DVOJÍ KREV 15.kapitola

                                 15.kapitola

 

     Anna zvedla okov plný vody a naklonila jej ke džberu. Opatrně přelila ledovou vodu. Zkřehlými prstíky uchopila nádobu za konopné lano uvázané na dvou protějších koncích džberu a s námahou jej nesla do krčmy. Hostinec byl jeden z mála domů, který měl svojí studnu, ale hlavně pitnou vodu. Kašna na náměstí, znečištěná bahnem a výkaly, sice přitahovala chudý lid, ale pít se z ní nedalo. 

      ,,Kde jsi tak dlouho!" rozkřikl se krčmář, jakmile vstoupila do chodby, a švihl ji koženým opaskem přes záda. Znovu se rozmáchl, zafuněl a pleskl ji po nohách. Anna vykřikla bolestí a oči se jí zalily slzami. Při další ráně upustila džber a s pláčem se sesunula k zemi. Dlaněmi si chránila obličej, ale zbytek těla byl snadným cílem. Krčmáři se zajiskřilo v očích při každé další ráně a nářku nebohé dívenky. S blaženým úšklebkem vzrušení popadl Annu za vlasy, přitáhl si její obličejík k chroptivému ksichtu a zafuněl jí do ucha. ,,Jednou, ty malá příživnice! Jednou budeš má!" vzrušeně si olízl rty. 

       Anně se sevřelo srdce úzkostí a naskočila husina odporem. Jen to ne. To ne, raději zemřu než prožít jen záblesk v jeho blízkosti. Zavřela oči a poníženě přikývla. Kdyby tady byl ten muž s modrýma očima nebo lord Janisch ano lord Janisch by určitě zakročil, zastal by se mě a prasečí ksicht by určitě potrestal. Kdo ví, kde oba moji hrdinové jsou. Mohla bych jednoho z nich vyhledat a poprosit o pomoc. Lord Janisch se mě zastal, i když nemusel. Snad on by mohl pomoci, hlavou jí kmitala spousta myšlenek. Ležela v kaluži rozlité vody a mlčky sledovala, jak krčmář odchází. Na zádech a stehnech prosvítaly proužky krve od švihanců okovaným opaskem. Bolest prostupovala celým jejím tělem. Chtěla vstát, ale roztřesené nohy se jí podlomily a opět klesla k zemi. ,,Bůh má rád každého. K jakému bohu se mám modlit? Který bůh mě vyslyší? Kteří bohové jsou těmi pravými? Ne k bohům, ale k lordu Janischovi se budu modlit," tiše promlouvala sama k sobě.

     O hodnou chvíli později, za svitu Luny, ležela v koutě místnosti na staré plstěné dece se slaměnou výplní, přikrytá zapáchající kožešinou a hleděla do malého okénka u stropu. Na chodbě zaslechla hlasy. Ten chroptivý poznala ihned, patřil prasečímu rypáku, ale ten druhý sice hluboký, ale čistý patřil zajisté nějakému z hostů. ,,Jak si přeješ, lorde Janischi. Hned to bude," lísal se ohavným štěkavým hlasem.

      ,,Za úsvitu opouštíme město. Chci jídlo a svařené víno sebou do vaku. Platím předem," řekl lord. Slyšela zacinkat několik mincí o sebe.

       ,,Za úsvitu?" podivil se krčmář.

       ,,Za úsvitu?" zašeptala Anna. Po tváři jí stekla slza. ,,Odjede a nechá mě tady na pospas prasečímu ksichtu. To nemůžu dopustit. Musím něco vymyslet." Přitiskla ucho na dveře a poslouchala. Slyšela kroky po schodech, zavrzání dveří, ticho. Opatrně pootevřela dveře, vykoukla na chodbu, rozhlédla se, překročila práh. Ještě tišeji je za sebou zavřela. Jako myška našlapovala po špičkách bosýma nohama po schodech vzhůru do patra. Srdce jí tlouklo jako před popravou. Věděla, že se můžou dole otevřít dveře a na chodbu vejít krčmář nebo jeho žena, trest by ji neminul ani v jednom případě. Ještě pár schodů, ještě tři nádechy a bude v patře.

        Poslední krok před dřevěnou podlahou. Pod ní zavrzaly dveře. Anna se jako lasička mihla mezi sloupy a zmizela v rohu pod proutěným košem opřeným o trám. Jen očka jí světelkovala ve světle mihotajícího se plamene louče, který se vlnil při každém těžkopádném kroku funícího krčmáře. Zastavil se přede dveřmi lordova pokoje, zaklepal a vešel. ,,Tady je tvé víno, lorde." Zabouchl za sebou dveře. Nastala tma a ticho. Anna se schoulila do rohu, přitáhla si kolena pod bradu a vyčkávala, až odejde. Věděla, že je to troufalé prosit o pomoc lorda, co když ji odmítne a poví to krčmáři nebo bude v nevrlé náladě a rovnou ji vyžene. Třeba bude potřebovat šenka, co by mu naléval víno a čistil boty. Mohla by ho poprosit, jestli by ji nevzal do služby. ,,Prosím, prosím, ať to vyjde," šeptala se sepnutýma rukama.

        ,,Ano, ano, za úsvitu bude vše připravené. Přeji klidný spánek, lorde," zachechtal se, zachrčel, zakašlal. Pak se otevřely dveře a na chodbu proniklo světlo od louče. Ještě jednou se uklonil, zabouchl dveře a s odplivnutím se odvalil ke schodům. Cosi při tom brblal a klel. Anna vyčkávala, až světlo zmizí pod schody a pak, mrštně jako lasička, vyklouzla zpod koše. Po špičkách, lehce jako kočka na lovu, proběhla chodbou a stanula u dveří. Náklonem ke schodům se přesvědčila, zda je dole klid a pak se zhluboka nadechla. ,,Prosím, prosím," šeptala. Opatrně zaklepala na dřevo.

      ,,Vstupte," ozval se vlídný hlas.

      Anna pootevřela dveře a vstoupila do pokoje. S bledou tváří se opřela zády o dveře a tiše je přivřela. ,,Lorde, já ..... omlouvám se, ale....."

       ,,Jen pojď dál, děvče," pokynul rukou. ,,Rozdělej oheň v krbu."

       Anna zklamaně přešla pokoj, uchopila křesací kámen a začala s ním křesat o nůž. Ruce se jí třásly nervozitou. Konečně jiskry doputovaly až k suchému chrastí, které zapraskalo, zajiskřilo a objevil se plamínek ohně. Vstala z pokleku, napřímila se a vzhlédla ke stolu, za kterým seděl Janisch. Cosi zapisoval na pergamen s hlavou skloněnou nad stolem. Měla odejít, věděla to, ale přesto udělala několik kroků k němu. Nohy měla roztřesené, dlaně studené, slzy v očích.

       Janisch pozvedl hlavu a očima stanul na vyděšené dívce. ,,Můžeš jít," promluvil vlídným hlasem, který v ní vyvolával pocit útěchy. Anna se nepohnula. Nohy jí odmítaly poslušnost. Janisch přemítavě stáhl husté obočí ke kořeni nosu. ,,Co je s tebou? Mě se nemusíš bát. Já ti neublížím. Jen potřebuji mít klid na psaní."

        Anna z ničeho nic sepnula ruce, padla na kolena a vzlykavě vykřikla. ,,Prosím, prosím, budu dobrým šenkem. Budu čistit boty, prát, obsluhovat u stolu. Umím vařit, hřebelcovat koně, čistit kůži. Všechno, co bude zapotřebí, jen mě vezmi sebou, můj lorde. prosím, prosím." Tvář měla mokrou slzami a na rameni se jí odhalily krvavé šrámy od opasku.

       Janisch překvapeně vstal od stolu. Nemohl si nevšimnout zrudlé kůže potřísněné krví. Poklekl k dívce a pomohl jí vstát. Hnědýma očkama sledovala výraz v jeho tváři. Tolik mu připomínala Katarýnu. Jemné rysy, špičatá brada, hnědé pronikavé oči, dokonce i ty její zacuchané kdysi vlnité vlasy byly příčinou jeho zájmu. Nebýt té podoby, tak by ji vyvedl za dveře a řekl, aby si šla vlastní cestou, ale tahle tvář v něm probouzela vzpomínky. Byla ve věku dítěte, kterého donedávna považoval za svého potomka, ale naděje byla pryč a v srdci mu zůstala jen prázdnota. ,,Nemůžu tě vzít sebou. Jedu do boje, možná pro smrt. Tady jsi v bezpečí."

       ,,V bezpečí?" hlesla Anna.

       Janisch vstal z pokleku. ,,Je mi líto, děvče, ale nemohu jinak."

       Anna hleděla na vrásčitou tvář svého vysněného rytíře a s očí se jí řinuly pramínky slz. Cítila úzkost, jako by ho měla vidět naposledy. Toužila po svobodě, ať byla jakákoliv. I kdyby měla trvat jen jeden den. Mít svou vlastní cestu a jít po ní vstříc osudu.

       Tu noc nemohla usnout. Přemýšlela, jak uprchnout z tohohle proklatého místa. Napadla ji spousta možností, ale k jejich provedení bylo zapotřebí odvahy a ta drobounké dívence chyběla. Vedle ní spala starší dívka a chlapec. O tři roky starší Kat již musela lehat s krčmářem a patnáctiletý Randolf zvaný zkráceně Ran obstarával prasata, koně a krávy. Oba spali tvrdým spánkem. Jen Anna nezahmouřila ani oko. Měla plán, který se chystala ráno uskutečnit. Musím ho uskutečnit. Mám poslední šanci. ,,Vím, že se budeš zlobit, lorde Janischi, ale musíš mi pomoct. Modlím se k tobě v prosbách o pomoc. Modlím se k tvé šlechetnosti. Modlím se k tvému srdci nebojácného rytíře. Modlím se, abych byla vyslyšena," šeptala tichounkým hláskem vystrašeného dítěte. 

 

                                                     ***

 

       ,,Početné vojsko, lorde Janischi. Tahle bitva je předem vyhraná," zvolal s úsměvem přicházející Rodrigo. Množství koní s jezdci v plátěné zbroji přesahovalo čtyři sta. Celé nádvoří bylo zaplněno válečnými oři, jejich ržáním a nervózním podupáváním. V jejich čele stál černý hřebec sira Gregora, vedle něho ryzák sira Bredena a plnokrevník lorda Janische. Jejich hřbety zdobily čabraky s bílým podkladem a rudými kohouty se zlatými korunkami na hlavách. Sira Gregora opět zdobila přilbice se zobákem. Sir Breden měl zdvižené hledí své přilbice zdobené rytinami s ornamenty ptáků. Lord Janisch tu svou držel v podpaždí a smířlivě hleděl na synovce, jak si to rázuje přímo k němu.

        ,,Lorde Rodrigo?" všichni tři pokynuli hlavou. 

       ,,Krásný den, není - liž pravda?" Rozpažil ruce a dlouze se zasmál. ,,Jedinečný k tomu, abychom pokořili Vlky. Výjimečný svým chladem. Rozjasněný náručí Slunce." Stanul před hlavou koně lorda Janische. ,,Jsem rád, že stojíš po mém boku, strýci." Nepatrně, aby to nikdo jiný nepostřehl, pokynul hlavou a obešel sněhově bílého mohutně stavěného koně. Pod sedlem vynikala rudě zbarvená čabraka s bíle vyšitými kohouty a zlatými korunkami nad jejich hlavami. Hlavu zdobila rudá ohlávka s ochraným plátovým šafronem. Vysoké sedlo se lesklo ve slunečních paprscích pronikajících mezi věžemi. Rodrigova plátová zbroj byla vyleštěná do stříbřitě lesklého odstínu šedi. Botu vsunul do třmenu, zapřel se rukama i nohou do sedla a obratně se vyšvihl na běloušův hřbet. S těžkým dosednutím si odplivl a nasadil si honosnou helmici tepanou zlatými nýtky.

      ,,V lesích je lepší být hbitý než těžkopádný, lorde Rodrigo," promluvil tiše Janisch. On sám měl na sobě prošívaný kabátec a kožešinový plášť halící ramena. V kožených rukavicích svíral otěže. Helmici měl nyní pevně usazenou na hlavě se zdviženým hledím a chráničem úst, pod kterým vyčnívala široká bronzová spona, která spínala plášť k sobě a chránila tak krk před bodcem.

      ,,Jedu do boje ne na hon!" ušklíbl se mladý lord. Pobídl svého bělouše a celý zástup se dal do pohybu. Mezi vojenským průvodem jelo i několik sněžných povozů zakrytých plachtou se zbraněmi, jídlem, kožešinami a jinými potřebnými věcmi.

      ,,Velkolepá bitva, jen co je pravda. Není to válka, jenom ubohý a zoufalý pokus o dobití nebobitného. Řekl mu vůbec někdo, že to nejsou vojáci ani rytíři, ale ubozí poddaní velehor? Věrní těmto promrzlím končinám? Ví vůbec, přes svou pýchu, že nás vede do záhuby? Buďto zmrzneme nebo budeme lovnou zvěří pro smečky vlků," mluvil tichým hlasem Breden k lordu Janischovi.

      ,,Oni existují, Bredene. Já je viděl. Pokřivené bytosti z bažin, skřeti hbití jako lasička a démoni podobní vlkům i lidem zároveň. Viděl jsem, jak vraždí mé lidi. V nepatrné chvilce byli u nich a vzápětí byli pryč. Po jejich rychlém útoku zbyla jen rozervaná mrtvá těla," chvěl se mu hlas při každém slově.

       ,,Ty máš strach?" podivil se Breden. Váhavě pozvedl oči k horám. Ucítil stísněnou bolest na hrudi. Lord Janisch se nikdy ničeho nebál, ale nyní měl v obličeji podivně vyděšený výraz.

      Rodrigo obrátil svého koně a čekal na dojetí Janische s Bredenem. ,,Lorde Janischi," zašeptal u jeho ucha. ,,Doufám, že smrt biskupa zůstane v tichu tvých úst."

      ,,Lidé se již uklidnili. Nemám důvod zradit svého pána. To, že jim bylo řečeno, aby se rozešli a nechali gardu, aby chytila viníka a potrestala ho setnutím hlavy, bylo vším, co jsem v onu chvíli mohl učinit. Stahují se mraky, lorde Rodrigo. Bude sněhová bouře," domluvil Janisch bez jakéhokoliv vyjádření pocitů, pobídl koně ke klusu a zmizel v davu vojáků.

       Rodrigo přemítavě pozvedl oči k rychle se blížícímu mračnu. ,,Ano, blíží se bouře."

      Planina byla rozlehlá. Koně se brodili sněhem, unaveně odfrkovali, klopýtali, nervózně pohazovali hlavou. Pod přívalem mračna se setmělo. Obloha potemněla a začal foukat ledový vítr, který sebou přivál husté sněžení. ,,Musíme se někam schovat," vykřikl Breden a rukou ukázal do dálky. Tam někde v husté mlze se ukrýval les. ,,Budiš proklatá tahle příšerná zima! Bože! Naše koně tuhle zimu nevydrží. Začínají být vyčerpaní. Lorde Rodrigo, měl byste zavelet k návratu. Vyčkat na příznivější počasí," téměř křičel, aby přehlušil hukot větru.

        Rodrigo mrzutě vhlédl na Bredena. S omrzlou tváří válečníka, s jinovatkou na vousech a vlasech prosil mladého vůdce o změnu plánu. Rty měl promodralé zimou, obličej ošlehaný mrazem, oči bolavé od větru. Rodrigo chvíli zamyšleně naslouchal jeho slovům, jako kdyby uvažoval nad možností návratu, ale jen do chvíle, než se Breden zmínil o prohře. ,,V tomhle počasí nemáme šanci zvítězit," vyslovil chraplavým téměř přidušeným hlasem. 

       Jediným švihem pravé ruky tasil Winter Aragon. Pozvedl jej nad hlavu ostřím vztyčeným k nebi. ,,Pohleď na tento skvost mezi meči. Nepokořený, dokonalost sama. Ten lesk, lehkost švihu, pevnost, vybroušený do neskonalé ostrosti. Jeho se obyvatelé hor bojí. On dokáže zabíjet nesmrtelné. Je ukován z jejich magie, ledu a oceli. Winter Aragon je osud nás všech, sire Bredene. Tvůj i můj," s pýchou povystrčil bradu, zahleděl se v úžasu na ledově zářící meč v ruce, povolil sevření a zasunul ho do pochvy. ,,Stále pochybuješ?" vzhlédl na svého přítele.

      Breden sklonil pokorně hlavu. Měl divné tušení, ale přesto se poddal svému veliteli a souhlasil z jeho slovy. ,,Nepochybuji o jeho síle a magii. V tvých rukách se stává neporazitelným. Ovládá tvou mysl i srdce. Jsi jeho pánem, ale také pokorným služebníkem. Co se stalo s tvým Dračím srdcem? Nevidím jeho hlavici u tvého boku ani u sedla tvého koně."

       ,,O to se nestarej. Je tam, kde má být," odpověděl ledabyle bez sebemenšího zájmu, bez pohnutí hlavy. ,,Blíží se," dodal stejně klidným hlasem. Oči upíral do dáli, do mlhavé šedivé pustiny, kterou pohlcovala ledová vánice. Breden si zastínil čelo předloktím, zaměřil se na místo pohybu, ale vítr ženoucí sněhový závoj holou planinou zakrýval vše, co bylo dál než několik kroků. Neviděl ani praporec nosiče, který jel vpředu ani povoz se zásobami ani Janische.

     Vánice nepatrně polevila. Jako mávnutím kouzelného proutku se před nimi rýsoval okraj lesa. Hlasy předních jezdců svolávaly k úkrytu mezi stromy. Janisch zatáhl za otěže. ,,Temný les, temné bytosti," zašeptal. Všichni pobízeli své koně ke cvalu. Sněžné povozy se zakymácely pod nerovností sněhového nánosu. Zaváhal, ale pak pobídl koně a následoval družinu mezi rozsochaté jehličnany. Rukou odstranil větev, aby ho nešvihla do tváře.

       V šeru lesa jen místy pronikalo denní světlo. Husté větve všudypřítomných smrků halily toto tiché místo do pochmurné šedé barvy. Sněhu ubylo a mokrá bahnitá půda občas zakřupala pod tající krustou zmrzlého povrchu. I vzduch v těchto místech byl teplejší. ,,Dál se nedostaneme. Les je čím dál hustější. Povozy neprojedou," řekl s obavami Juran. Byl to již zkušený dvacetiletý voják vedený Bredenem. 

       ,,Máš pravdu chlapče, jsme v pasti. Jestli zaútočí nepřítel zde v houštinách, tak nemáme šanci. Modli se, Jurane. Modli se, aby nepřítel spal."

       ,,Ty vážně věříš na démony lesa? Na ohavné skřety z bažin?" chystal se usmát, ale Janisch hbitě drapl po jeho zátylku a přitáhl si ho k sobě. Mladík jen zalapal po dechu, vytřeštil oči, strnul v překvapeném údivu. Koně ukročili stranou a jejich boky se dotkly. Juranovy oříškově hnědé oči zamžikaly při střetu se stařeckými poznamenanými děsivými zážitky. 

        ,,Dívej se mi do očí! Jestli přežiješ, budou se ti tyhle vzpomínky vracet po celý zbytek života v nočních můrách, ze kterých se budeš budit s křikem a oroseným čelem. Já to zažil a vzpomínky se vracejí, věř mi. Viděl jsem jejich vpád mezi mé muže. Viděl jsem potrhaná těla, vyrvané vnitřnosti, utrhané údy. Jsou malí, ale hbití. Nebezpeční svou žravostí."

     ,,Ale já ....," slova mu přehlušil hrom následován pronikavým hlasem trubky. Oba zbystřili a soustředěně hleděli do šera mezi stromy. 

     ,,To nebyl dobrý nápad," zašeptal Janisch. Seskočil z koně, pevně sevřel jílec svého meče, bedlivě pozoroval okolí. 

       Juran učinil to samé. Stát po boku svého velitele byl zvyklý už řadu let, ale to bylo na jihu, daleko od hor a sněhu. V těchto končinách se necítil dobře. Hory mu připadaly nebezpečné, zrádné, kruté. ,,Jsou zde? Číhají na nás? Jsme v oklíčení?" šeptal k Janischovi. 

      ,,Zatím ne, ale buď připravený."

      ,,Budu."

      ,,Jurane!" zakřičel Breden. Jeho kůň obkroužil kolem stromu a po zatažení otěžemi zastavil. Hlahol kolem něho sílil, jak se kupili jezdci na koních a tvořili skupiny.

      Rodrigo se náhle objevil po jeho boku, zavelel stát a seskočil z koně. Rázným krokem přišel ke svému strýci. ,,Musíme se odsud vymotat. Ty tuhle divočinu znáš, řekni kudy pokračovat. Jak se dá putovat s těmito povozy. Žádám tě o radu, strýci," poručnicky se napřímil. Učinil vznešené gesto pravou rukou a pokynul k sesednutí. ,,Sire Bredene?" zvolal na velitele vojska čítající tři stovky jižanů třesoucích se zimou a jednoho sta vojáků patřící siru Harttelovi. ,,Postarej se o rychlý přesun z těchto nehostiných míst. Sire Gregore? Následuj mě!" zavelel a muž v helmici se zobákem ho poslušně následoval.

        ,,Musíme se vrátit na planinu. V těchto místech, v tomhle lese není bezpečno. Který hlupák zevelel k tomuhle žalostnému úprku. Kdo se jako první vrhl bezhlavě do neznáma? Na otočení povozů nemáme dost místa. Nevíme, co nás čeká v útrobách lesa."

        ,,Les," odpověděl lhostejně Rodrigo. ,,Kudy se tedy máme vydat?"

        Lord Janisch se ohlédl za sebe k okraji lesa. ,,Dá se tudy projít i s povozy. Znám stezku mezi skalami. Říká se jí Stezka hromu."

       ,,Kudy vede?" Rozhlédl se kolem sebe. Neviděl nic jen stromy a keře. Větve nejbližších smrků se zavlnily ve větru. Ševelení v korunách stromů donutilo tři muže vzhlédnout vzhůru. Sir Gregor sáhl po svém obouručním meči připásaným na zádech. Tiše vyčkával na pohyb. Zdvižené hledí se zobákem se zachvělo pod závanem větru. Divně mrazivý pocit přejel všem po zádech. Zápach čehosi zahnívajícího se linul mezi kmeny.

       ,,Jsou blízko. Musíme pokračovat v cestě. Tudy!" Ukázal k místu mezi dvěma skalami. ,,Stezka hromu vede tudy."

       Breden zavelel a vojáci nasedli na koně. Jeden za druhým postupovali za Janischem. Ozvalo se zakrákání. Z vrcholu skály vzlétlo hejno čených havranů. Jako krvelačné šelmy kroužili nad jejich hlavami. Bouře přešla, nebe se vyjasnilo, sníh poletoval lehkými závoji a pomalu usedal na hřívy válečných ořů. Muži se uklidnili, začali mezi sebou diskutovat a vtipkovat nad Bohem nebe, který je den co den doprovází bouřkovým mračnem. Pouze Janisch věděl, že nebezpečí putuje s nimi a vyčkává na příhodnější dobu, kdy zaútočit. Zůstával ve střehu, rozhlížel se po okolních výčnělcích a skalnatých převisech, kmenech stromů i keřů obalených jinovatkou, všímal si dokonce i kroužících havranů divoce krákajících vysoko nad nimi. Levou rukou pevně svíral otěže a pravou dlaní přidržoval jílec svého meče, připravený tasit ve chvíli nebezpečí. Ozvalo se vlčí vytí. Vzdálené plačtivé táhlé vytí šelmy. Janisch zatáhl otěžemi a kůň s odfrknutím zastavil. Zahleděl se směrem před sebe, odkud vycházel ten mrazivý tón vlčího vytí. Opětovné táhnoucí húúúúú se v ozvěně rozlehlo kolem jejich uší. Bylo hlasitější, delší a vícehlasné než předešlé. ,,Varují nás," promluvil Janisch k Bredenovi.

      ,,Před čím?" zachraptěl se staženým hrdlem Breden. Cítil, jak se mu chvějí prsty na jílci a ochabují nervozitou.

      ,,Před jejich útokem. Houfují se do smečky, až budou v plném počtu - zaútočí," odpověděl. Zahleděl se do tváře velitele vojska. Drsné rysy válečníka byly náhle vyděšené jako dětská tvář před výpraskem. Breden zmateně kmital očima po skalách.

        ,,Oni vědí, že je nás mnoho. Vyčkávají, opatrně se blíží, cítí strach, Bredene. Tvůj, můj, všech kolem tebe. Uklidni se, dýchej, přestaň se třást!" poručil klidným, ale důrazným hlasem.

       ,,Ano," hlesl Breden. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a zklidnil zrychleně bušící srdce. Opět pohnul víčky a zadíval se před sebe. ,,Projdeme, lorde Janischi? Nebo nás Rodrigo vede do jisté záhuby? Je šílený a mi ho poslušně následujeme jako věrný pes svého pána. Neměl jsem přistoupit na tak šílenou cestu. Měl jsem snad na vybranou? Mohl jsem sjet z cesty, nechat rozpustit vojsko a učinit je svobodnými. Měl jsem snad zradit svého lorda? Jsem jako ten pes," znechuceně si odplivl. ,,Věrný za každou cenu," zkřivil rty v úšklebku. ,,Věrnost a čest jsem přísahal jižanskému králi, ale zachrání mi snad tahle přísaha život tady na severu? Ne!" vztekle si odplivl.

        ,,Všichni jsme přísahali, Bredene. Všichni poslušně následujeme Rodriga do těchto nehostinných míst a všichni budeme bojovat za svůj život."

        Vytí ustalo a s ním i obavy. Pomalu, ale jistě prošli úžinou mezi skalami. Před jezdci se rozprostřela zamrzlá hladina jezera. ,,Lorde Janischi, kudy vede cesta?" zvolal Breden, pohnul hlavou vpravo, pohlédl přes rameno za sebe a sledoval klusajícího koně lorda Janische.

        ,,Přes jezero je to nebezpečné. Raději ho obejdeme. Támhle vepředu se stahuje a vlévá se do mělkého koryta řeky, tam můžeme přejít na druhou stranu."

        ,,Ztráta času!" přidal se do rozhovoru Rodrigo. ,,Sire Bredene, jdeme špatnou cestou. Vlci tudy již prošli. Cítím jejich blízkost. Winter Aragon studí a našeptává mi v myšlenkách kam se vydat. Musíme projít přes blata."

        ,,Přes blata? Vpadnout jim přímo do chřtánu? To je šílenost bloudit mokřinami a modlit se, abychom nevzbudili jejich pozornost. Bahenní muži nemají slitování s ničím a nikým, Rodrigo!" rozhořčeně vykřikl Janisch. Přitáhl otěž synovcova bělouše k sobě. Hřebec poslušně zastavil.

       ,,Lorde Marschelli!" rozkřikl se mladý lord. ,,Ty strýci, zde nerozhoduješ! Pouze vykonáváš mé rozkazy. Já velím, já udávám směr, já rozhoduji o bitvě. Winter Aragon šeptá, abychom šli k teplým pramenům."

        ,,Přes ně se nedostaneme. Jsou domovem temnoty a zla. Horké prameny plné páry stoupající k nebi páchnoucí sírou a hnilobou, pekelné horko v blízkosti každého z bublajících jezírek i černá spálená půda lemující Ďáblova ústa, jak se jámám říká, jsou úkrytem smrtících nestvůr. Vylézají z děr a útočí na každého lidského tvora. Nezastaví je nikdo a nic, ani ten tvůj ledový meč, synovče. Nic, co dýchá a páchne krví."

      ,,Lord Janisch má pravdu. Je to šílenost. Měli bychom obrátit koně a jet po proudu řeky. I Vlci se vracejí do údolí. Je to....," zmlkl. Hrot ledového meče ho studil do krku. 

       Rodrigo zamračeně vraštil čelo a v očích se mu zračil vztek. V pravé ruce pevně svíral jílec Winter Aragonu. Stačilo tak málo a jeho ostrý hrot  by projel mladým krkem jako hedvábím. ,,Mě nezajímají Vlci!" rozkřikl se. ,,Chci pokořit jejich démony. Zničit jednou provždy nesmrtelné a vládnout jejich rodu. Je mi jedno kolik životů to bude stát. Je mi jedno jestli zemřeš, Bredene. Je mi jedno, jak dlouho to bude trvat. Jediný cíl mého snažení je podmanit si tenhle zatraceně drsný svět. Přimět otce , aby mě konečně začal brát vážně. Přimět Vlky sklonit se přede mnou a přísahat mi věrnost a pokoru. To vše mohu dokázat pouze, když zničím jejich vlčí démony. Pak bude sever můj. Winter Aragon je mou silou a mým životem. Proudí skrze mě jeho ledová síla. Studí mě v žilách a tepe v mém srdci. Je věrnou součástí mě a já jeho. Rozumíš mým slovům? Chci jejich moc."

       ,,Ten meč tě omámil, zbavil rozumu, stává se z tebe někdo jiný," zasípal. Ucítil křupnutí kůže a na krku se objevila krev. Tenounký pramínek z řezné ranky, která se ihned zalila rudou tekutinou. Mlčel, jen oddaně hleděl do chladných očí svého dřívějšího přítele. Nyní si nebyl jistý, zda vůbec Rodrigo něco dokáže vnímat kromě své zaslepenosti vůči nesmrtelným. ,,Jak velíš, můj lorde," odpověděl.

       ,,Je na čase pokračovat!" zavelel a pobídl svého bělouše ke klusu.

       ,,Jsi v pořádku?" Položil mu dlaň na rameno Janisch. ,,Ten meč se dostal do nesprávných rukou. Měl jsem ho zničit hned, jak zajali stopaře. Věděl jsem, co je zač a přesto jsem nedokázal změnit osud. Je mi to líto, Bredene. Moc líto," povzdechl si se skloněnou hlavou.

      ,,Osud nelze změnit. Osud je daný Bohem. Přijmu ho se ctí, ať je jakýkoliv. Jsem voják, je to má povinnost. Vlastně jsem nikdy ničím jiným nebyl. Už od mládí věrně sloužím rodu Marschellů, je to má rodina, můj život. Ten meč ho ovládá," řekl a zahleděl se do míst, kam mířil klusající bělouš mladého lorda. ,,Rodrigo byl vždycky vzpurný, ale ne lhostejný k ostatním. Stává se z něho zrůda." 

        Janisch si povzdechl, pobídl koně a přiklusal k jednomu z povozů. Cár kožešiny vysel zpoza plachty. Chundelatá kůže se chvěla. Janischovu pozornost upoutal nepatrný pohyb, zachvění, možná jen zavlnění hnědé ovčí kůže. Pobídl koně, sklonil se nad povoz, rozhrnul látku. Překvapeně trhl hlavou. ,,Ty?!" zašeptal překvapeně. ,,Co tady děláš?!" tiše zavrčel. Opatrně se rozhlédl kolem sebe i za sebe.

       Malou ručkou si promnula oči a prosebně vzhlédla na muže. ,,Musela jsem. Byla to jediná možnost, jak uniknout prasečímu ksichtu. Nemohla jsem tam zůstat a teď mě už zajisté krčmář hledá. Tady mě ale nenajde," pyšně vztyčila bradu.

       ,,Jsi hloupá malá krysa, co vklouzla do pastičky. Ty nevíš, kam se ubírá naše cesta? Ty si nepamatuješ, co jsem ti řekl? Nemohu se o tebe starat. Až dojde k boji, za žádnou cenu nesmíš vylést! Je ti to jasné? Ať se děje cokoliv nesmíš se pohnout. Jinak zemřeš a nikdo ti nepomůže."

       ,,Ani ty, můj lorde?" špitla.

       ,,Já?" podivil se. ,,Já zemřu."

       ,,Já ale nikoho jiného nemám," vzlykla. V očích se jí leskly slzy.

       ,,Zalez a buď zticha!" poručil hlubokým, ale zároveň tichým hlasem. Uchopil cár kožešiny a vsunul ho pod plachtu. ,,Mlč!"

 

                                            ***

 

        Anna se přikryla kožešinou až pod bradu a jen lesklýma očkama sledovala stíny mihotající se na světlé plachtě. Zvuky, za kterými si představovala dusot kopyt, nasazování helmic, tasení mečů, smích, hlahol, drsná slova vojáků i tiché šepotání větru jí připadaly vzrušující. Nehybně ležela přesně, tak jak jí to lord Janisch nakázal a z celého srdce si přála, aby jeho slova nebyla pravdivá. On je můj hrdina, on přeci nemůže zemřít, on si nezaslouží smrt.

       ,,Hejá!" pobídl koně vozka, práskl bičem a povoz se rozjel o něco rychleji než předtím. Anna zavřela oči. Začínala mít strach. Nesmí brečet ani vzlykat. Nesmí vydat ani hlásku. Její dřívější domov se vzdaloval a s ním odcházelo i její trápení, aby se zároveň mohla rýsovat naděje na nový život nebo smrt??? Zachvěla se při této myšlence. Kam vlastně vedou jejich kroky? Kdy bude smět vylézt zpod kožešin? Kdy se konečně bude moct pořádně nadechnout čistého vzduchu? Prach z kožešiny ji škrábal v krku i v očích. V myšlenkách se vrátila ke svému bratrovi. Je to už tak dávno, kdy sotva šestiletá stála v první řadě mezi krčmářem a jeho ženou. Pevný stisk mužovi dlaně se jí zarýval do ramene. ,,Dívej se, abys viděla, co tě čeká, když nebudeš pokorná!" slyšela jeho chroptivý funící hlas vycházející z páchnoucích úst. Pozvedla oči, zatajila dech a bez mrknutí hleděla na popravčí špalek zkrvavený mnoha popravenými. Když Dorena přivlekly v okovech, jen zaťala zuby, ale nepohnula hlavou ani nemrkla. Nevnímala nic z toho, co se dělo kolem ní, ani jeho znetvořenou tvář plnou šrámů, modřin  a špíny. Krví slepené vlnité vlasy mu splývaly k ramenům, lepily se na krk a obličej. Ruce měl stažené pouty za zády. Nemohli se spolu ani rozloučit. Nemohl se ani bránit. Jen stál s očima sklopenýma k zemi. Možná se modlil k nějakému bohu. Možná ho prosil o odpuštění. Možná proklínal svůj život.

     Anna se nehybně dívala na patnáctiletého bratra, aniž by si uvědomovala, že ho vidí naposled. Pak jako v záblesku naděje se jeho tvář pohnula k ní. Hleděli na sebe prosebným pohledem. Ta chvilička, kdy viděla bratrovy oči, jí připadala jako věčnost. Zabil vlastně kvůli ní a je místo ní potrestán. Chránil malou sestřičku před zbičováním, kvůli tomu, že prosila o jídlo. ,,Nikdy se tě nikdo ani nedotkne, o to se postarám," řekl jí po smrti matky. Klečel před ní, utíral jí slzy a upřeně jí hleděl do očí. Připomněla si hnědozelené upřímné oči bojující se slzami, aby nemohly volně stékat po tváři a neovlivnily tak jeho slova. ,,Neplač, já taky nepláču."

       Bič v mužových rukách zasvištěl vzduchem, ale než stačil zasáhnout cíl, byl i s těžkým mohutným tělem stržen k zemi. Doren vší silou vrazil do jeho zad a než muž dopadl tváří do bahna, z jeho zad čněl dlouhý nůž.

        Neucukla ani tehdy, když kat strhl Dorena na kolena a přitiskl mu hlavu ke špalku. Nyní měl víčka zavřená, smířený se smrtí. Teprve pak spatřila na jeho řasách slzy pomalu stékající lesknoucí se nitkou po líci zanechávající vlhkou pokožku. Stála tak blízko, a přesto byla tak daleko. Dvojí ostří popravčí sekery se zalesklo ve slunci. Očima sledovala záblesky mihotající se po délce smrtící zbraně, kterou pevně svíraly dlaně v kožených rukavicích. Uslyšela švih vzduchem, záblesk ocele a křupnutí kostí. Teprve nyní zamrkala, zavřela víčka a nikdo ji už nepřinutil pohlédnout na svého mrtvého bratra.

       ,,Nikdy se tě nikdo ani nedotkne," zněla jí jeho slova v uších. Nevydala ani hlásku, jen mlčenlivě trpěla se slzami v očích. Schoulená pod hromadou kožešin toužila opět vběhnout bratrovi do náruče, obejmout ho a tisknout se k jeho hrudi jako tenkrát, když vytáhl nůž ze zad mrtvého. Bylo to naposledy, kdy slyšela tlukot jeho srdce a přerývaný dech chlapce, který již věděl, co ho čeká. ,,Dorene," zašeptala v polospánku. Unavená neustálým strachem z prozrazení usnula.

 

 

 

 

---