Na schodech k márnici.

Dřevěné schody do márnice jsou zataraseny zpola sedící, zpola ležící, sotva čtrnáctiletou holkou. Tmavé vlasy jí zakrývají tvář. Vypadá to, jako by čekala, až se uvolní místo na marách. Pak se pohne, vlasy, skrývající hezkou, milou tvářičku, odhrne z oličeje. Z očí vyhlíží smutek snad všech trablů světa. Ani její myšlenky nejsou veselé. Co bude dál?  Tátu nepoznala, maminka zemřela už dávno. Nikdo ji moc nemusí. Nikdo ji nemá rád. Kdyby se tak našel někdo, kdo by ji rád viděl, kdo by se na ni těšil, komu by mohla zpívat své písničky, které by doprovázela hraním na kytaru. Není ošklivá, spíš krásná, tmavovlasá, vlnité kadeře oklopují tu něžnou tvář.

Myšlenky se rozbíhají....

Jsem dítě z děcáku, utekla jsem proto, že jsem to tam nemohla vydržet a teď nemám kam jít. Nikoho neznám. Dneska budu spát v márnici, venku je zima, jen aby nepřivezli nebožtíka, ačkoliv, nebožtík mi neublíží, jen jeho tělo mě nezahřeje, s tím bych teda spát nechtěla. Seděla bych vedle něho, zpívala mu  písničky, o nichž v děcáku říkali, že jsou moc smutný. Jestli mě chytí, zavřou mě zpátky  - to nepřežiju. Já nechci do děcáku....

Hele, nějakej chlap, co ten tady pohledává, už je skoro tma.

"Co pa tu slečinko děláte?", vnucuje se asi čtyřicetiletej dědula, ale co když mál teplou postel, teplá postel je lepší než máry.

"Co bych dělala, čekám na kámoše, mám tu rande."

"A že se neobjevuje, ten váš kámoš?"

"Až se objeví, tak tu bude", zase mě přepadá touha po teplé posteli, ale to je snad ten případný nebožtík lepší, než tenhle nechutný chlap. Slizoun, jak si ho v duchu nazývám, se vtírá dál:

"Když nepřijde ten váš kámoš, mohl bych ho zastoupit. Rád vás doprovodím domů."  Blboun jeden, tuší, že žádné doma nemám.

Ve větvích stromů okolo márnice zpívá vítr. O lásce, o tom, co viděl na svých větrných cestách, chvílemi kvílí o bolesti a pak o uzdravení, zpívá o skvělém životě. O mořských vlnách, o ostrovech, kde se žije jen ze dne na den, o rodičích, prohánějících se s dětmi na hřišti, o ptácích, kteří přilétají do svého hnízda někde na jihu Čech, o lidském pídění, končícím tak jako tak smrtí každého jedince.

V mé duši teď nezpívá nic. Mé myšlenky jsou jen o té  teplé posteli. Ovšem se Slizounem - nikdy! Třeba se stane zázrak, jó zázrak, copak se už někdy nějaký stal? Tak leda v knihách nebo v pohádkách. Třeba mi ti mrtví dají nějaké znamení, třeba uvidím světélko naděje. Třeba. Nic se neděje. Jen Slizoun se na mě chtivě zírá, já mám pocit že neuniknu, jako myška jen stěží uteče hadovi. V děcáku mi kluci vysvětlili, jak to chodí mezi chlapem a ženskou. Velice hrubě vysvětlili, takže mě styk s chlapem připadá děsivý. Představa, že někdo vnikne do mýho těla, někdo úplně cizí, to je pro mě hrozivé, nepochopitelné, odporné a hlavně to vůbec nechci. Slizák se pomalu přibližuje, já sedím na těch schodech k márnici, bojím se toho, co přijde, nikde není živáčka, jen ten vítr ve větvích. Nikdo mě neučil se modlit, odříkávám, co jsem kdy pochytila: andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, Ježíši smiluj se, Panno Marie zachraň mě - zbavte mě Slizáka. Vítr nabývá na síle, láme větve, které s praskotem padají na náhrobky . Slizák, na něhož se řítí větev uskakuje stranou a já bezpečně vím, co udělám. Využívám okamžiku nepozornosti Slizáka a zdrhám. Běžím po mostě, po kterém po staletí chodili lidé možná se stejnými starostmi a problémy, jezdily povozy tažené koňmi....

Vracím se do děcáku. Nerada. Strašně nerada.

Ale je tam ta teplá postel.