Poslední rozhovor Filonoa s Hyladem

Věnováno pragmatistickému, empiristickému bratru ve zbrani, jenž ve jménu vědy odmítl hmotu, G. B.

Napsal bych to delší a promyšlenější, ale prostor mi to nedovoloval.

Poslední dialog Filonoa s Hyladem

 

Hylas Promiň mi, Filonoe, že jsem se s tebou nesetkal dříve. Celé odpoledne jsem měl plnou hlavu našeho posledního rozhovoru, že jsem ani na chvilku nemyslel na čas ani na nic jiného.

Filonús Jsem rád, že jsi byl naším rozhovorem tak zaujat,… Ale počkat! Nenapadá tě, Hylade, proč jsme byli znovu probuzeni?

Hyl. Nevím, ale máš pravdu. Opravdu si připadám, jako bych vstal z mrtvých.

Fil. Jenom si tak připadáš. To byly pouze naše myšlenky znovu probuzeny. Nemohlo to být cokoli vnějšího, neboť i to je založeno v myšlence boží.

Hyl. Navrhuji náš předchozí rozhovor přerušit, příteli – je třeba prověřit, proč jsme opět zde, opět v dialogu.

Fil. Souhlasím.

Hyl. Uvažujme tedy –

Fil. Hlavně ne zase něco světského, Hylade. Uvažuj přeci, byli bychom uvězněni v této formě, v tomto filosofickém dialogu, kdyby nešlo o čistotu ducha? Sám cítím zvláštní povolání… Mohlo by snad jít o něco menšího než myšlenku? Vždyť dialog je forma komunikace ducha se sebou samým!

Hyl. Nechceš snad říci…?

Fil. Ano, my dva jsme jenom dvě strany jedné mince – jsem dvě hemisféry mozku!

Hyl. Ale jak potom hezky vystrojené. Přemýšlí-li něčí mozek způsobem, jímž spolu hovoříme, musí tento být mimořádným géniem.

Fyl. To je, můj milý příteli, právě ono. Není nikterému ze smrtelníků dopřáno, aby se vyznal v proudu myšlenek, které konstituují jeho zkušenost. O to je však krásnější ta skutečnost, že i mysl tak chaotická, jež – pokud si jako historická postava mohu dovolit být anachronický – je jako film, který ale není složen z jednotlivých snímků, nýbrž se jeho snímky přímo prolínají a nedá se přímo poznat, kde jednotlivé začínají a kde končí; že tedy i mysl tak chaotická dokáže vytvářet něco jako ono, jehož my jsme momentálně součástí – filosofický dialog.

Hyl. Popisuješ to moc krásně, ale nedopouštíš se jako vyznavač mysli protimluvu? Není dialog přímým důkazem lidského plánu, lidské potřeby vměstnávat „zablácenou“, „hrubou“ praxi do nejčistějšího všech světů, do světa myšlenky?

Fil. V tom se právě mýlíš. Plánování je v své (pomyslné) esenci určitou pomůckou, technologií – ukládá na zakoušenou realitu určitý rámec. To samo o sobě by životu neškodilo, ale jeho vehementní a patologické zneužívání ano. Dialogu mezitím takovéto rozšířené používaní neškodí; na druhé straně nevadí ani realitě zakoušení věcí. Dialog je totiž něčím, co po vzoru aristotelské koncepce divadla jako ideálního extraktu, jako inscenace archetypálních situací, je nikoliv kopii, ale extenzí, prodloužením reality, a zároveň do svého rámce pojímá jen to, co už se událo, a nikoliv to, co je stále v možnosti, co je stále nastíněno a co by tím pádem mohl oním rámcem pochroumat a zbavit pravosti.

Hyl. Chceš snad říct, že o pravost prožitku se můžeme mechanickým chováním připravit jenom směrem do budoucna? Tomu snad sám nevěříš? Vždyť jistě sám zastáváš, že – stejně jako vnímaná skutečnost – jsou naše historie a vzpomínky, tím spíše zkušenosti, utvářeny stálým procesem, že je takříkajíc hněteme svýma vlastníma přítomnýma rukama.

Fil. Zajisté, s tím souhlasím. Nepleť se ale ve svých soudech – je přeci minulost živá, to je ta osobní, a minulost (dejme tomu) „mrtvá“, jež je utvářena kolektivní zkušeností, taková, již jedinec nemůže ovlivnit v přítomnosti, a proto je před tímto „odcizováním realitě“ v bezpečí. Příkladem této „mrtvé“ minulosti mohou být například zvyky, emoce, gesta nakumulované po tisíce let – slovo kultura by pro ni bylo stále příliš efemerní. Dialog a divadlo jsou pouze konkrétnější zachycení, jsou extrakt toho, co tato minulost znamená. Navíc nás věčně fascinují tím, jak je právě tato neotřesitelná moudrost transcendující generace filtrována a přesívána jediným sítem, jediným autorem, jediným výjimečným myslitelem.

Hyl. Příliš mluvíš. Chápu sice, co říkáš, ale příliš se vzdaluješ od tématu.

Fil. Vidíš, přímo demonstruješ, proč je dialog ve skutečnosti tak živou formou, proč je jako zmije, která se nám svíjí v rukou, ačkoliv je pouze množstvím písmenek a vět zachycených na papíře.

Hyl. A to sice čím, Filonoe?

Fil. Uklidni se, Hylade, a uvidíš vše jasněji. Copak ses nerozhorlil právě ve chvíli, kdy by čtenáři tohoto dialogu pravděpodobně začala docházet trpělivost? Copak tvoje námitka nebyla natolik přímočaře smysluplná, tak pádná, že by jí žádný autor obyčejné stati nemohl mezi své deklamace vepsat?

Hyl. To jsem ochoten připustit.

Fil. A není potom i schopnost takového předjímání, možnost, že autor textu tě přijme vyřknout takovou větu důkazem pohyblivé živosti něčeho, co bychom obyčejně pro strojenost s tím spojené formy nazvali umělým?

Hyl. Jak? Mně to spíš připomíná ono plánování, jež jsi zmiňoval.

Fil. Ne tak docela. V tom právě tkví genialita písemného projevu a tohoto žánru obzvláště – v té dvojznačnosti projevu, který je ale přesto tak precizní, jehož význam je čtenáři podáván takřka na talíři (pakliže je dobře napsán). Představ si třeba dva druhy čtenáře: první by nebyl naladěn na autorovu vlnu myšlení, a proto by mu tvá námitka přišla jako pádná, tvoje vyjádření by podvědomě četl jako naštvané – nevědomky by na konec věty přidal vykřičník; zato druhý by sdílel mé názory a již existující názor by se v jeho hlavě toliko formoval, pročež by tvou námitku jako záchytný bod nepotřeboval, přeskočil ji a dále hltal mé (či autorovo, chceš-li) pojednávání.

Hyl. Přesto se mi, na základě tvých vlastních předchozích úvah, zdá tato představa, že dialog a jeho nucená forma jsou něčím přirozeným, jako levá. Copak může něco, co nevychází přímo z lidí, přímo z praktického rozumu – dokonce něco, co je inspirováno a vychází z řecké tragédie, jež je vždy pouze maskou, vždy pouze syntetickou pomůckou morálního poučení –, být původní, nijak nezkreslovat a neodjímat pravost prožitku?

Fil. Myslím, že ses minul s podstatou antického divadla, ale to nechme stranou. Důležitější je, abys pochopil, že to, co vychází z lidí a rozumu bezprostředně nebo přímo, nemusí být vždy tak docela lidské. Jen si vzpomeň na ono patologické plánování, jež jsem zmiňoval, jímž je celá dnešní společnost bohužel prodchnuta! A myšlenka, že pravost prožitku plyne toliko z jeho praktické bezprostřednosti, je rovněž absurdní. Vždyť když čtu báseň, musím ji nejprve symbolicky a obrazně, obrazotvorně, interpretovat (jak jinak lze si představit například oxymóron?); stejným způsobem potom interpretuji každý svůj prožitek. Z toho plyne, že každý prožitek, je nejprve kategorizován, symbolizován, vpraven do určité formy – to proto, aby s ním mohl rozum později nakládat. A k těmto symbolům: vždyť i naše jména, ačkoli kdysi sloužila jiným účelům, jsou příznačná rozpolcenosti dialogu mezi tělesným a duchovním (která se ovšem nevztahuje jen na něj). Když potom napíšu své filosofické myšlenky v podobě traktátu, zdá se neprodyšný druhým lidem – jelikož sleduje moje osobní symboly, mou obraznost, mou analytickou schopnost. Zato takový dialog, jenž se na první pohled může zdát umělejší a uhlazenější než vědecké pojednání, je návratem k člověku – tím myslím k tomu druhému, který není mnou – protože se obrací přímo na něj.

Hyl. Dovol mi, Filonoe, abych si spolu se čtenářem trochu oddychl. Cítím se přemožen tvou neúnavnou argumentací.

Fil. Neboj, dalších důkazů už snad nebude potřeba. Ten závěrečný je právě dokončován… již zbývá jen pár slov!

Hyl. He? Odpusť, Filonoe, mám pocit, že usínám…

Fil. Ano, to protože mizíme, milý Hylade. Nás už tady není potřeba. Další dialog už povede náš čtenář pouze se sebou samým…

---