Minerva

        Všude kolem se rozprostírala absolutní tma. Nebylo možné rozpoznat kde je jí konec a kde začátek a nebýt pulzujícího srdce v hrudi, nevěděli ani, zdali čas plyne tak jak má, či jestli vůbec plyne. Raketa se plavila nicotou, jako mořský ďas po dnech moří a o tom že letí vpřed, vypovídaly pouze horké plameny sršící z tlustých tubusů v její zadní části.
"Jamesi, spusťte modul 7, už tam brzy budeme." Pravil postarší muž usmívající se skrze tlusté sklo skafandru. 
"Ano kapitáne, vidím jí už odsud, je úchvatná" Řekl James a prolétl od předního okna k pultu zaplněnému nepřehlednou změtí tlačítek a drátů. Stiskl jedno z nich a silně zatáhl za dvě páky. Pak se vrátil a s tváří šťastného dítěte tiše pozoroval překrásnou inscenaci před nimi. Jako by se veškeré mlhy a mračna co kdy vznikla, od počátku věků spojila a vytvořila tam kolosální, všemi barvami zářící chomáč hustý jako smetana. Tyrkysová, jantarová, rudá, purpurová a spousty dalších duhových odstínů oslňovaly temnotou znavené oči a příjemně po dlouhé době zahřály mysl. Z různých míst tělesa trčely potrhané a rozevláté cáry, připomínající doutníkový kouř. Blížili se ke svému cíli, mlhovině NGC-20458 Minerva. 
"Je tak nádherná, něco tak nádherného jsem neviděl, už ani nepamatuji. No a ty barvy, ty barvy, tolik barev pohromadě jsem neviděl snad nikdy." 
"Jamesi, jsme tam za 75 sekund. Potřebuji vás tady." James ještě chvilku uchváceně zíral ven. Poté odpověděl. "Už jdu, Kapitáne." Usedl do křesla a uchopil pevným stiskem kormidlo.
"Zkontrolujte výsuvná, manipulační ramena." Rozkázal Kapitán. James pohnul malým kniplem po své pravici vpřed. Ozval se mechanický zvuk. "V pořádku." 
"Připravit nádoby na vzorky a sterilizovat prostředí."
"Provedu." vydal ze sebe, mezitím co zadával do malého monitoru číselné kódy a pokyny. "Vše je připraveno. Můžeme odebírat." 
"Výborně, tak jdeme na to, za 19 sekund." 
        Mlhovina se začala velkou rychlostí rozpínat jako zbloudilá kapka inkoustu na bílém papíře a chvíli na to se za doprovodu malého tlaku ocitli uvnitř. Barevné cucky kolem nich se volně vznášely, narážely do sebe a mísily se, vytvářejíc překrásné malby, podobné tahům impresionistických mistrů. Oba muži oněměli a jen se mlčky rozhlíželi kolem, připadali si rázem jako v podivném snu. Naskočila jim husí kůže a zorničky se roztáhly, kam až jen mohly.
"To je neuvěřitelné." Řekl James
"Ano to je, opravdu nádhera." Odpověděl mu učarovaně Kapitán. "Vysuňte rameno a začněte s odběrem. Jdu zkontrolovat všechny přístroje a provedu testy." Dodal, odpoutal se, vylétl ze židle a zamířil dozadu k hlavnímu panelu. James během toho začal odebírat ramenem vzorky plynů do nádob, které poté uvnitř lodi ukládal do předem určených boxů. Kapitán se vrátil zpět. 
"Nefunguje nám ochranná atmosféra a nemám ponětí, čím to může být. Budeme se asi muset vrátit trochu dřív, než jsme očekávali." Řekl se zamyšleným pohledem a podezíravě si prohlížel okolní přístroje a displeje. 
"Už budu hotov, zbývají jen tři vzorky." Pravil James, když se rameno, jímž právě pročesával mlhovinu, zastavilo.
"Pane, rameno stojí a nereaguje." 
"Co se to tu sakra děje?" Rozohnil se Kapitán. Žárovka nad nimi se rozblikala výhružnou červenou a přístroje začaly burácet a naříkat. "Vypadneme odsud Jamesi, nahoďte pohon." Sykl Kapitán. 
"Kdo jste a co tu děláte?" Ozval se někdo třetí.
Oba se napnuli do pozoru a vyměnili si vyděšené pohledy. "Jamesi to jste byl vy?" Zeptal se Kapitán, rozhlížeje se na všechny strany. "Já ne." Ohradil se James.
"Kdo jste a co tu děláte?"
"Co to má být, kdo jsi ty?" Otázal se neznámého hlasu a sevřel ruce v pěst.
"Říkají mi různými jmény, vy mi říkáte mlhovina, pokud vím, Minerva. Jsem ale bytost jako všechny ostatní, žijící a myslící a ptám se teď vás, kdo jste?"
Jamesovi s Kapitánem se rozechvěla čelist. Přísahali by, že hlas nevycházel odnikud, ale byl všude a vším kolem nich. Nebyl mužský ani ženský, nebyl ani lidský přesto lidskou řečí hovořil. "My jsme lidé." Pronesl James a s napětím vyčkával na odpověď. 
"Lidé?" pravil hlas. "Tak vy jste lidé." Na moment nastalo ticho. "Lidé" Pokračoval. 
 "Ano, vím o vás mnohé. Proč jste přišli zrovna sem? Přišli jste krást mé tělo, přišli jste odhalit mé tajemství, prozradit mě, zničit mě a parazitovat na mně?"
"To je nedorozumění, nevěděli jsme, že jsi žijící bytost. Chtěli jsme vzít jen vzorek obyčejné mlhoviny pro výzkum" Opáčil Kapitán a pomalu se vydal k řízení lodi. 
"Pro výzkum?" Připadalo jim, že se hlas jemně zasmál. "Na co máte tu neutuchající potřebu stále něco zkoumat a po něčem bádat?" 
"Je to naše přirozená zvídavost." Řekl nervózně James, mhouřeje oči ve snaze vychýlit ze své trasy kapky studeného potu, rojící se mu na čele. Mezitím se kapitán marně pokoušel nastartovat motory. "Vyřadilo nám to všechnu elektroniku, nejde ani přívod kyslíku." Pronesl smutně a svěsil dolů koutky úst.
"A proč?" Hovořil hlas dál. "Abyste mohli s následnými poznatky lépe dobývat, ničit a přežívat na úkor jiných. Lidé, co uděláte, až zjistíte, že jsem žijící tvor? Necháte mě dál svobodně proplouvat vesmírem? Nebo mě obklíčíte, budete provádět odporné pokusy, zotročíte mě a nakonec mé tělo poslouží vašim zvráceným roztahovačným choutkám. Ach lidé, já vás znám. Vím, co jste zač, jste stejný a obyčejný organismus jako já." 
       "To není pravda. Nech nás být, mlhovino. My odletíme zpět a o tobě se nikomu ani nezmíníme. Budeš si tu moci dál utajeně a nerušeně žít jako doposud."
"A co vzorky mé tkáně? Vrátíte se snad ke svým druhům bez nich, nebo snad z nich nepoznají, kdo a co doopravdy jsem? Ne lidé, již vás nemůžu pustit zpět. Když se někdo jednou lapí do mých spárů, nikdy se nevrátí. Jste odsouzeni k smrti, tentokrát na můj úkor. Nasytím se z vašich těl a myšlenek, budu chytřejší a mocnější a s každým soustem budu o vás vědět víc. Ach lidé, jsme si tolik podobní."  
"Počkej, mlhovino." Řekl Kapitán. "Naši ví, kde jsme a co děláme. Vydají se nás hledat, najdou tebe a udělají přesně to, co jsi říkala, zničí tě a sprovodí z kosmického prostoru." 
"Pane to…" 
"Ticho Jamesi." Přerušil ho a pokračoval. "Když nás pustíš, můžeme se stát spojenci. Jsi jen přemýšlející hromada plynů, nezajímáš nás, ale jistě mnohé víš a my stejně tak. Dohodněme se, mlhovino." 
"Nevěřím vám lidé, znám vás a nevěřím vám ani slůvko. Vím, co chcete. Jen přijďte, budu připravena a to i díky vám. Budu se do poslední chvíle maskovat než udeřím a až zničím ty, co přijdou po vás, poputuji dlouhé měsíce k vaší planetě, abych i jí pohltila, spolu se vším co znáte. Nezůstane po vás jediné zrnko písku, které by dokazovalo vaší existenci. Lidstvo jednou pro vždy skončí." 
        "No tak mlhovino, počkej přeci." Vykřikl Kapitán a otočil se k Jamesovi. "Nic nefunguje Jamesi, ta loď jakoby rázem zestárla o stovky let a stárne stále víc a víc, rezaví, začíná se drolit a rozsypávat." 
"Je jako kyselina" Řekl James. Uslyšeli za sebou silnou ránu, otočili se. V podlaze plavidla se objevila malá, stále narůstající díra s ohlodanými okraji, z níž se dovnitř hrnula zářivá oblaka žíravého dýmu. Ten postupně vyplnil každou část lodi a je obklopil v půvabně smrtícím obětí. Jediné co právě viděli zpoza zadýchaných přileb, byl nezměrný a všudypřítomný oceán barev.
"Jamesi, tohle je nejspíš konec. Za malý moment rozežere i nás." Ozvalo se odněkud. 
"Já vím, pane. Myslíte si, že vážně pohltí celou planetu spolu se vším, co na ní známe." Kapitán už nic neřekl. Mlhovina rychle rozpustila skafandry na těch nejtenčích místech, vplížila se pod ně jako had a strávila jejich vlasy, zuby a kůži. Vysála šťávu a krev z masa a poté pozřela jejich mozky, vzpomínky i vědomosti. Nakonec rozdrobila na jemný prášek kosti a poslední zbytky lodi. Kolem Minervy se prozatím, rozhostilo ticho.