domov.

Domov, co to vlastně?

Význam slova domov se pro mě v posledních pěti letech rapidně změnil, k lepšímu nutné podotknout. Domov pro mě vlastně dříve domovem nebyl. Bylo to místo, kam jsem se denně vracela a kde jsem žila. Bylo to místo s hezkými vzpomínkami, které se však postupem času úplně vytratily a najednou tam byly jen ty zlé, špatné. A tak pro mě domov přestal být domovem. Čím tedy byl a proč se tak stalo? Je to vlastně tak složité, až je to jednoduché. Všechny hezké vzpomínky v podobě narozeninových oslav, smíchu, dětského hraní, létě na zahradě a prostého rodinného života překryly vzpomínky nehezké, zlé a vlastně jedny z nejhorších, které mám, ne-li nejhorší.

Když se řekne domov, co si představíte? Má představa je jasná: Domov by měl být především místem bezpečným, kde můžeme být sami sebou, kde můžeme zažívat prosté radosti i smutky života. Také by měl být místem, kde sídlí láska, rodinný život a jistý druh klidu. Však měl by být i místem, kde se učíme, jak žít, co je správné a co není, kde se z nás stane ucelený člověk. Nyní tak domov vidím.

Čím byl pro mě domov však předtím? Bylo to místo, kam jsem se bála přijít, tedy poslední roky. Byl místem křiku, násilí, nenávisti, vzteku, alkoholu, lítosti, slz, neštěstí a vlastně jednoho velkého kruhu.

Pár kroků rovně, pár doprava a tady stojí-velký žlutý dům. Moje nynější já stojí předním, otevírá vrátka, vchází. Rozhlížím se, zdá se to tu být prázdné, opuštěné a to i přesto, že tomu tak není. Vcházím do předsíně, sundavám boty a udělám pomalý krok do obrovského obývacího pokoje. Snažím se navodit pozitivní mysl, dýchám, je to dobré. Cítila jsem však napětí, které se stupňovalo. Najednou jsem popošla a jako bych v obývacím pokoji viděla mé malé já s bráškou sledujíce večerníček na dobrou noc. Nechápu, nerozumím tomu, co se děje. A najednou vidím zděšený výraz v očích mého malého já. Už chápu, je to vzpomínka na první hádku našich, kterou si pamatuji. Jsem doma, tedy tohle pro mě dřív býval domov. V přízemí je to dobré, tam ještě dýchám.

Jakmile se vydám po schodech, musím pomaleji a pomaleji, až se najednou naprosto zastavím. Další vzpomínka. Co se to děje? Najednou koukám z patra na poslední schod. Vidím své větší já a svého otce, oba jsme v slzách, on cítí vinu, já neštěstí. Poslední čas, kdy jsem stála za ním. Povzdychnu si, jdu však dál. Vyjdu schody a přes krátkou chodbu projdu do svého tehdejšího pokoje. Je prázdný. Ale najednou bum, cítím obrovský tlak na srdci, jsem sevřená. Opět vidím své já a vlastně nás všechny. Vidím všechnu tu bolest, kterou dokáže jeden člověk způsobit svými činy. Vidím vše, ale nekoukám svýma očima, koukám opodál, snažím se mít nadhled.

Už to dává smysl? Čím pro mě domov býval. Býval obávaným místem, protože nikomu z nás nebylo jasné, co se stane příště, až zase přijde opilý domů a nebude v našich silách se mu postavit. Protože nikdo z nás nevěděl, kdy bude konec a jak ten konec bude vypadat. Možná si říkáte: hoď to za hlavu, ostatní to také dokázali, jste všichni zdraví a relativně spokojení, žij. Věřte mi, to si sama sobě opakuji docela často. Jsem si vědoma toho, že každý si zaslouží druhou šanci. A také tu druhou šanci mám připravenou ve svém trezoru a přísně střeženou, protože je moc cenná a důležitá. Však mé srdce mi nedovolí ji ještě z trezoru vytáhnout. Otázkou zůstává, kdy to bude?

Protože domov, který není domovem. Otec, který není otcem. A jedna malá ustrašená dívka pamatující si každičký detail. Pamatuji si většinu slov, které vyřkl i ty jeho ohnivé naštvané opilé oči. Dýchá to na mě ze zdí. A teď zpět k mému nynějšímu já. Sedím uprostřed poloprázdného pokoje, který dřív býval mým světem, mým místem. Sedím a nepoznávám sebe ani tenhle dům. Ze zdí na mě vylézají démoni a brání mi dýchat. Kdo jsem a co to dělám? Budu toho jednou litovat? Do domu jsem se již pár měsíců ani nešla podívat. Nemohu, jako by ho ti démoni úplně spásli. Ale kde je hlavní problém? Lidé jsou různí. Každému ublížíte jinak. Narovinu, mám problémy dva. Nemohu překousnout, že mně a mému bráškovi vzal dětství, vzal nám sebe-tátu. A nemohu překousnout všechno to, čím terorizoval osobu mně nejbližší, které jsem žila pod srdcem. Nemohu to překousnout, pochopit a zatím ani odpustit. Démoni nejsou jen ve zdech, jsou všude i ve mně i v něm.

Čím je pro mě domov nyní? Je to opět místo, kde se cítím bezpečně, milovaně a cítím tu přítomnost rodiny. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. Nevěděla jsem, co je normální, jak žije rodina a ani vlastně to, co domov dělá domovem.

A co tím vším chci říct? Já sama vlastně ani nevím.. Možná jen to, že věřím na druhé šance, v odpuštění ale také v dobro a zlo.