Lhář

Ukázky z detektivky Lhář. Příběh navazuje na dřívější počiny Rafael a Muž z Florencie.

Něco ti povím. Je to vzpomínka. Dávná. Byl jsem malý. Nebo už možná trochu větší, ale na tohle pořád dost malý. Na tohle by byl malý asi každý, ale co. Přišel jsem domů trochu rozčilený a trochu víc odhodlaný, že až to půjde, něco s tím vším ve svém životě udělám. Že něco udělám se sebou i s nimi. Chtěl jsem si něco přečíst. Kafku. Miloval jsem Kafku. Asi jsem jej v tom věku ještě nechápal, ale s tím komickým a zároveň děsivě absurdním světem mi byl blízký.

 

Seděla v obýváku za stolem. Hlavu spadlou na desce, kde ležela téměř prázdná flaška nějaké kořalky. Na podlahu padaly kapky, které se po rozstříknutí měnily v páchnoucí kaluž. Smrdělo to po švestkách nebo meruňkách, co já vím. V rohu ze stropu visela prádelní šňůra upevněná na háku, na němž byla kdysi uvázaná kytka v takovém tom provazovém květináči. Pamatuješ si to taky z domu?

 

Lezla mi na nervy. Už ani nevím, jak se to semlelo. Pamatuju si, že jsem byl v kuchyni a ona se v obýváku smála. Chvíli předtím se probrala a shodila flašku na zem. Střepy se rozletěly do všech koutů. Mluvila o něm. O otci. Že to posral a že by ho nejraději viděla takhle… Pak vylezla na židli, hodila si šňůru kolem krku a napodobovala oběšeného otce.

 

Nebyl to hezký pohled. Představ si takhle svou matku - s duší rozežranou osudem a vlastní neschopností mu čelit. To je smrtelná kombinace. Nechceš, viď? Nedivím se.

 

Taky jsem nechtěl.

 

Do té židle jsem kopl.

 

Pak chvíli kopala ona.

 

Židli jsem zvedl a posadil se vedle.

 

Její nohy pozorované koutkem oka mi připadaly jako zplihlé hadry houpající se ve větru. Jenže nefoukalo.

 

Tehdy jsem přečetl celý Proces a rozhodl se, že určitě nechci být jako obviněný Josef K. Že budu spíš jako ten nedobytný aparát, který vznáší obvinění a vykonává trest.

 

Stalo se.

 

Občas se mi zdá o matčině jazyku visícím z pusy.

 

 

***

 

Na světlo se dostala přes rozražené obočí, odkud stekla na lícní kost, bradu a spadla na podlahu, kde kapka přispěla ke stále se zvětšující krvavé louži. Následovala další. A ještě jedna. Eva Bedřichová ležela na zemi obývacího pokoje s podlitinami a otevřenými ránami na hlavě. Krev slepila vlasy, prameny rozhozené do všech směrů jí zakrývaly obličej.

 

Šimon ucítil prudkou bolest. Zatraceně!

 

Zamrkal. Když několik metrů od sebe spatřil ležící osobu, obraz před ním získával zřetelnější obrysy.

 

Do prdele!

 

Ležel v bytě na chodbě hned za dveřmi, které se otevřely sotva… Vlastně ani neví kdy. Kdo ví, jak dlouho tady je. Vedle něj stálo několik párů Eviných bot. Zkusil se zvednout, ale jako by mu někdo zajel jehlicí do lebky. Dostal se na čtyři, zpět k zemi ho poslala tvrdá rána do žeber. V bytě byl ještě někdo třetí.

 

„Jenom zůstaň ležet,“ ozvalo se mu u ucha. „Ještě chvíli, už to bude.“

 

Hlas se vzdálil. Šimon koutkem oka zahlédl plamen. Co to, kruci…? Postava stojící opodál držela v ruce dlouhý kuchyňský nůž, který olizoval oheň. Kahan. Kahan stojící na kuchyňské lince.

 

„Co se to…,“ vysoukal ze sebe.

 

Postava na něj pohlédla. Připadala mu povědomá. Někde už jí viděl.

 

„Změna, co?“ ušklíbla se. „Líbím se ti?“

 

Šimon se otočil na záda. Rukou si přejel přes obličej. Na prstech měl krev.

 

„Na nenadálou otázku, co s vámi oběma, se mi podařilo odpovědět celkem brzo,“ rozpovídal se hlas šířící se bytem od kahanu a nože. „Prostě vás zabiju. Ostatně kvůli ní jsem tady, ale když už jsi přišel i ty… Smůla. Nezlobíš se, že? Vlastně je mi to u prdele, takže nemusíš nic říkat. Napadlo mě, že ještě než se to stane, trochu si zkusím zahrát na plastika. Plastického chirurga, chápeš, že jo? A víš taky, co je základem úspěšné operace? Čistý řez a sterilní prostředí. Trochu tu čepel ještě nahřeju a můžeme se do toho pustit. Můžeš si vybrat: ty, nebo ona? Kdo první? Budeš gentleman?“

 

Postava nad kahanem se usmála a pozornost stočila zpět k noži. Šimon uvažoval, kde už ji viděl. Ženská. Dlouhé vlasy, možná trochu širší ramena… Proč se tohle musí stát zrovna jemu? A proč už zase? Už stačilo! Posraný Hodonín, posrané město magorů, co se na něj lepí. Posraná práce. Zároveň si uvědomil, že se magoři nelepí na něj. Lepí se on na ně. Co tady vlastně dělá? Proč není radši s Klárou? Posrané otázníky, co tvoří jednu otázku za druhou. Kdyby ji radši vytáhl někam ven, někam mezi lidi. Nebo aspoň na návštěvu. Třeba k Petře.

 

Pak se to stalo. Cvak. Jako když se otevře zakódovaný příruční kufřík. Kód překonán. Petra! Šimon pohlédl na osobu stojící k němu bokem u kuchyňské linky. V pravé ruce nůž klouzající plamenem. Stočila k němu pohled.

 

„Co dělá ta mrcha na zemi?“ pohodila hlavou, „ještě dýchá?“

 

Neodpověděl.

 

Žena se vydala k němu, kahan dál hořel. Šimonovi se před očima mihla čepel. Žena prošla okolo a zamířila k bezvládné Evě. Teď. Musí to udělat teď. Šimon sáhl do kapsy. Nahmatal telefon. Žena Evu obešla a poklekla na jedno koleno. Vlasy jí stáhla za hlavu, aby je dostala z tváře a krku. Šimon teď od dveří viděl do obličeje oběma. Napadlo ho, že přesně takhle to ta svině chtěla. Aby se díval.

 

„Pěkná tvářička, že? Netušíš, kolik probděných nocí s myšlenkou na to, že se někdo narodí takhle a někdo své tělo naprosto nenávidí, mám za sebou. Je to spravedlnost? Tohle slovo je nesmysl. Nicméně se k jeho absurdnímu významu můžeme aspoň přiblížit, co říkáš? Zkusit pochopit podstatu. “

 

Šimon mlčel. Zkusil se zvednout, ale…

 

„Ne, ne, ne! Zůstaň ležet nebo jí hrtan seznámím s tímhle krasavcem!“

 

Nůž se přiblížil k Evinu krku.

 

Neměl na výběr. Neměl ani sílu.

 

„No vidíš…“

 

„Běž do hajzlu!“ sykl.

 

„Tam pošlu vás oba, ale není potřeba nic uspěchat. Jenom si tady udělám malý ďůlek a...“

 

Špička nože zajela Evě do tváře, z rány vytekla krev.

 

„...a pak se podívám na tebe. Sundej si bundu.“

 

„Cože?“

 

„Dělej, nebo už jí ten ksicht nikdo nezaplátuje!“

 

Bolelo to. Panebože, bolelo to jako prase. Šimon se nakonec z bundy vysoukal. Hodil ji před sebe. Pak se zase sesunul.

 

„Jenom si vyzkouším, jak rychle se ostří dostane přes oblečení. Bunda je už ale trochu moc, to uznáš, ne? Nebo víš, co? Drž hubu. To bude nejlepší.“

 

Žena s výstražně napřímeným nožem prošla zpět kolem Šimona ke stále hořícímu kahanu na lince. „Ještě to trochu nahřeju a jdeme na to.“

 

Je zvláštní, jak se mozek v sebevíc stresující situaci dokáže zmobilizovat. Jak vypne vše okolo a vyburcuje tělo. Šimon věděl, že musí něco udělat. Napadala ho hloupost. Kravina. Bože, tohle nemůže vyjít. Je to jako kdyby s tou sviní opodál hráli poker a on chtěl vyhrát s kartami hodícími se leda na podpal. No a? Vypálí. Vypálí po ní, co má. Nadechl se, hrábl rukou vedle sebe a chytil první botu, na kterou dosáhl.

 

Karty na podpal!

A pak vypálil.

 

Švihl botou, která proletěla chodbou a na kuchyňské lince srazila kahan.

 

Postava stojící nad ním uskočila a s nenávistí v očích se podívala na Šimona. Rozběhla se k němu a střenkou ho udeřila do hlavy. Na zem vypadl mobil. Žena si všimla, že hovor trvá už déle než dvě minuty.

 

Zvedla ruku s nožem a švihla.

 

---