Introvertova elegie

Co byste dělali, kdybyste byli introvertem?

Není to tak těžká otázka. Co byste dělali, kdybyste byli introvertem? Avšak abyste mohli zodpovědně odpovědět, narýsujme si určitá pravidla. Předně - řekněme si, kdo je to introvert. Ti z vás, kteří jsou extroverty, si pravděpodobně řeknou, že introverti jsou tvory značně podivnými. Neradi se socializují a vytáhnout je do hospody, to je jako dostat Churchilla se Stalinem k jednomu jednacímu stolu. A ano, hádáte správně, taková pošetilost se stala jen jednou.

Jen málokdo by řekl, že introvert není divný člověk. Pokud tedy nejste sám introvertem. A hledat důvody pro toto tvrzení není až tak složité - svět je totiž řízen extroverty. Právě ti se rádi projevují, potkáte je na vedoucích pozicích, organizují různá setkání a jsou za jakýchkoli okolností středem zájmu.

Takového introverta poznáte snadno - zatímco extrovert zve introverta na pivo, introvert už má dávno v hlavě vymyšlenou výmluvu. Nemocná babička, dávno domluvené setkání s kamarádem, únava z dlouhého pracovního týdne - introvert má předem připravenou nesmírně širokou škálu výmluv. I když slovem výmluva by to označil jen extrovert. Pro introverta je to zamlčení vlastního programu, který by extrovert nepochopil. Což je ve světě ovládaném extroverty problém. Introvert navíc nesnáší takové to typické společenské povídání si o ničem (angličtina pro to má krásný výraz: small talk). Zaveďte však řeč na nějaké komplexní téma a hned uvidíte, co se pod tou neprostupnou slupkou skrývá.

Co byste dělali, kdybyste byli introvertem?

Firemní večírek. Teambuilding. Třídní sraz. Oslava narozenin. U všech těchto akcí si můžete být jistí jednou věcí - introvert buď vůbec nepříjde, nebo se dostaví v už předem značně povznesené náladě. A to ještě z donucení, protože za nedostavení na takovou akci mu hrozí vyhazov. Nicméně můžete věřit tomu, že i pod hrozbou vyhazovu si svou účast až do poslední chvíle promýšlí.

Jeho vysněným programem na ten večer je samota. Celý týden se na ní těšil. Sednout si na gauč a otevřít knihu, zhlédnutí svého oblíbeného seriálu nebo několikahodinové sezení před počítačovou hrou - to je to správné trávení volného času. Trávím s vámi 9 hodin v práci, a ještě se s vámi musím stýkat ve svém volnu? Tůdle! Já vím, co mám rád. Proč se vám mám podřizovat?

Problémem je, že různé socializační akce jsou pravidlem. Pravidlem, které vymysleli extrovertní nadřízení. Je totiž takřka nemožné se stát nadřízeným, pokud jste introvertem. Jak byste také mohli - vaší přirozeností je nevyčnívat. A když už se náhodou stane, že se stanete objektem zájmu více lidí, ostýchavě ustoupíte ze záře reflektorů. Tohle rozhodně není pro vás. Jakmile je na vás upřena pozornost, začnete se cítit nesví. Potíte se, v hlavě máte prázdno a dali byste cokoli za to, abyste se mohli stát neviditelnými. To není ta správná kvalifikace pro vedoucí úlohy. V tu chvíli vůbec nezáleží na tom, že máte enormní schopnost představivosti a netradičních řešení problémů. To už nikoho nezajímá. Nedokážete se postavit před 10 lidí a odprezentovat powerpointovou prezentaci? Vaše smůla. Kdo je další na řadě?

Přitom to vůbec není logické. Introverti jsou lidé extrémně přemýšliví a řídí se pravidlem dvakrát měř, jednou řež. Každý svůj krok si pečlivě rozmýšlejí a důkladně ho analyzují. Nejsou těmi správnými lidmi pro brainstormingy, ale když jim dáte čas, přijdou s mnohem lepším řešením, než na jaké přišli impulzivní a hned-se-vším-hotoví kolegové. Chcete německou důkladnost a preciznost? Svěřte ten úkol tomu zamlklému týpkovi tamhle vzadu, který si většinou s nikým nepovídá, ale o kterém se říká, že je to spolehlivý pracovník. To je váš člověk.

Co byste dělali, kdybyste byli introvertem?

Osobně považuji introvertnost za handicap. Avšak ne za ten fyzický a ani psychický, ale společenský, který se bohužel stává čím dál tím důležitejším. Vymýtili jsme rasismus a šovinismus, avšak předsudky proti introvertům zůstávají. Společnost totiž už ze své vlastní definice akceptuje jen ty, kteří jsou schopni v ní plnohodnotně fungovat a začlenit se. Toho introverti schopni nejsou. Radši by si usekli svou vlastní nohu, než by měli jít na firemní večírek. Přitom to jsou lidé nadmíru empatičtí, chápaví a velmi milí. Jenže to by od společnosti vyžadovalo určitou míru angažovanosti a pochopení; očekávat něco takového je čistá utopie.

Nezbývá tak nic jiného, než doufat, že tak, jak se svých práv domohli různé minority a zástupkyně ženského pohlaví, že by se něco takového podařilo také intovertům. Elity se na ně totiž zatím stále dívají jako na ty méně přizpůsobivé a vlastně méněcenné.

Přitom by stačila jen trocha pochopení a tolerance. Kdyby se totiž tyto dvě skupiny propojily v jeden celek, spojený porozuměním, vzniklo by něco úžasného. O tom nemůže být pochyb. Jenže ta lidskost... Ta lidskost tam zatím tak nějak chybí.