Plesnivá lebka v trávě

Nevěděl jsem, že i kost může plesnivět. Nahýbám se nad zelenou lebku a hledím do míst, kde bývaly oči. Temné ovály říkají víc, než oči.  

Blížím se na velikost stébla trávy. Nastražuji uši. Poslouchám. Šestým smyslem ohmatávám nekonečno.

Vnímám tep a dech temnoty. I temnota má svůj algoritmus. Studený, bez plísně a bez lesku. Prostor, do kterého padá vše stvořené, i nestvořené. Jako by mne někdo žduchl. Padám v předklonu do levé díry.

Protahuji se vlhkým sliznatým prostorem a vylézám pravou dírou. Jsem zelený a plesnivý. Nakazil jsem se rozkladem.

Nemám jinou možnost, a tak se vrhám zpět do lebky; pravou dírou. Strhává mě proud žíravé řeky. Jako bych skočil do kyseliny. Tělo se mi nafukuje a vybublává.

Připadám si jako v lázni peroxidu vodíku, který se používá na bělení kostí. Proudím prostorem mezi dírami jako hadr. Sem a tam. Vibruji a chvěji se v ozvěně ÓÓmm.

Vypadávám zpět na trávu. Plesnivina mi z kůže zmizela a lebka je bílá; jako nová.