivější životní a filozofické problémy nedočkáš. Otázky udávají směr bádání, “ oponovala Jola.
„Třikrát tlačenka s cibulí, prosím.“
„Ten ocet je ostrý? Není ředěný?“
„Osmiprocentní standard, neředěný.“
„Tak mi přineste i trošku vody do panáka. Díky.“
„Zajisté.“
„Kdepak je konec tomu vágusovi z Jičína?“
„Při pohledu na tlačenku ti vyvstal obraz hladovýho bezdomáka? Na co myslíš, Jolo?“ vyzvídala Geraldina.
„To nebyl žádnej vymaštěnej nýmand. Věděl mnohem víc, než naznačil. Tenkrát jsem do dost pečlivě pozoroval a dám pětku na to, že nebyl ani ožralej.“
„Nedivila bych se, kdybys měl pravdu,“ souhlasila Jola.
„Vy dva byste mohli začít novou kariéru na sociálce. Muhehe,“ smála se siciliánka.
„Vtípky? Přejdou. Gi, vyhrabalas informace o alchymistech ve starověku a ve středověku?
Ta linka : faraónskej Egypt – stará Judea a Israel – Templáři – alchymisti v Evropě a asi i v islamskym světě, má malou vadu, zda templáři přivezli Kámen mudrců a transmutaci na západ.“
„To si piš, že něco málo mám ...“
„Všude se píše nebo točí filmy o rytířích Templu, kteří našli grál.
Nebo taky připomínám legendu o králi Artušovi, kde byl taky zmíněn.
Ale proč se věčně bavíme o poháru.
Symboliku poslední večeře Páně zcela přebíjí kouzelná moc poháru.
Mně se to vůbec nezdá košer.
Ptám se jako u soudu :
Cui bono – v čí prospěch grál dál dýchá v myslích lidí či bláznů?
Představují si nesmrtelnost, snad i bohatství. Ale takovou vzácnou relikvii už máme. Proč ji znásobovat bohem či mimozemskými bohy, když je tak neuvěřitelně nedosažitelná? Máme přece Lapis philosophorum – lék na chudobu i zdraví, snad i na strach ze smrtelnosti.
Nálepku alchymista si v posledních tisíci letech přisvojilo mnoho lacinejch podvodníků a armády fušerů, toužících po pochybný slávě.
Pravejch divotvůrců bylo ve skutečnosti jako šafránu. Plus ty, který se nikdy neprozradili. A to byla taky jedna ze zásad skutečnýho vědce hledače. Alchymistické heslo zní „ora et labora“ (latinsky modli se a pracuj). Ale vždy MLČ.
V uvozovkách asi existovalo něco jako škola nebo odkaz Herma Trismegista v Egyptě.
Viz Smaragdová deska.
Jedním z prvních doložitelných divotvůrců byl možná nějakej mnich nebo řádovej bratr, když se dostal k tajný knihovně, kterou si vytvářela katolická církev při postupnym posilování pozic ve světě. Na začátku druhýho tisíciletí už byla církev tak mocná, že její velení dostalo chuť ukázat drápy a agresivita se vystupňovala do nechutnejch rozměrů nesnášenlivýho a sobeckýho náboženství ...“
„Prostě v křesťanským obrazu se odrážela tupost i chamtivost jejího vedení. Víc světskýho než duchovního,“ komentoval Jean.
„Přesně tak. Nepřítel byl všude. V Evropě kataři na jihu Francie a v Pyrenejích, templáři, když rozhádanýmu Vatikánu začali přerůstat přes hlavu a konče trapnými procesy s čarodějnicema.
To ubohý nadřazování hloupejch chlapů machistů nad zvídavou ženou nemohlo skončit jinak než emancipací a její extrémní slepou ulicí – zběsilou feminizací.
Ale zpět.
Při křížových výpravách přivezli templáři zlato, informace a kdoví, co ještě. Příznačně rozdělená církev měla papeže v Avignonskym zajetí a musela - když nechtěla přijít o prestiž a monopol – bohatý rytíře zatratit. Navždy.
Až poté se objevil ve 14. století Nicolas Flamel, jeden z legendárních alchymistů a následovalo pár dalších.
Paracelsus, váš velký rabín Löw (hebrejsky MaHaRaL), Isaac Newton a tak dál.
Tajné učení smaragdový desky přišlo do Evropy patrně dvěma proudy.
S templáři po křížovkách a s Araby přes Španělsko. Krátce řečeno, křesťanští posedlí se dost dlouho chovali jako islámští fanatici v posledních padesáti letech. Vše předchozí zničili a nepochopili.
Historie se opakuje a člověk je až na výjimky jen pytel másla a debil.
Jsme vinou otročení duševním mrzákům stále v kruhu. Někdy mě napadá, že buď je potřeba lidstvo vyhladit nebo se od tý masy idiotů, mastících si jen malinký peněženky a přebujelý egy, oprostit. Asi do hor, jako Zarathustra. A buď zblbnout nebo nasát nirvánu.
„Spousta našich hypotéz a dedukcí zní malebně, ale nemáme žádný důkazy.
A patrně je v případu „Grál“ ani nezískáme.
Přesto se cítím jak na objevný plavbě, když tu spolu – v srdci Evropy – dumáme u piva a přešíváme historii. Ten náš svetr už má jeden rukáv, i když chybí celý záda…“
„A komu se to nelíbí, ať si prdel políbí, Jeane. Haha,“ utrhla se z vlastního řetězu Jola.
„Třetí pivo ti rozvázalo jazyk. Až si dáme v Káhiře pár drinků all inclusive, nuda s tebou asi nebude“ smála se Geraldina.
„Maličko jsem se odvázala. To se trochu upjatejm holkám občas stává. Haha.“
„Chtěl jsem objednat malýho absinta, abychom zapili expedici, ale Jolík už je na měkko teď. Nicméně, kdy vyrazíme?
Viděl bych to následovně :
Je říjen. Odlet bych z důvodu přijatelnýho počasí viděl na listopad. Využijme ten měsíc
k načerpání dalších informací, který se nám šiknou v Egyptě. Vyřídím si do tý doby volno na univerzitě a odhaduju délku pobytu na měsíc. Nebo dva?“
„Drahý, všechno beru, ale zůstala bych pod pyramidama přes svátky a na Silvestra. Oslavíme společně Novej rok a když pánbu dá, i úspěch mise. V což sice moc nevěřím, přesto je tahle expedice dobrá výzva. Dovči mám dost a na zbytek si vyjednám neplacený volno.
Možná to uhraju na studijní pobyt.
Prostě letím!“
„Já takyyy. Jedu. Letím. To bude stát dardu!“
„Jolo peníze vůbec neřeš. Pozval nás Mr. Snake a budem užívat jako knížata. Domluvíme ještě dneska den D odletu do Káhiry a já zabukuju letenky. Sí?“
„Oui, lásko.“
„Jasan.“
„Last beer a razíme do světa. Nakoupíme nějaký cestovní šeky a rozdělíme si nutnou hotovost. Každej tři sta dolarů? A zbytek bych nechala na kartě zvláštního účtu,“ navrhla praktická Geraldina.
„Konto Hermes?“ navrhla Jola
„Smaragdovej Hermes? To je dobrý. Haha.“
„Ujednáno.“
„Kalendář na listopad mi říká, že nám hvězdy budou nakloněny - pro leteckou přepravu - šestnáctýho. Splašíme si kvalifikovanýho průvodce a já se pohrabu ve speciálních možnostech bádání u památek v Gíze.
Co vím, tak k různým povolením vstupů na archeologická naleziště a dokonce i nepřístupný prostory například pyramid, potřebuješ stohy lejster a podporu vlastního historickýho ústavu nebo jiný vědecký instituce. Navíc jsou egyptský úřady zvědový, jak vopice...“
„Není se co divit. Po zkušenostech s vykradači hrobů.“
„Taky Sfinze se podíváme na zub. Viď Geraldinko. H“
„To si piš, Jolo. A aby ti frantíku za nehtíkem nezůstal zatoulanej zlaťáček. Muhehe.“
„Drobná upomínka není uloupenej poklad faraona Tutanchamona ...“
„Co to risknout na pytlačku.“
„Na pytlačku? Co to je Jolíku?“ zajímal se Jean.
„Jako když jdeš chytat ryby bez rybářskýho lístku.
Potichu, nenápadně a s dobrou návnadou.
Adrenalinová bomba. Haha.“
„Stejně bych aspoň nějakej papír z univerzity sehnal. Malinko se přikrejt pod roušku školy.
To se vždycky hodí. A sežeňte si holky ISIC karty, jestli nemáte.“
„U mě dobrýýý. Mám.“
„Ty jsi pěkně rozjetá. A Gi zařídím potvrzení pro vystavení karty.“
„Děkuji, švarný princi.“
„Maličkost.“
„Hele mládeži, mám v poště mail od Snakea. Přeje nám hodně štěstí u pyramid.“
„Ten slizkej had. Jak může vědět, co jsme si ujednali? Geraldino!“ hřměl Jean.
„Já moc dobře vím, ve kterým člunu pluju.
Nebonzuju mu nic, než to, co se dohodneme my tři.
Mama mia, nejsem žádná prodejná děvka!“ bránila se rozpumpovaná italka.
„No to je fakt, že na prodej nejseš, Gi,“ zavtipkovala Jola.
„Jsem trochu rozhozenej z těch mafiánskejch her..
Tak na zdar výpravy a zejtra si mejlem potvrdíme letenky a prokonzultujem, koho co napadne vzít nepostradatelně s sebou. Počítám s poradou pět nebo šest dní před odletem.
Předběžně 10. listopadu?“
„To abych si opatřila pořádný zednický kladívko,“ řehnila se Geraldina.
„Už se těším.“
„Dámy, neprospěla by nám schůzka s Leem?“
„Tak to vím naprosto, ale naprosto jistě, že můj učitel nechce nikoho doučovat.
Brázdu si musí vyšlapat každej sám za sebe.“
„Quod erat demonstrandum.“
Podle císařského patentu měl být Albrecht z Valdštejna jako strůjce vzpoury zatčen
a odvezen do Vídně. K tomu však nedojde.
Byl 25. února 1634 Albrecht v Chebu úkladně zavražděn?
Nejdříve je pohřben ve Stříbře, ale v roce 1636 jsou jeho ostatky převezeny do Valtic.
Když v roce 1785 byl zrušen valtický klášter, stěhovaly se Albrechtovy ostatky do Mnichova Hradiště.
Velký Valdštejnův majetek byl císařem zkonfiskován. Rodině zbude pouze pražský palác a panství v České Lípě, které získává vdova Isabela.
- 1583 narozen v Heřmanicích u Jaroměře na malém panství Viléma z Valdštejna a Markéty rozené Smiřické
- Rodiče mu brzo umírají, roku 1595 odchází na českobratrskou školu do Košumberka; pak navštěvuje evangelické gymnázium ve slezském Goldbergu
- Roku 1599 přechází na akademii v Altdorfu; tu kvůli výtržnostem již po půlroce opouští, poté cestuje po Německu, Francii, Belgii a Itálii; v roce 1602 se vrací do Heřmanic
- Roku 1604 se rozhoduje pro vojenskou dráhu - nastupuje jako praporčík - fendrych - do Uher, kde bojuje proti Turkům
- Kolem roku 1607 přestupuje ke katolické víře
- 1609 - žení se s bohatou vdovou Lukrécií Nekšovou z Landeka (1582-1614); nechává si sestavit horoskop Janem Keplerem, je mu v něm předpovídána veliká moc a bohatství
- Roku 1615 je v hodnosti komořího dvořanem arcivévody Ferdinanda Štýrského, příštího českého krále a císaře
- Povstání českých stavů proti Habsburkům a současně začátek třicetileté války (1618) jej zastihují jako bohatého moravského šlechtice, pečujícího o rozkvět rozsáhlých panství na Valašsku
- 1619 velí pěchotnímu vojsku moravských stavů; jakmile Morava ztrácí neutralitu a přidává se k povstání, odcizuje násilím vojenskou pokladnu a přiváží finanční hotovost císaři
- V Čechách a na Moravě je tím prohlášen za psance, jeho majetky propadají konfiskaci; získává ale důvěru císaře
- Porážka českého povstání v bitvě na Bílé hoře (1620) znamená pro něj vítězství, velí oddílům vojska zajišťujícím kapitulaci severočeských měst, ujímá se opět svých statků
- Je plukovníkem, stará se i o zásobování a žold svého vojska, se kterým likviduje poslední ohniska povstání 1621; vrhá se do finančního podnikání
- 1622 skupuje jako konfiskát frýdlantské a liberecké panství, později získává i panství rodu Smiřických; formuje dalšími nákupy a prodeji příští frýdlantské knížectví
- 1623 povýšen do knížecího stavu; vymáhá pro své knížectví výsady polosuverénního útvaru, státu ve státě; sňatek s Izabelou Kateřinou z Harrachu posiluje jeho vliv u dvora
- V Jičíně od roku 1624 probíhá přestavba zvoleného sídelního města podle projektů italských architektů, pozval tam jezuity, zalložil gymnázium, plánuje vznik univerzity, biskupství; připravuje zakládání četných klášterů, je úspěšným ekonomem a manažerem rozvoje celého území dominia
- Roku 1625 je povýšen na vévodu, císař jej jmenuje vrchním velitelem svého vojska vyslaného do říše
- Verbuje obrovskou armádu, jakou dosud císař nikdy nedisponoval, organizačně zajišťuje její veškeré zásobování, slaví s ní vojenské úspěchy v roce 1626 na severu Evropy
- V roce 1627 podniká slezské tažení a vypuzuje odtud zbytky Mansfeldovy armády, získává vévodství zaháňské; jeho armáda dosahuje pobřeží Baltu
- 1628 stává se vévodou meklenburským a současně říšským knížetem, několik měsíců poté jmenován císařským generálem nad baltským a oceánským loďstvem, nárůst jeho obrovské moci budí závist a odpor nepřátelských politických kruhů
- Ty prosazují jeho odvolání z funkce generalissima a rozpuštění jeho armády, k čemuž dochází roku 1630
- Následná vítězství švédské a saské armády a obsazení Čech (1631) nutí císaře žádat jej o návrat do čela armády
- Vytlačuje saskou armádu z Čech, vrací vojenskou iniciativu na stranu katolického vojska (1632); je jedním z nejvlivnějších lidí v Evropě - za zradu císaře mu nepřátelská strana nabízí korunu českého krále, dochází k několika tajným jednáním
- 1633 - po vojenských akcích, kdy byl k nepřátelům buď nevysvětlitelně shovívavý nebo netečný, roste nedůvěra k jeho osobě, další setrvání u moci považováno za nebezpečné
- Roku 1634, vlastně již smrtelně nemocen, je zbaven velení, prohlášen za zrádce a zavražděn v Chebu
- Pohřben byl v roce 1636 do kartouzského kláštera ve Valdicích; tělesné ostatky byly odtud v roce 1785 převezeny do Mnichova Hradiště
Do dnešních dnů bylo o něm napsáno mnoho knih i odborných studií, které přímo či nepřímo nastolují stále nezodpovězenou otázku: byl v Chebu zavražděn zrádce, či nesrozumitelně věrný služebník císařův? Anebo bylo všechno trochu jinak?
Kapitoly EW1 - Causa Wallenstein / INVITA – INVIDIA! :
1) Vězeň bez koruny (Cheb 1634) str.7
2) Sirotci (Jičín 2016) str.14
3) Parvenu skládá křídla (Cheb 1634) str.30
4) Hledání trojského koně (Jičín 2016) str.41
5) Účet pro císaře (Cheb 1634) str.74
6) Nedopitý čaj Morgana Snakea (Seattle 2016) str.89
7) Probuzení bohů (Iunu,Egypt -2405) str.102
8) Valdštejnova Terra Felix (Praha 2016) str.122
9) Polibek smrti (Cheb 1634) str.152
10) Geraldina na skřipci (Praha 2016) str.162
11) Karkulka a Šalamounova hvězda (Praha2016) str.168
12) Džehutij–zrození Hermova mýtu (Iunu,Egypt -2402) str.203
13) Jízdenky na expres do Gízy (Praha 2016) str.230