Náhledy za závoj

Nic než pár nervózních snových zápisků napsaných během hodin matematiky. 

Nemá to být žádné literární dílo, je to prostě to, co to je. Prostě:

"pro všechny a nikoho"

                         I

Kdo plakal skrze píšťaly varhan?

Varhaník snad nebo sama katedrála?

Ona rozmluvila nás, naše dědy;

rozlila krev Páně, aby každičký z nás

mohl z nachových jejich závojů

přihnout jakoby z kalichu, každý z nás

aby mohl pociťovat chlad Jeho

těla z chladných, šedých zdí, jimiž zní

Jeho hlas, hlas zvonů; mluví zdi

klášterní, neb mniši mlčí. Aby nám

bylo promlouvati s Nebeskými,

my chleba měkkého, jsme nehodni.

Žijeme v bídě. Podej nám, Otče,

ruku opět, osudu provždy rozhodni,

jakého budeme mít; zlý hyacint,

rudý a černý květ vykvet, by zahuben

byl láskou, jež spravedlivě soudí.

Byls zaskočen tím troufáním, vždyť on,

květ ten, se sluje Světlonoš, syn

Tvůj, Satanáš, sem dolů jsi ho seslal Ty.

Skrz něj poznáváš sebe a naopak,

soudného dne políbí opět bílé Boží rty.

 

                        II

Závoj se jak moře rozestoupil sám,

ten, co sametem svým a hebkostí rudou

se skvrnou stal, vezdejším světem;

zacinkala opona, vyzdvihla se živelnou

silou. Co, bábo, vypravovat dětem?

Neb se nám kořen odvěký byl obnažil –

oku nahému též nahý svět. Již pučí

z pórů našich, zpod nehtů klíčí, ze špíny

tam, jež špína Boží jest. Toť démant,

nebo uhlík žnoucí? Otče náš! Toť jenom

vznět. A žíla vytrhnutá z masa a bez

krve. Původní zkušenost, onen krystal

z oceli, sám sobě Krása – a potřetí je

vždycky poprvé.

 

           III

Ale odhalivší se jeviště clona temná

neznamenala nic ve srovnání s rameny těmi

bělostnými, dívčími rameny, co voní

už anděly; a jak jsem se jich nezmocnil, tak

stačilo víc než kdeco jen nablízku jim

být. Promnul kdekdo tělo to, ale v prstech;

kdo v bludišti prsu svého mu odpustil,

ten kdekdo, někdo, nikdo – zarmoucenou

je vpravdě duší – kdo promnul a poté

prominul… Ale buď si, Světe, švadlenkou

osudu, buď dívko řemeslem, živobytím;

naše jako lampiony papírové srdce oslň

a sej vždy mír – tu rubínu zrady v oku.

Zde obzvláště, neb jen ten může odrazit

paprsek božský (jako jenom ve světlu

utrpení lze vidět štěstí). A je mi převelké

překvapení, že Ježíš nebyl ženou, však

snad i hoře Jeho nejvíce matka Máří

vytrpěla; totiž neumřel prost rozřešení…

ona zůstala a nebylo dnů, kdy smrtelnou

úzkost Krista nemusila nést. Mohla ona

přeci snést ty boty Jeho, jediný jen pár, co

odešed na kříž neprošlapané zanechal

na zápraží? Boží syn udělá krucifix – a sice

připaží a vzpaží…tu zavřel rodinný krám.

                              

IV

A každou noc spát na polštáři z hadích těl

není toliko úděl, je nemoc, že světec ten

vykoupil, ach, nic menšího než životy nás

všech.

 

---